Marek mlčel. Jeho tvář – obvykle sebevědomá, někdy až arogantní – byla nyní bledá a ztracená. Jeho pohled bloudil po dokumentech, pak se zastavil na mně, jako by v mých očích hledal nějaké vysvětlení. Něco, co by mu vrátilo kontrolu, o které vždy předpokládal, že má.
„Lhala jsi mi…,“ zašeptal nakonec. „Celou tu dobu…“
„Ne, Marku. Nelhala jsem ti. Jen ses mě nikdy nezeptal. Byl jsi příliš zaneprázdněný, abys poslouchal. Příliš zaneprázdněný sám sebou. Choval ses ke mně jako k někomu, kdo by ti měl být vděčný za to, že s tebou je.
Mluvila jsem klidně. Překvapivě bez chvění v hlase, bez slz. Už ne.
„Mlčela jsem, protože jsem věděla, že cokoli řeknu, nebude mít význam. Ty už jsi měl o mně svůj obraz. Chudá holka z ničeho, která by měla být ráda, že sis jí všiml.
„Nemůžeš takhle prostě odejít!“ vyskočil náhle z křesla. „Jsme manželé! Máme za sebou společné roky! Plány!“
„Ty jsi měl plány. Já měla povinnosti. Mlčet, snášet, usmívat se, když jsi mě ponižoval slovy a pohledy. Ale teď mám také na výběr.
Udělala jsem krok k němu. Podívala jsem se mu přímo do očí – a poprvé to byl on, kdo sklopil pohled.
„A víš co, Marku? Ty v té volbě nefiguruješ.“
Začal nervózně chodit po pokoji. Stále se díval na dokumenty, pak na mě. Nakonec se zastavil a zeptal se:
„A co teď? Opustíš všechno? Celý náš život?“
Usmála jsem se. Ne zlomyslně. Klidně. Ten večer jsem cítila, že poprvé po letech opravdu dýchám.
„Neopustím tě.“
