Jonathan Kane stál ve svém penthousu na Manhattanu a díval se na město zářící ambicemi a penězi. Jeho život plný úspěchů byl jako mramorové impérium, které v průběhu let vybudoval. A přesto, i když ovládal všechno kolem, něco mu chybělo. Když uslyšel kroky za sebou, zastavilo se mu srdce – byla to ona. Nina. Vzpomněl si na ni jako na tichou služebnou, která kdysi uklízela jeho byt, ale nyní byla někým jiným – silnou, sebevědomou ženou a vedle ní stál malý chlapec s očima, které byly jeho odrazem.
“Proč jsi tady?”zeptal se, nemohl skrýt napětí v hlase.
“Přišla jsem, aby tě tvůj syn poznal. A říct ti, že je nemocný, ” odpověděla, její slova se dostala do prostoru mezi nimi jako rána kladivem.
Jonathan zamrznul. “Nemocný?”
„Leukémie. Potřebuju transplantaci kostní dřeně. A ty jsi jediná, kdo mu to může dát,” dodala klidně.
V tu chvíli se Jonathan cítil bezmocný. Vše, co postavil, bylo tváří v tvář této tragédii irelevantní. “Nevěděl jsem to,” koktal.
“Ne, nechtěl jsi to vědět,” odpověděla Nina, hněv v jejím hlase byl jasný. “Odmítli jste nás, jako bychom nepočítali. Ale záleží na něm. Teď máte šanci to dokázat.”
Chlapec se na něj nesměle podíval. “Jsi můj táta?”zeptal se, jeho hlas zněl jako měkké hedvábí.
Jonathan cítil, jak mu do očí stékají slzy. “Ano… já, ” zašeptal.
To byl začátek změn, které Jonathan nečekal. Po letech útěku před odpovědností viděl v očích malého Jacoba odraz svého života, kterému se tak zoufale vyhýbal. Nina mu předala informace o nemocnici, kde zahájili přípravy na transplantaci. “V pondělí. V St. Mary, ” řekla tiše, ale odhodlaně.
Jonathan se navzdory nejistotě rozhodl jednat. Přes noc se střetl se svou minulostí a skončil v nemocnici. V pokoji číslo 304 na něj čekal jeho syn. “Ahoj tati,” řekl Jacob, když Jonathan vešel do místnosti. Den, kdy Jonathan poprvé po letech cítil, že je opravdu pro někoho.
Když se Jonathan stal dárcem kostní dřeně a chlapec podstoupil operaci, začali budovat spojení. Jonathan se každým dnem stal stále více přítomným v životě Jacoba a Niny, pomáhal jim při drobných každodenních činnostech, které se dříve zdály tak vzdálené. Největší změnou však byl jejich vzájemný vztah, který se postupně přesouval z chladného, plného odstupu k něčemu hlubšímu.
Několik měsíců poté, co se Jacob uzdravil, Jonathan poprvé přiznal Nině své pocity. “Chci být skutečným otcem. Chci s ním být, když udělá první krok,když se naučí jezdit na kole bez kol. Chci se s ním o všechno podělit,” řekl. Nina se na něj podívala a oči jí zářily. “Nejsem ta žena, kterou jsi opustil, Jonathane,” odpověděla a v jejím hlase zněla síla, kterou předtím neměla.
O rok později na malém obřadu v Central Parku se Jonathan a Nina stali manželi a Jacob na ně sypal okvětní lístky květin. “Teď mám dvě jména!”vykřikl a smích se rozlil ve vzduchu.
Jonathan si při pohledu na svou novou rodinu uvědomil, že vše, co vybudoval v podnikání, nemělo žádnou hodnotu ve srovnání s láskou, kterou měl nyní. Byla to skutečná odměna, bohatství, které stálo za každý zasvěcený okamžik.
