Sklo v něm bije.
Zůstal jsem stát na chodbě a cítil jsem, jak mi změknou kolena. Zvonilo mi v uších. Ne z výprasku, ale z prázdnoty ve mně.
Můj vnuk mě neuhodil. Ne jeho rukou.
Byla to ruka jejich slov, jejich hněvu, kapka po kapce v jeho srdci.
Seděl jsem na okraji pohovky, aniž bych si sundal boty.
Podíval jsem se na hodinky-17: 42.
V tuto chvíli obvykle krájím salát, míchám polévku, zapínám konvici.
Ale ten den jsem jen seděl. A všechno se ve mně zhroutilo.
O hodinu později přišla švagrová-jako vždy s telefonem v ruce.
“Řekl jsi, že jsi na něj křičel,” řekl bez pozdravu. – A proč jsi vůbec přišel, když to tak končí?
– Nic jsem neřekla. On … praštil mě.
– Praštil tě? – přimhouřit oči. Zřejmě měl důvod.
A odešel. Jen tak. Aniž bych se zeptal, jak jsem na tom Já, aniž bych zavolal dítě.
Zůstala jsem sama, mezi zdmi, které byly kdysi plné mé lásky: záclony, darované ubrusy, šálky.
Teď už to byla jen dekorace cizí hry, kde jsem byla zlá čarodějnice.
Dva dny jsem nechodila. Pak další tři. Už je to týden.
Telefon mlčel. Žádná zpráva ani telefonát.
Žádné “Babi, promiň”. Žádné “přijď znovu”.
Snažil jsem se nemyslet. Žil jsem ve svém malém domě.
Sázel jsem květiny. Vařila jsem jen pro sebe.
Na stole ležela medvědí sklenice. Nemohl jsem ji vzít. Jako by čekal.
V pátek večer zazvonil u dveří.
Blížil jsem se pomalu, bez očekávání.
Otevřela jsem.
Stál tam. Můj chlapec. S poloprázdnou bundou, se slzami v očích.
– Babička … – zašeptala. – Odpusť mi. Nechtěl jsem. Prý jsi špatná.
Nevím, proč jsem to udělal. Celý den jsem brečela. Můžu tě obejmout?
Jeho hlas se třásl a přitiskl se k tváři, kde udeřil.
Seděli jsme na koberci na chodbě. Když byl malý, tak se ke mně tulil jako dřív a věřil, že babička je všechno.
– Řeknu to tátovi. A mámě. Je mi jedno, co řeknou. Já tě miluji.
– Taky tě miluju. Více.
Podíval se na mě a zašeptal:
– Můžu tady spát?
Zabalil jsem ho, udělal mu kakao, vytáhl staré náplastové knížky.
Spala jsi se mnou jako dřív.
Když ještě věřil, že babičky jsou kouzelná stvoření, která nikdy nezradí.
A pak jsem to pochopil:
Dokud existuje dítě, které teprve najde cestu zpět, existuje naděje.
