Když byl kryt rakve zvednut, těžký stojatý vzduch se sladkou vůní rozkladu smíchaný s kovovou notou zasáhl všechny do obličeje. Ti, kteří stáli nejblíže, reflexivně zakryli nos a ústa, ale nebyl jim ochrnut pach — jen to, co viděli.
Místo pokojně umístěného těla dívky spočívající na vínovém sametu byla v rakvi nepopsatelná spleť rukou, nohou a obličeje. Dívčino tělo tam bylo, ale pod ním — a kolem něj-bylo možné rozeznat jiné siluety, zakřivené, ztuhlé v nepřirozených pózách. Jejich kůže měla popelavý odstín, jako by byla přilepená k podšívce rakve a oči — tam, kde byly otevřené — hleděly do prázdna, skleněné a mrtvé.
– Bože … – někdo zašeptal, když se loučil.
– Co to je?! křičela žena z davu, než se její hlas rozplynul.
Matka dívky se nezhroutila. Její oči nemrkly, rty byly sevřené do tenké linie. Jen mírné třesení rukou prozradilo, že to, co bylo vidět, ji otřáslo do hloubky.
– Říkala jsem ti to … zašeptala, ale nikdo nevěděl, jestli oslovuje přítomné, nebo sebe.
Jeden z hrobníků, který stále držel ruce na okraji rakve, vratce ustoupil.
– To není možné… – řekl. – To tady nemohlo být… vložili jsme ji … jednu.…
Kněz, který dosud mlčel, rychle přistoupil. Třikrát se zkřížil a začal šeptat modlitby, jeho hlas se mírně třásl. Několik starších žen v černých šátcích ustoupilo a mumlalo o starých kletbách a neklidných duších.
– Zamkněte ji! křičel někdo z rodiny, ale matka zvedla ruku a zastavila je.
– Zatím ne. Chci to vidět … všechny.
Pomalu, ale pevně se dotkla studené ruky dcery. Byla tvrdá, ale ne úplně tvrdá. Její pohled se posunul níž-na dívčině hrudi, téměř neviditelné pod krajkou bílých šatů, ležela tenká látka s vyšívanými podivnými protáhlými symboly, jako by byla spálená v látce. Prsty matky se jí dotkly a v tu chvíli jedna z popelavých tváří pod jejím tělem otevřela ústa a vydala nízký hrtanový zvuk, který žádný člověk nevydal.
Dav propukl v křik. Někdo shodil dítě na zem, někdo zakopl na útěku. Hrobníci utekli a rakev nechali na stojanu. Jen kněz a matka zůstali, jako by je něco neviditelného drželo na místě.
– Co jsi to udělala, dcero?.. matka zašeptala a dívčiny oči se navzdory logice zašily a dívaly se přímo na ni. Po bledé tváři jí stékala jediná slza.
Kněz zvýšil hlas při modlitbách stále hlasitěji, ale každé slovo znělo ve vzduchu jako rána prasklého zvonu. Siluety pod tělem se začaly hýbat, ohýbaly se a narážely na stěny rakve. Strom se zlověstně zatáhl.
Vítr náhle zesílil a nad hřbitovem se valila mračna, která propouštěla bledý paprsek světla padající přímo na rakev. Pak všichni viděli: symboly na látce nebyly běžnou výšivkou, ale písmeny starověkého, zapomenutého jazyka, které se zdály jemně zářící jako uhlíky pod popelem.
Matka se natáhla a utrhla látku. V ten samý okamžik z rakve vytryskl pronikavý výkřik-směs stovek hlasů, která jako by vlna hrůzy prošla celým hřbitovem. Ti, kteří ještě neutekli, poklekli a zavřeli si uši.
Když vše utichlo, popel už nebyl. Dívka ležela sama, bledá a nehybná, ale s lehkým úsměvem na rtech, jako by byla osvobozena od břemene.
Matka ji pohladila po čele a aniž by se na nikoho podívala, řekla jen::
– Nyní … můžete ji pohřbít.
Hrobníci, stále třesoucí se, se opět přiblížili. Obřad skončil v naprostém tichu, nikdo se neodvážil promluvit. Po několika dnech však svědci přísahali, že ve chvíli, kdy poslední lopata země přikryla rakev, z hlubin se ozval dlouhý povzdech — jako povzdech úlevy… nebo šeptání přísahy z jiného světa.
Na všech pohřbech na tomto hřbitově staří lidé varují:
“Nikdy nedovolte, aby tělo bylo pohřbeno se značkami na něm. A především – nikdy se neptejte, kdo jsou ti, kteří je drží na druhé straně Země.”
