Světlo lampy nyní vypadalo zlatavě a příliš intenzivní, jako lampa s pohybovým čidlem, která reaguje na každou emocionální vibraci. Tomasz stál nehybně a upřeně hleděl na roh konferenčního stolku, naslouchaje stále zřetelnějšímu Klářině dechu. Kočka se protáhla na koberci a dotkla se její nohy – každý její pohyb zvyšoval napětí v místnosti.
Klara se podívala na Tomáše. Na jeho tváři se zračilo vnitřní rozpolcení, jako by si v kapse otáčel mince, ale s třesoucíma se rukama. Venku se úplně setmělo a na okně se odrážel stín nahého stromu. Bylo pozdě… nebo brzy – záleželo na úhlu pohledu.
„Myslíš to vážně?“ zeptala se Klara tiše, hlasem jako tající led. Ačkoli byl klidný, její tón rozřezával vzduch v obývacím pokoji.
Zvedl lehce hlavu, aniž by se jí podíval do očí. Tiše zašeptal:
— Ano. Vážně. Tři sta tisíc… Řekl jsem jim, že pomůžeme… — jeho hlas se chvěl, jak se snažil skrýt emoce. — Nemůžu to jen tak…
Nastalo ticho. Klara se na něj podívala a povzdechla si.
— Nemůžeme překročit náš rozpočet. Ne donekonečna. A ne pro někoho zvenčí — řekla vřele, ale rozhodně.
Tomasz vstal z polštáře a začal chodit po pokoji. Sledoval vzor panelů, jako by počítal každý krok.
„Všechno bylo domluvené – výplaty, nájem, účty… úspory na dovolenou… A teď?“
„Teď na to není místo,“ zamumlala Klara. „Kdybychom to naplánovali… kdybys se mnou dnes večer promluvil, ne takhle… povrchně.“
Tomasz se zastavil vedle ní. Nedotkl se pohovky, ale jeho přítomnost byla hmatatelná.
„Nechtěl jsem tě stresovat,“ řekl tiše. „Cítil jsem, že Wiktor potřebuje… On…
„Wiktor,“ přerušila ho a odvrátila pohled k oknu. „On je tvůj bratr. Ne náš. Není součástí „naší“ rodiny. Máme dítě. Domov. Plány.“
Tomasz skryl tvář v dlaních. Pak se podíval na strop.
„Chtěl jsem to udělat dobře. Nechtěl jsem být sobecký. Chtěl jsem ukázat, že můžu pomoct, že jsem hoden toho, co spolu budujeme…“
Klara vstala. Položila mu ruku na rameno.
„Neobviňuju tě, Tomku. Chápu tě. Ale je to těžké… a nechci prázdné sliby. Je mi líto, ale říkám „ne“ – její tón byl mírný, ale neústupný. „Wiktor bez auta přežije. Ale co my? Co dům? Co naše bezpečnost?“
Tomasz zmlkl. Vzpomněl si na rozhovor z auta před lety – o dětech, o domě, o společném
