Místnost je zamčená. Nikdo se nehýbal. Dokonce i hudba na pozadí ztichla-jako by technik ztratil řeč. Marta se dívala na složku se sevřenými rty a Tomáš – můj manžel – vypadal, jako by zapomněl, jak stojí. Jedním gestem jsem zničila iluzi “ideálního rodinného svátku”.
“Je tu účet za dnešní večer,” řekla jsem jemným, téměř sladkým hlasem, ale dostatečně hlasitým, aby mě slyšel celý sál. – Má vše: večeři pro 56 lidí, pronájem sálu, výzdobu, fotografa, kameramana, plat náčelníka, dort a samozřejmě italské víno “chutná paní Martě”.
Trochu jsem se usmála. – A šampaňské na začátek večera. Rodinný svátek by měl začínat třídou, že?
Pohledy do mě zapadaly jako špendlíky, ale já jsem se nedívala. Otočila jsem se k ostatním hostům a lehce pokrčila rameny.:
– Vím, že není neobvyklé mluvit o penězích u rodinného stolu. Ale když už došlo na toho, kdo “zařídil tento večer”, rozhodla jsem se, že je dobré, aby se pravda objevila i na stole. Doslova.
Z konce sálu se někdo nervózně chichotal. Někdo jiný se vykašlal. Opět ticho-ale už ne tak trapné, ale spíše plné pochopení.
Marta třesoucí se rukou otevřela složku. Podívala se na účet nakreslený na dvě stránky. Výsledná částka byla viditelná jako na dlani: 14 360 zlotých. Její oči se rozšířily. Snažila se něco říct, ale její hlas zhasla. Tomáš se sklonil nad papírem, jako by hledal chybu, výmluvu, cokoliv.
– Emmo… – zamumlal. – Mohla jsi mi to říct.…
“Říkala jsem ti to, Thomasi,” Přerušila jsem ho. – Ukazovala jsem ti návrhy, menu, dekorace. Odpověděla jste “výborně, drahá”, aniž byste zvedla oči od telefonu. Protože jsi měl moc práce … čím? TikTok? Výsledky zápasu?
Zezadu se někdo zasmál. Otočila jsem se k Martě.:
– A vy? Dokonce i jedno “děkuji”. Nepotřebuji vděčnost jako vzduch. Ale úplně přeskočit? Jako bych byl jen krásný nábytek. Jako by se to dělalo samo.
Položila jsem mikrofon na stůl a udělala krok zpět. Srdce bušilo do hrudi, ale ne ze strachu. Byla to úleva. Pravda, která byla řečeno nahlas, mě zbavila obrovské tíhy.
Tomáš se vydal mým směrem s rozpačitým, téměř dětinským výrazem ve tváři.
– Emmo, nechtěl jsem … nevěděl jsem, že se tak bojíš. Podle mě je vše v pořádku.…
– Myslel sis to? – podívala jsem se mu přímo do očí. – Možná je čas přestat spekulovat a začít se ptát.
Odešla jsem od něj a nechala ho o samotě s jeho vlastním mlčením. Znovu jsem se podívala na hosty.:
– Promiň, že jsem přerušila večer. Neudělala jsem to zlovolně, ale z potřeby důstojnosti. Někdy musí žena ve stínu sama rozsvítit světlo.
A víte co? I ona si zaslouží být viděna.
Vlevo se ozval první nesmělý potlesk. Pak další. Po chvíli celý sál tleskal. Ne kvůli skandálu, ale kvůli odvaze. Za pravdu. Protože mám podezření, že každý z přítomných se alespoň jednou v životě cítil jako já-neviditelný, i když dal všechno.
Když potlesk utichl, šla jsem k východu. Několik Tomášových bratranců mě zastavilo a objalo. Teta Elena mě tiše objala. U dveří se ke mně naklonil číšník a zašeptal::
– Madam, tohle byl ten nejupřímnější okamžik, jaký jsem kdy viděl na rodinné oslavě. Respektování.
Venku bylo čerstvě. Zhluboka jsem se nadechla. Zevnitř místnosti se opět ozývala hudba-pravděpodobně se Thomas a Marta snažili “zachránit situaci”. Ale bylo mi to jedno. Poprvé po dlouhé době jsem necítil břemeno očekávání druhých.
Přišla jsem domů, sundala si boty, sedla si na gauč a zapálila svíčku. Kvůli tichu. Si.
Zazvonil telefon. Tomáš.
“Neodpovím,” řekla jsem si tiše.
Dnes ne.
Protože někdy, když rozsvítíte světla, je dobré být sám.
Abych to konečně viděl… sebe.
A tentokrát-líbilo se mi, co vidím.
