Ve ztuhlém sále se každý dech zdál příliš hlasitý. Marie stála nehybně, její vlasy byly zalité horkou polévkou, která jí stékala po obličeji a kapala na podlahu. Srdce jí bušilo jako blázen, cítila stud, ponížení a hněv, ale nespouštěla oči.
Muž, který se zvedl, udělal krok vpřed. Oblečen byl jednoduše-šedá košile, obyčejné sako, bez okázalosti, ale jeho pohled byl ostrý a neoblomný. Alexander otočil hlavu a na okamžik mu úsměv ztuhl na tváři.
“Tvůj otec by byl hrdý,že?””mužův hlas prořízl vzduch jako nůž.
V podniku nastalo ticho. Několik hostů ho okamžitě poznalo. Byl to profesor Kowalski, vážený muž ve městě, bývalý mentor Alexandrova otce a mnoho let respektovaný autorita.
Alexander se pokusil vše proměnit v vtip:
“Jaké štěstí, že vás tu vidím, pane profesore… byla to jen malá zábava, nic vážného.”
Profesor se podíval na Marii. Stála, sevřela pěsti a v očích měla slzy.
– “Ta holka tvrdě pracuje. Víš, co jsi udělal? Ponížil jsi člověka. Před všemi. A proč? Aby ukázal svou sílu?”
Alexander pálil červeně. Jeho kolegové se přestali smát.
– “Nepřehánějme to, byl to vtip…”
– “Vtip?”profesor zvýšil hlas. “Vtipy neberou lidem důstojnost. To, co jsi udělal, byla krutost.”
Ze sálu se ozývalo reptání. Starší žena zašeptala: “pravda.”Muž v baru hlasitě dodal:” Bravo, řekněte mu to!”
Marie polkla sliny, ale nakonec promluvila tiše, ale pevně:
– “Nedostávám zaplaceno za ponižování. Platí mi za poctivou práci. Doma na mě čeká maminka, která počítá každý cent z mého platu. Ale na to, co jste udělal, nikdy nezapomenu.”
Profesor přistoupil k Alexandrovi.
– “Dobře si to Zapamatuj. Celý život jste žili v domnění, že jste vyšší než ostatní. A ty jsi jen vyděšený chlapec, který se skrývá za otcovým majetkem. Kdyby tu byl, styděl by se za tebe. Znám ho dost, abych to řekl.”
Alexander ustoupil o krok. Jeho tvář hořela, ruce se třásly. Snažil se zasmát, ale smích zněl neslyšně.
“Pane profesore, to nedává smysl…”
Pak někdo vstal a začal tleskat. Pak druhý. Po několika sekundách celý sál tleskal Marii a profesorovi.
Alexander se rozhlédl. Poprvé v životě nebyl obdivován, ale souzen. Kolegové schovávali telefony, někteří spěšně mířili k východu.
Marie, celá mokrá, ale narovnaná, cítila, jak se stud mění v sílu. Někdo jí podal ručník, někdo jiný sklenici vody. Profesor jí položil ruku na rameno.
– “Drž hlavu vysoko. Nejsi sama.”
Alexander měl potíže s polykáním.
– “Pardon…”zašeptal, ale jeho hlas přehlušil potlesk.
Marie se mu podívala přímo do očí.
– “Slova nevymažou to, co jste udělali. Možná to jednou pochopíš.”
Otočila se a zamířila k zadní místnosti. Lidé jí ustoupili, někteří šeptali: “Bravo, holka.”
Alexander zůstal sám u prázdného stolu s nedotčenou sklenkou vína. To, co považoval za triumf, se rozplynulo v prach. Profesor se naklonil a klidným, ale pevným hlasem řekl::
– “Pamatujte, Alexandře: síla není v ponížení, ale ve povznesení ostatních. Dnes jsi ukázal, kdo jsi. Otázkou je, zda chcete takto zůstat?”
Alexander neodpověděl. V břiše cítil tíhu a v uších hřměl potlesk jako věta.
Epilog
Večer se Marie vrátila domů. Matka se vyděsila, když viděla špinavé oblečení, a pevně ji objala. Marie všechno řekla a starší žena zašeptala:
– “Neplač, dcero. Byla jsi silná. Lidé to viděli.”
Druhý den už příběh koloval na internetu. Někdo to všechno nahrál a dal na internet. Tisíce komentářů, z nichž většina podporuje Marii. Mnozí požadovali důsledky pro Alexandra.
Firma jeho otce musela reagovat. Skandál zničil pověst rodiny. Alexander se poprvé v životě musel schovat, aby poznal hořkou chuť studu.
Marie dostala nabídky pracovat jinde. Zůstala však stejná: skromná, pracovitá, s jemným úsměvem, ale pevným pohledem. Věděla, že hodnota člověka není měřena penězi, ale tím, jak si zachovává důstojnost.
A někde, sám ve svém pokoji, dokonce Alexander začal vzpomínat na Mariin pohled a profesorova slova. A poprvé pocítil stud, který může být začátkem změny.
