Elżbieta stála nehybně a dívala se na šedou, deštěm smáčenou oblohu. Kapky rytmicky bubnovaly na kovové zábradlí, ale uvnitř panovalo ticho. Nebylo to ticho strachu. Nebylo to ani klidné ticho. Bylo to ticho rozhodnutí.
Za chvíli se balkonové dveře otevřely. Na prahu stál Marek, ich desaťročný syn. Mal červené oči a na tvári mu leskli slzy.
„Mami…“ zašeptal. „Zase ma vystrašil…“
Elżbieta poklekla a pevne ho objala. Cítila, ako sa jej malé telo trasie v náručí. Ale tentokrát nemala slzy. Bola plná sily.
— Už je všechno v pořádku, drahá. Jsme spolu. A brzy se všechno změní.
Marek se opřel o zeď a posadil se vedle ní. Déšť stále padal, ale uvnitř se něco začalo uklidňovat. Byl to začátek.
Následujícího rána slunce nesměle prosvítalo skrz mraky. Vzduch voněl vlhkou zemí a nadějí. Elżbieta vstala brzy, oblékla si jednoduchou bílou blůzu a šedé kalhoty. Vešla do Marekovy pokoje a dotkla se jeho ramene.
„Vstávaj, drahý. Dnes půjdeme do školy pěšky.“
Chlapec se protáhl a překvapeně se na ni podíval.
„Opravdu? Ne autem?“
„Ano. Potřebujeme čerstvý vzduch.“
Společně šli po chodníku, míjeli obchody, novinové stánky a lidi spěchající do práce. Drželi se za ruce. Bylo to poprvé po dlouhé době, co byli takhle, prostě spolu, v klidu.
Před školou čekala paní učitelka Izabela. Když uviděla Elżbietu, rozzářila se.
„Dobré ráno,“ řekla tiše.
„Pokud budeš něco potřebovat… jsem tady.“
Elżbieta přikývla a hrdlo se jí sevřelo dojemem.
Po škole se Elżbieta vydala do centra města. Vešla do malé, elegantní advokátní kanceláře s nápisem „Rodinné právo – advokátka Alexandra Müllerová“. Počkala, až ji pozvali dovnitř.
„Jmenuji se Elżbieta Schmidtová. Mám syna. Příliš dlouho jsme žili ve strachu. Chtěla bych něco udělat, než bude příliš pozdě.“
Advokátka pozorně poslouchala, dělala si poznámky a nevyslovovala žádné soudy. Nakonec řekla:
„Požádáme o zákaz přiblížení.
Zajistíme vám právo na péči. Pošleme vás také k psychologovi.“
Elżbieta cítí
