Alena kráčela chodbou k prezidentskému bytu s pocitem, že jde na popravu. Její srdce bilo tak silně, že to vypadalo, jako by zvonilo v prázdném prostoru. Jedna myšlenka jí nedala pokoj: “proč jsem byl znovu poslán sem? Stěžoval si a teď mě zkouší? Nebo … je to něco úplně jiného?“
Otevřel dveře třesoucíma se rukama-a zmrznul. Místnost byla prázdná, ale na stole z křišťálu ležel složený vzkaz. Rukopis byl jasný, rozhodný:
“Nespěchejte s úklidem. Přijdu. L. H.”
Alenina kolena jsou změklá. V první chvíli chtěl běžet za správcem a přiznat se ke všemu, prosit o odpuštění za to, co se včera stalo. Ale něco ji zastavilo. Jako by jí vnitřní hlas šeptal, aby zůstala. Rozhodl se počkat.
Minuty plynuly bolestně pomalu. Skládala polštáře, utírala prach z nábytku, ale vše dělala mechanicky. V její mysli zuřil strach a podivná zvědavost, kterou nedokázala vysvětlit.
A pak uslyšel kroky. Dveře se otevřely.
Vstoupil Lucezar Kristov. Byl stejně dokonale oblečený jako noc předtím, ale tentokrát neměl v očích žádnou únavu. Byla tam soustředěnost, zájem. Jeho pohled v ní ztichl a ona cítila chvění na kůži.
“Přišel jsi,” řekl klidně. — Dobrá.
Alena sklopila oči a byla připravená na výtku. Místo toho ale položil otázku, která ji zcela překvapila.
– Vždycky pracujete tak tvrdě, že nakonec usnete na místě?
Byla zmatená. Nevěděl, jestli si z ní dělá legraci, nebo ji prožívá.
– Je mi to moc líto … nechtěl jsem. Prostě bylo pozdě a já taky … – její hlas se třásl. Nechtěla jsem porušovat pravidla.
Lucezar si nalil vodu a posadil se do křesla a gestem ji pokynul, aby seděla naproti němu.
– Uklidnit se. Kdybych vás chtěl vyhodit, stalo by se to už včera.
Jeho slova přinesla úlevu, ale napětí ve vzduchu zůstalo. Alena zvedla oči a setkala se s jeho pohledem. Nebyl v nich ani hněv, ani pohrdání. Jen zvědavost.
Proč jste si vybral tuto práci? – najednou se zeptal. – Pokojská v takovém hotelu je těžká práce. A vy … jako byste patřili na jiné místo.
Alena ztuhla. Jeho slova pronikla do jeho podstaty.
“Musím pracovat,” zašeptala. Mám mladší sestru, je to ještě školačka. Moje máma je nemocná. Neměl jsem peníze na univerzitu. To je jediný způsob, jak přežít.
Lucezar dlouho mlčel, jako by přemýšlel o každém jejím slovu. Nakonec řekl:
– Upřímná odpověď. Líbí se mi to. V mém světě většina lidí umí jen lhát.
Alena silně zčervenala.
– Jsem … neumím lhát, ” přiznal potichu.
Na rtech se mu objevil sotva znatelný úsměv.
– A to je vzácná kvalita.
Napětí mezi nimi se stalo téměř hmatatelným. Každou vteřinu pod jeho pohledem jí bušilo srdce, ale nemohla utéct.
“Podívejte, Aleno,” promluvil po pauze. Mám pro Vás nabídku. Nebojte se, na to nemyslíte.
Na chvíli mlčel a pozorně sledoval její reakci.
Potřebuju někoho, komu můžu opravdu věřit. Ne sekretářka, ne ambiciózní asistentka. Někdo autentický. Budete pracovat pro mě osobně.
Alena znecitlivěla.
– Já? Ale … jsem jen služka.
Včera jste byli upřímnější než moji partneři za posledních deset let. A přesně to potřebuju.
Nevěděla, co říct. Svět kolem ní se tak trochu otřásá. Jen o den dříve se třásl strachem ze ztráty zaměstnání. A teď jí miliardář nabídl místo vedle sebe.
“Přemýšlejte,” řekl a vstal. – Ale nejsem typ, který by rád dlouho čekal.
Když Alena vyšla z bytu, byla si jistá, že život, který dosud znala, je u konce. Před ní stála volba, která mohla vše změnit.
A poprvé po dlouhé době začal strach v jejím srdci ustupovat naději.
