…Evelyn zamrzla a položila ruku na dveře skříně.
V kuchyni panovalo tak husté ticho, že se dalo krájet nožem. Elizabeth stála rovně, přitiskla ruce k okraji stolu a v jejích očích už nebyly slzy ani panika – jen chladné, klidné odhodlání.
Evelyn mrkla, pak teatrálně zavřela dveře skříně a vydechla s předstíraným zájmem:
– Dneska nemáš náladu, zlato. Možná bychom si měli promluvit, až se trochu uklidníš.
“Ne,” odpověděla Elizabeth klidně, ale pevně. – Promluvíme si teď. I tady. Dlouho jsem mlčela. Ve jménu tzv. klidu jsem to snášela příliš dlouho. Ale to už je dost.
– Liz, prosím… Richard se tiše ozval. – Nedělejme scény…
“Už jsi udělal scénu, Richarde,” odpověděla a podívala se mu přímo do očí. – Ty a tvá matka. Prodal jsi něco, co bylo součástí mého života. Mého srdce. Bez otázek, bez řečí. A pak jsi z ní udělal spolubydlící. Víš co to je? Není to kompromis. Je to zrada.
Evelyn hrdě zvedla hlavu.
– Je to jen zahrada. Kus země. Nepřehánějte to.
– Pro tebe je to jen země. Pro mě to byl můj úkryt. Jediné místo, kde jsem mohla být sama sebou. Když jsi, Evelyn, kritizovala každý talíř, každé rozhodnutí, každý můj závoj, byla zahrada jediným místem, kde jsi neměla žádný názor.
“Vždycky jsi byla příliš citlivá,” odpověděla Evelyn chladně. Trocha pořádku a konstruktivní kritiky zatím nikomu neublížila.
Elizabeth se hořce usmála.
– Kritika? Tak tomu říkáš, co jsi dělala? Víš, Evelyn, třicet let jsem tě nechávala vejít do mého domu a předělávat věci, komentovat, jak vychovávám děti, dělat si legraci z mých šperků. Ale nikdy jsi neřekla jediné slovo: děkuji.
Evelyn se ušklíbla, urazila se.
– Možná proto, že nebylo za co děkovat?
“Možná proto, že jsi mě nikdy nepovažovala za dost,” řekla Elizabeth tiše. – A teď se mnou chceš být každý den? Každý den komentovat, jak jsem si zařídila skříň, co jsem si připravila, kdy mám vyvětrat byt?
Richard váhavě odkašlal.
– Jen jsem chtěl pomoct mámě. Chtěl jsem, aby nám bylo líp, abychom byli blíž celé rodině.…
– Ale neptal ses mě. Rozhodl jsi se pro mě. Ve jménu “rodiny”, jejíž součástí nejsem.
Evelyn se narovnala.
– Jestli mě tu neuvidí, řekni to přímo. S tímto tónem se nehodlám smířit.
“Není to jen o tobě, Evelyn,” řekla Elizabeth klidně. – Je to kvůli mně. A že už takhle žít nechci. Ve věčném potlačování vlastních potřeb.
Richard sklopil zrak. Mlčel.
– A co budeš dělat? zeptal se konečně potichu.
“Chodila jsem s právníkem,” odpověděla Elizabeth bez emocí. Prodej pozemku může být zpochybněn. Byli jsme spoluvlastníci. Podepsal jsi bez mého souhlasu. Je to nezákonné.
– Ne… – vydechl Richard. – Nemůžeš.…
– Můžu. A udělám to, když budu muset. Ale není to jen o tom. Mluvila jsem s novými majiteli. Jsou připraveni pozemky prodat. Pro ně je to jen investice. Pro mě je to příběh. Domov. Vlastnost srdce. A já ho vrátím, ať už s tebou, nebo bez tebe.
Evelyn zavrtěla očima.
– A co teď, Velká nezávislá žena? Chceš se odstěhovat? Začneš znovu? V tomhle věku?
“Lepší pozdě než nikdy,” odpověděla Elizabeth s sotva znatelným úsměvem. – Aspoň budu žít podle svých pravidel.
Z věšáku si vzala kabát, kabelku a klíče.
– Kam jdeš? zeptal se Richard, bledý jako zeď.
– Do Sofie. Na pár dní. Potřebuju prostor. Možná i ty.
– Vrátíš se?
Elizabeth se mu podívala do očí.
– Nevím. Záleží, jestli se ke mně někdy začneš chovat ne jako k mámě, ale jako ke své ženě. Parťačka. Lid.
A vyšla ven a tiše za sebou zavřela dveře.
Večer přišel rychle. V bytě panovalo ticho. Evelyn seděla u stolu beze slova, nevěděla, co říct. Richard zíral do prázdna.
Poprvé po letech neměl odpověď. Nevěděl, jak ji získat zpět. Ani nevěděl, zda má právo se o to pokoušet.
