Všichni ztuhli: kněz mlčel, matka položila ruku na ústa, někdo upustil věnec na podlahu. Dívka se stále táhla k Otci, jako by ho skutečně mohla probudit. Už neplakala-v jejím hlase byla jistota.
– Řekl mi: “pomoz mi.”.. právě mi to řekl! Slyšel jsem to!
Zaměstnanec pohřební agentury, který stál stranou, oslovil matku a nešikovně zašeptal:
– Chcete, abych ji vytáhl? Může být … psychické zhroucení…
Ale dospělá žena-babička dítěte, s černým závojem na obličeji-najednou vykročila vpřed a třesoucím se hlasem řekla:
– Počkat. To dítě … vždy cítila to, co ostatní neslyší. Když si její bratr zlomil nohu, řekla to o tři hodiny dříve. Mysleli jsme, že fantazíroval… a potom…
Manželka mrtvého se nehýbala. Její oči byly suché, ale už v nich byla cítit hrůza.
– To nemůže být.…
Dívka opět promluvila:
– Bojí se. Řekl: “je tma. Jsem Naživu.“
Nikdo už nepochyboval. Jeden z bratranců spěchal k rakvi. Otevři to prudce. Naklonil se. Pak prudce ustoupil zpět.
– Můj Bože … on … je teplý!
– Cože?! – zavolal jsem jeho ženu.
– Tvář … není to ztuhlé! Má měkké tváře! Jsem … Nechápu to! mužův hlas se třásl panikou.
Kněz se vrátil.
– To není možné… tělo bylo v márnici. Tři dny…
“Ne,” zašeptala matka zesnulého. – Včera večer jsme ho vyzvedli. Chtěli jsme ho doma. Připadal mi studený … nebo jsem o tom přemýšlel?
Začala panika. Lidé začali mluvit současně, někdo už volal záchranku. Jeden z hostů-vysloužilý lékař-vystoupil a dotkl se krku zemřelého.
Žádný puls. Ale … čelist není svázaná. Žádný Rigor. Je to neobvyklé.
Dívka se ještě jednou protáhla a řekla::
Něco modrého … vadí mu to … nemůže dýchat.…
– Jakou modrou? zeptala se vyděšená matka.
– Má ho na krku … něco se utahuje … …
Žena si rozepnula límec a ztuhla. Na krku měl čerstvou modřinu. Jasný otisk-jako lano nebo těsné lano.
– To … je to stopa po uškrcení?
Teď už to nikdo neřekl. Mužova tvář byla růžová. Rty nemodraly. Z koutku úst tekla kapka slin.
Někdo křičel:
– Zavolejte sanitku! Hned! Není mrtvý!
Než přijela sanitka, byli lidé v šoku. Někdo se modlil, někdo volal příbuzným, někdo jen stál omámený. Matka držela dítě v náručí a šeptala:
– Odpustit … Bože, jestli je to pravda… odpusť mi.…
Když dorazili lékaři, jeden z nich tělo prohlédl a pokáral se:
– Okamžitě na jipku! Ten muž je naživu. Je to buď zázrak, nebo zločin.
Když ho nesli na nosítkách, dívka zašeptala:
– Ví, kdo to udělal… ale nemůže to říct… zatím ne…
Všichni se dívali na jeho ženu.
– Já?! – strašně křičela. – Jak se opovažujete?
– Byl jsi s ním… – zašeptala tchýně. Ráno prý nedýchal … a za dvě hodiny zavolal sanitku. Proč?
– Jsem … myslela jsem, že spí! – Bál jsem se… – žena se vrátila. – To nejsem já!
– Tak kdo? Kdo další tam byl?
Žena křičela:
– Georgi! Můj Bratr! Pozdě! Hádali se! Řekl jsem mu, ať odejde, ale on Ano … …
Jedna z žen už mluvila s policií.
Jiří N. Hledají ho od rána! Zmizel v otcově autě! Vše přichází na své…
Ten večer muž otevřel oči na jipce. Byl na přístroji. Ztuhnout. Lékaři nevěřili vlastním očím: klinická smrt-a mozek nezraněn. Než byl uspán, zašeptal tři slova:
– Jiří… škrtil mě … …
Hlídka to okamžitě předala policii.
Ráno se objevily zprávy:
Muž se probudil na vlastním pohřbu. Jeho švagr byl zatčen za pokus o vraždu.“
Jen jedna holka tu zprávu neviděla. Seděl vedle otcova nemocničního lůžka, držel ho za ruku a šeptal:
– Slyšel jsem tě, tati. Nedovolil jsem to.…
Lehce jí stiskl prsty. Na rtech se mu objevil úsměv.
A matka … každý den jsem chodila do kostela na klíně. Požádat o odpuštění. Že jsem nevěřil včas. A že jen její dcera … vrátila manžela z mrtvých.
