— A ty… kdo jsi pro něj? — zeptala se Marta tiše, ale rozhodně.
Muž na okamžik zaváhal. Zjevně nečekal otázku místo odpovědi.
— Jsem… jeho syn, — řekl nakonec. — Jmenuji se Lucas. Odešel kvůli mně… Rád bych s ním mluvil. Pokud tady bydlí…
Marta stiskla v ruce síťku se zeleninou. Na chvíli se podívala dolů a pak mu vrhla pohled do očí.
— Je tady. Ale než otevřeš dveře, dobře si rozmysli, co mu chceš říct. Ne každá rána se zahojí jen proto, že se někdo vrátil.
Lucas povzdechl. Byl zjevně unavený.
— Já vím. Už týdny nemůžu spát. Olivia… odešla. Řekla, že nemůže být s někým, kdo si místo ní vybral otce. A teprve tehdy jsem pochopil, jak moc jsem se mýlil.
Marta chvíli mlčela. Nakonec otevřela branku:
— Pojď dál. Ale mluv ze srdce, ne z pocitu viny.
Nicolas seděl u kuchyňského stolu a čistil staré kapesní hodinky. Byl to dárek od jeho zesnulé ženy Helen. Nedotkl se jich už roky.
Když se dveře otevřely a Lucas vešel dovnitř, Nicolas ztuhnul. Prsty se mu zastavily na chladném kovu. Podíval se, ale neřekl ani slovo.
„Tati…,“ zašeptal Lucas. „Promiň.“
Nicolas dlouho mlčel. Uzavřel hodinky a položil je na stůl. Ticho mezi nimi bylo husté jako sníh padající v noci.
„Není to tak jednoduché,“ řekl nakonec. „Bolest nezmizí jen proto, že jsi si to rozmyslel. Nechal jsi ji růst. Dal jsi jí jméno: „priority“, „pořádek“, „rodina“.
Lucas přikývl.
„Já vím. Nechal jsem se zmanipulovat. Ale když Olivia chtěla prodat byt a bez slova odjet do zahraničí… pochopil jsem to. Ztratil bych nejen otce, ale i sám sebe.
Nicolas pomalu vstal. Jeho pohled nebyl plný hněvu, ale únavy. Únavy z let mlčení.
„Vychoval jsem tě, abys myslel samostatně. A když bylo třeba se rozhodnout, ani ses nezeptal. Vyrz
