Jsou to tři týdny. V neděli ráno Evelyn vařila palačinky v nové kuchyni, v jejich nově zrekonstruovaném domě na okraji klidné vesnice. Do dokořán otevřených oken pronikal čerstvý srpnový vzduch, záclony se jemně zvedaly a zpoza dveří byl slyšet dětský smích. Sophie a Lucas si hráli na zahradě s adoptivní kočkou, která ještě není úplně zvyklá na prostředí.
Vše se zdálo dokonalé-přesně tak si Evelina přála. A najednou hlasité zvonění zvonu přerušilo idylu. Krátký, netrpělivý, vtrhl do ranního ticha jako nezvaný host.
– Kdo to může být v takové době? – zamumlala Evelyn a dívala se na hodinky. Bylo 9: 14.
Sophie už zvedla závěs a podívala se z okna.
– Máma … to je babička. Má s sebou kufr.
– Vážně? Lucas byl překvapený a přiběhl k sestře.
— Série. A vypadá to, že zůstane déle.
Evelyn cítila, jak se jí sevřelo břicho. Podívala se na právě sestupujícího Thomase, který si upravil košili a upravil vlasy. Jeden pohled mu stačil, aby pochopil, co se děje.
– Je tady, že?
— Tak. Odhodlaná a připravená na “pomoc”.
Tomáš se těžce nadechl a beze slova otevřel dveře.
Na verandě stála Greta, elegantně oblečená jako obvykle, s hustě upravenými vlasy a zářivým úsměvem.
– Dobré ráno, děti! – řekla nadšeně. – Určitě potřebujete pomoc s vybavením. Přinesla jsem dort s mákem a pár starých receptů od babičky. Strávíme spolu pár dní!
– Dobré ráno, Mami… odpověděl Tomáš a snažil se působit zdvořile. – Ale tys nás nevarovala.
– Oh, nedělej to. Rodina nepotřebuje inzerát! – Greta odešla s úsměvem. – A … máte pokoj pro hosty, že?
Evelyn se postavila vedle svého manžela a nechala se změkčit:
– Dobré ráno, Greto. Rád tě vidím, ale … na hosty opravdu nejsme připraveni. Po přestěhování ještě vybalujeme věci…
– Zlato, neboj se. Nejsem vybíravá. Stačí mi úhel. Nebo gauč. Nebo cokoliv.
Mezi nimi nastalo krátké ticho, které se Thomas rozhodl přerušit, než se situace vymkne kontrole.
– Mami, promluvíme si. Jen my dva.
Greta zvedla obočí, ale následovala ho na terasu.
Na terase Tomáš poprvé promluvil otevřeně, bez okolků:
– Mami, musíme být upřímní. Milujeme tě, ale potřebujeme prostor. Koupili jsme tento dům, abychom mohli začít novou kapitolu. Klidný, bez napětí. Nemůžeme se vrátit k tomu, co bylo.
Greta se zamračila.
– Chceš říct co … nejsem šťastná?
— Ne. Vítáme vás, pokud nás varujete. Pokud respektujete naše hranice. Evelyn potřebuje klid. Děti cítí napětí. A já … jsem mezi kladivem a kovadlinou.
– Jen vám chci pomoct, Tome.…
– Já vím. Ale váš způsob, jak “pomoci”, je často kontrola. A to není pomoc. To nás unavuje. Chceme vás kontaktovat, ale dobrovolně. Ne nucený.
Greta poprvé dlouho mlčela. Podívala se na syna s dosud neznámým výrazem ve tváři. Možná s trochou výčitek.
– Možná … možná máš pravdu. Jen jsem se chtěla cítit jako součást vašeho života.
– Můžeš být jeho součástí, Mami. Ale musíte se nás zeptat, kdy do něj chcete vstoupit.
Greta si povzdechla. Neodpověděla, ale přikývla. Bylo to malé, ale smysluplné gesto.
Odpoledne všichni seděli na zahradě u stolu. Greta s úžasnou lehkostí vyprávěla dětem anekdoty z Thomasova dětství. Sophie a Lucas se chichotali. Evelyn, zpočátku nedůvěřivá, cítila, jak se v ní něco uvolňuje.
Greta nakonec netrvala. Vstala a sáhla po kufru.
– Díky, že jste mě přijali. Zavolám ti před příští návštěvou. Slibuji.
Evelyn se usmála:
– Budeme rádi, když nám dáte vědět.
Tomáš objal matku.
– Miluju tě, mami. Ale milovat znamená umět stanovit hranice.
– A miluju tě, Tome. A myslím … teprve teď to chápu.
Když se její auto schovalo za zatáčkou, rodina zůstala v tichém tichu-ale už ne těžkém, ale lehkém, jako večerní vzduch.
Evelyn si potřásla rukou s Thomasem.
– Možná je to nový začátek.…
“Začátek, kde píšeme pravidla,” odpověděl klidně Tomáš.
