Ve Sněmovně voněly léky, strach a beznaděj. Tlumené světlo lampy, kapátko, rozměrově odpočítávající kapky a neslyšící hlasy sester za dveřmi – to vše se zdálo být cizí a kruté. Marina seděla na okraji postele a pevně držela Tanyu za ruku. Tanyu, svou kamarádku z dětství, svou duši, svou radost a nyní zářící světlo života.
Táňa byla vždy silná, hlasitá, veselá. Uměla se smát i v té nejčernější chvíli. Ale teď už zbyly jen propadlé tváře, šedivá kůže a oči, ve kterých panovala úzkost. Ale ta úzkost nebyla sama o sobě.
U okna s propiskou v ruce seděla Veronika-osmiletá dcera Táňa. Kreslila nějaké květiny přímo na papírový ubrousek. Její malá tvářička byla klidná, pohled soustředěný. Zdálo se, že se jí realita nedotkla. Marina si však uvědomila, že dítě prostě nemohlo vejít smutek do svého srdce, a tak se schovalo za kresbami.
Táňa sotva vydechla, její hlas byl jako šustění suchých listů. – Slib mi, že si ji vezmeš k sobě, prosím, jsi hodná. Můžeš … už nemá kam jít. Nikdo ji … nepotřebuje. Kromě tebe.
Marina cítila, jak se uvnitř něco rozpadá. Slova uvízla v krku, jen kývnutí plné zoufalých bolestí bylo její odpovědí.
“Slibuji ti, Tanyushi,” zašeptala a cítila, jak se oči plní slzami, zatímco svět zahalovala.
POHŘEB A TICHO
O dva dny později se Tanya ztratila. Pohřeb byl tichý. Pár příbuzných, pár kolegů a Marina s Veronikou. Dívka stála vedle sebe, držela Marinu za ruku a celou dobu se dívala na čerstvou zem, jako by se do ní snažila nahlédnout. Žádná slza. Jen kamenné, dospělé ticho.
Večer, už v domě Mariny, seděla Veronika u okna a objímala kolena. Za sklem se táhla Černá noc a najednou dívka sotva slyšela šeptat:
– Máma je naživu.
Marina se otřásla a vytáhla telefon z ruky.
– Co jsi řekla, zlato?
– Máma je naživu. Cítím to. Někde tady … volá mě.
Marina přišla, posadila se vedle sebe, přitiskla k sobě svá hubená ramena.
– Tvoje máma tu bude pořád. Ve tvém srdci.
Veronika však zavrtěla hlavou, aniž by se odvrátila od tmy za oknem.:
– Ne … je tady. Prostě nemůže najít cestu domů.
PODIVNÁ ŽÁDOST
Ráno dívka náhle řekla:
– Teto Marino, můžeme jet na nádraží?
– Na nádraží? Proč tam chceš jít?
– Potřebuju … něco tam je. Máma volá.
Marina ucítila zimnici. Logika křičela “ne”, ale srdce šeptalo”poslouchej ji”. A jeli. Autobus, minibus, procházka prašnými uličkami. Dívka kráčela sebevědomě, jako by znala cestu od narození.
Brzy se ocitli u starého opuštěného nádraží. Kolem rostl Burian, budova byla zaklíněná překližkou, na zdech vylepené plakáty z let minulých.
Véčka krok nezpomalila. Sebevědomě obešla budovu a zastavila se před starým hangárem.
“Tady…” zašeptala.
NEUVĚŘITELNÝ NÁLEZ
Marina ji chtěla zastavit, ale dívka už proklouzla dovnitř mezerou ve dveřích. Musel jsem ji následovat. Uvnitř bylo cítit plíseň, prach a něco … divného. Živ.
A pak to uviděla Marina.
Na špinavé betonové podlaze, přikryté starou roztrhanou dekou, ležela žena. Hubená, špinavá, s rozcuchanými vlasy, v nemocniční košili a něčí staré bundě nahoře. Ale tvář … Marina málem zakřičela.
– Tanyo?! – chrapot jí vytryskl.
Žena pootevřela oči. Její rty se třásly, sotva slyšitelně vydechovaly:A prodavačka, žena ve věku s laskavýma očima, se najednou usmála a řekla:
– Dávejte na sebe pozor, děvčata.
Tanya sotva zadržela slzy. Tato slova se pro ni stala požehnáním.
NOVÝ PŘÍPAD
Když Táňa trochu ztuhla, Marina navrhla:
– Otevřeme kreslící kroužek pro děti. Ty jim budeš vyprávět příběhy a já budu učit. Protože jsi tak dobrá v mluvení. A já je můžu naučit vyřezávat a dělat řemesla.
Táňa zpočátku váhala. Ale pak souhlasila. A po měsíci se v jejich domě začaly shromažďovat děti: plaché, uzavřené, nešťastné. Táňa si s nimi sedla na koberec, vzala si knížku a její hlas — tichý, ale teplý — všechny fascinoval. Učila je snít, věřit v zázraky a pamatovat si, že máma je vždy nablízku, i když není.
Marina se na ni podívala a přemýšlela, jak málo člověk ke štěstí potřebuje. Prostě být potřebná. Prostě žít.
ROZHOVOR S VERONIKOU
Jednoho večera, když Marina vařila večeři, k ní Veronika přišla zezadu, objala ji za pasem a zeptala se:
– Teto Marino, chtěla jsi někdy svou dceru?
Marina ztuhla a držela v ruce nůž.
– Chtěla, Veroko. Moc jsem chtěla. Ale tak to bylo… neměl jsem ji.
