– Jak znáš tu písničku? zeptal se Robert chraplavým hlasem. – Řekni mi pravdu!
Emma na chvíli ztichla, jako by pečlivě vybírala slova. Přestože vypadala jako dítě, v očích se jí třpytila ohromující zralost. Položila ruce na klín a tiše odpověděla::
– Slyšela jsem ji od někoho. Od někoho, kdo mě to naučil… od Klářiny matky.
Robert zamrkal. “Matka Kláry” – tato slova zněla jako most mezi jeho bolestivou minulostí a nečekanou přítomností. Probodla ho zima.
– Jak se ta žena jmenovala? zeptal se skoro šeptem.
Emma upřela pohled a její zlaté vlasy se jí prohýbaly po rameni a mizely v polomrtvém salonu auta.
– Jmenovala se Maria. Maria Beckerová. Ale chtěla jsem jí říkat Marie-Klára.…
Beckerovo jméno zasáhlo Roberta jako hrom mezi jasnou oblohou. Najednou si vzpomněl na rozmazané obrazy z minulosti-jarní den, dvě malé holčičky, jedna s krátkými vlasy, druhá jeho dcera Klára.
– Marie… to je… – on koktal…?
Emma lehce přikývla:
Byla to sestra ženy, která mě vychovávala. Angie. Říkala, že když byla malá, žila s tebou, Roberte. V nějaké vesnici na hranicích s Rumunskem…
Robert se otřásl. Najednou si vzpomněl na malou holčičku s očima jako Klára. To bylo…?
– Anička… – zašeptal. – Takže to byla Clařina sestra?
Emma se podívala z okna a její hlas byl tichý:
– Říkali jsme jí Clara. Protože máma Maria jí tu píseň zpívala. Řekla, že Clara je nejstatečnější princezna. Marie zmizela a já zůstala s tou písničkou.
Robertovo srdce zaplavila vlna viny a naděje.
– Kde je Anya teď? – zašeptal. – Nebo Clara…?
Emma sklopila hlavu. Oči jí bledly:
– Když jsi zmizel, nikdo nepřišel. Maria mě odvezla do Lisabonu. Tam zemřela. Ze smutku, to říkali.
V autě bylo ticho. Jen světla klouzala po noční silnici. Robert cítil, že kousky skládačky se začínají shodovat. Tolik let mlčení…
– Anička… nebo Clara … byla adoptovaná? – opatrně se zeptal.
Emma přikývla:
— Ne. Byla to biologická dcera. Maria říkala, že jejím otcem jsi byl ty.
Svět se zastavil. Robert se chytil za volant, jako by se chtěl převrátit.
– Já… Nevěděl jsem to … nikdo mi to neřekl. Když Clara odešla … všechno se rozpadlo.
– Jsi její otec, že? – nesměle se zeptala Emma. – Můžu zůstat s tebou?
Robert se na ni podíval. Tak malá, tak odvážná. Jediná živá vzpomínka, která mu připomněla, že jeho srdce ještě úplně nezemřelo.
— Tak. Jestli chceš. Pokusím se to napravit. Přišel jsem pozdě na hodně věcí … ale ne na tebe.
Dívka se jemně usmála. Jako by to věděla už dřív.
🚗
Auto jelo dále směrem na Rožkov. Polní cesta se klikatí mezi poli zahalenými podzimní mlhou. Robert už na minulost nemyslel. Vedle něj sedělo dítě-možná vnučka, možná jen část jeho osudu. Ale vrátila mu něco víc, než je pravda, ” vrátila mu smysl.
– Až přijedeme… – Emmo zašeptala, můžu si ještě jednou zazpívat? Ve tvém domě. Pro ni. Pro Kláru.
– Ano, Emmo. Tam začneme znovu.
Auto vjelo do Rožnova. Někde v dálce štěkal pes. Na obloze se objevila první hvězda.
