Poté, co Greta pokousla doktora, bylo v sále ticho. Žena se vyděšeně podívala-nemohla pochopit, proč její něžná mrcha najednou tak reagovala.
— Prosím… neobviňujte ji… – zašeptala. – Nikdy nikomu neublížila…
Greta stála u postele a kryla svou majitelku. Už nekřičela, ale dívala se na lékaře ostražitě, jako by chtěla říct: “tady je něco špatně.”
Starší lékař, který ve svém životě viděl mnoho věcí, se zamyslel a řekl::
– Někdy zvířata cítí věci, které nevidíme…
Rozhodli se operaci pozastavit a provést další vyšetření. Počítačová tomografie odhalila něco znepokojivého: nádor se přesunul blíže k míše. Pokud by operace probíhala podle původního plánu, existovalo by vážné riziko trvalé paralýzy.
Všichni byli v šoku. Greta, vedena výhradně instinktem, zachránila svou majitelku před nenapravitelným postižením.
“Nebýt jí, mohli jsme udělat tragickou chybu,” přiznal chirurg.
Operační plán byl změněn. Tým se připravil na přesnější mikrochirurgický postup pomocí specializovaného vybavení.
Žena věděla, že ji čeká těžký zápas, ale tentokrát měla ještě více sil.
Krátce před operací pohladila Gretu po hlavě a zašeptala::
– Pokud se něco pokazí… poděkování. Už jsi mi zachránila život.
Operace trvala přes šest hodin. Každý pohyb vyžadoval obrovskou přesnost. Lékaři se potýkali nejen s nádorem, ale i s časem. Když bylo po všem, chirurg odešel z operačního sálu s unaveným, ale klidným výrazem ve tváři:
– Dopadnout.
Greta celou dobu trpělivě čekala před halou. Nehýbala se, dokud jí nebylo dovoleno vstoupit. Jakmile se ocitla u postele své paní, položila jí hlavu na ruku, jako by řekla: “jsem tady.”
Žena se po několika hodinách probrala. Slabě se usmála, když viděla Gretu vedle sebe.
– Přežila jsem… díky tobě.
Rehabilitace byla dlouhá a bolestivá. Každý krok vyžadoval úsilí. Ale Greta tu byla vždycky. Při cvičení doprovázela svou dámu, trpělivě čekala při kontrolních návštěvách, podporovala ji přítomností.
Po čase se žena vrátila do formy. Výzkum ukázal, že nádor byl zcela odstraněn. K recidivě nedošlo. Zdraví se vrátilo a s ním i naděje.
Příběh se rozšířil do médií. Lidé říkali Gretě “pes, který cítil rakovinu “” žena se usmála a řekla:
– Greta necítila žádnou nemoc. Cítila, že jsem v nebezpečí. A ona mě chránila. Jen tak.
O rok později byla pozvána na lékařskou konferenci. Na pódium se dostala společně s Gretou, která tiše kráčela u nohy. Svůj příběh vyprávěla bez nadsázky, bez patosu.
– Doktoři mě vyléčili. Ale Greta mi dala šanci přežít. Bez ní bych možná už nebyla.
Veřejnost reagovala ovacemi. Někteří měli slzy v očích. A Greta? Seděla klidně, jako by věděla, že udělala něco důležitého, ale brala to jako svůj dluh.
Dnes oba žijí na okraji města, v malém domě se zahradou. Každé ráno spolu popíjejí kávu a chodí ven. Každý večer klidně usnou, vděční za další společný den.
Někdy zázrak není lék. Někdy je zázračné srdce na čtyřech tlapkách.
