Ne bolestí. Ze studu.
Její srdce bilo. Její hrudník hořel napětím. Bylo to opět to dítě z domu-zamčené, zapomenuté, nedoceněné.
Pohledy, posměšky, uplácané úsměvy…
Stejné pocity, stejné pocity.
– Jen na minutu… na záchod… – zašeptala a snažila se ustoupit.
– Žádné záchody! – prošla Marianou skrz zuby a rozdávala falešné úsměvy doleva a doprava – – – přestaň slintat, Annie! Musíš respektovat svého manžela!
Muž…
Boris.
Tlustý, arogantní, s pohledem řezníka. Majitel dvou skladů a Nového džípu.
Ženich po dohodě.
Do jejího života vstoupil před měsícem na pozvání Mariany.
“Vypadáš dobře —” řekl a díval se na ni od hlavy až k patě. – Jen aby tě trochu naplácali. Bude to fungovat.
Annie mlčí. Mariana přikývla.
Pak jí to řekl:
– Budeš mít dům. Děti. Jídlo. Budeš vděčná, že jsme tě vzali z útulku. Nebo se chceš vrátit na ulici?
Oslava byla fraška. Příbuzní, brandy, Hudba. A “rituál” je představení nevěsty.
Annie byla uvězněna.
Oči hostů ji svlékly.
Všichni v ní křičeli: Utíkej!
“No tak, nevěsto,” vykřikl Boris s úsměvem. – Uvidíme, co jsme koupili!
Nevěděla, odkud bere sílu.
Natáhl ruku. Vzal sklenici od stolu. Skelná. Těžká.
– Dotkni se mě ještě jednou … “tiše jsem řekl,” a rozřežu se před všemi. Ať všichni uvidí, co ode mě chcete.
Zbláznil ses?! – zašeptala Mariana.
– Sklapni! – křičela Annie. – Je mi osmnáct. Nejsem vaše věc. Nejsem vaše otrokyně!
Místnost je zamčená.
Hudba skončila.
Všichni se na ni dívali.
– Jaké divadlo! křičel muž ze stolu.
– Neposlouchejte ji! – Marianu jsem utratila. – To je z domu. Je taková … citlivý.…
– Ne! – uřízl Annie. – Ty musíš mlčet. Vzal jsi mě za pomoc. Dneska mě prodáš! Ale já ti nedlužím!
Vytáhni z podprsenky malou kameru. Tenká, černá, téměř neviditelná.
– Všechno je nahrané. Každý rozhovor. Pokaždé, když jsi řekla: “líbej se, usmívej se, pak ti Koupím čokoládu.” Pokaždé, když jsi mi připomněla, že ti dlužím. Jestli se mě teď někdo odváží zastavit, bude to vyšetřování.
Boris skočil. Vyděšený.
– Nechtěl jsem … nevěděl jsem to.…
– Věděl jsi to. Věděl jsi, že jsem sama, bezbranná. To ti vyhovovalo. Máš dceru, že? Představ si, že by jí to udělali.
Mlčení.
Dlouho.
Hanba.
Anna se otočila a šla ke dveřím.
– Díky za všechno. Už mě nikdy neuvidíte.
Za dvě hodiny byla ve vlaku.
Bez zavazadel. Jen s malou taškou.
A s klidem, který nikdy nezažila.
Vyspala ses s kamarádkou.
Pak vypovídal.
A potom … zazvonil telefon.
– Ahoj, Annie. Voláme z nadace. Dozvěděli jsme se o vašem případu. Rádi bychom vám nabídli školení, ubytování a … nový život.
O dva roky později.
Annie stála na nemocniční chodbě oblečená v bílém. Ne šaty. To je zástěra.
Byla na pohotovosti.
Na hrudi-Bud:
A. Štěpánová-záchranářka –
Už to nebyla nicotná věc.
Nikdo ji neprodal.
Rozhodovala.
Pomáhala.
Jednu noc přivezli ženu.
Závratě, mdloby, dehydratace.
Anna se rozhodla změřit puls.
Mariano.
– Jsi … – zašeptala žena. – Zničte mě.…
Annie mlčela. Dal jí jehlu do ruky klidným gestem.
– Ne. Jen jsem se zachránil.
