Pro Ninu Petrovna měla svatba syna být jedním z nejšťastnějších dnů v životě. Několik hodin před začátkem obřadu však uslyšela slova, která jí doslova zlomila srdce:
„Kdo to vlastně je? Bezdomovkyně… Matka mé ženy… Jaká hanba.“
To jí řekl její budoucí zeť – nahlas, bez zábran, před hosty. Bez špetky úcty.
Nina stála v rohu banketové síně, v starém, ale upraveném kabátě, na hlavě měla bílou čepici, kterou nesundávala ani v létě. Vlasy po chemoterapii jí už nerostly. Vypadala křehká, ale ne zlomená. Ačkoli jí život přinesl mnoho bolesti: kdysi byla učitelkou literatury, pak manželkou, matkou… a pak zůstala sama – s nemocí, osamělostí a skromnou penzí, ze které sotva vyžila.
Ale nestěžovala si. Nejdůležitější bylo, že její dcera byla šťastná. Dnes má na sobě bílé šaty a září radostí.
A ta slova… „bezdomovec“…
Jako rána. Brutální, nemilosrdná.
Mlčela. Až do určitého okamžiku. Do okamžiku, kdy jí kamarádka nevěsty podala mikrofon a její dcera se na ni vřele usmála a řekla:
„Mami, řekni něco.“
A Nina promluvila. Tiše, ale sebejistě.
„Nejsem bohatá. Ani od narození, ani osudem. Měla jsem jen jeden poklad – svou dceru. Nemohla jsem jí koupit módní šaty, ale vždycky jsem byla u ní, když se bála. Nemohla jsem jí zaplatit studium v zahraničí, ale v noci jsem seděla v jejím pokoji, když trpěla – fyzicky nebo psychicky.
V sále nastalo ticho. Dokonce i hudba utichla.
„Dnes jsem slyšela, jak mi řekli, že jsem bezdomovec. Víte, to nebolí. Protože vím, kdo jsem. Jsem máma. Žena, která prošla mnohým, aby vychovala člověka. Vychovala jsem tu, která dnes stojí v svatebních šatech. Tu, která září dobrotou. A pokud mám jen starou čepici, šedivé vlasy a trochu pravdy – znamená to, že mám to nejdůležitější. To, co mnozí nemají.
Zmlkla. V sále zavládlo napětí. Pak někdo jako první začal tleskat. Poté se potlesk rozléhal sál jako vlna. Hostům tekly slzy po tvářích. Moderátor odvrátil pohled a skrýval slzy v očích. A zeť – ten samý muž – pomalu sklonil hlavu.
Přistoupil k ní. Poprvé v životě. Jemně ji vzal za ruku.
„Odpusť mi… mami.“
V tu chvíli bylo jasné: někdy stačí
