Pro mě, třináctiletou dívku, se rozvod rodičů stal příčinou těžkého stresu.
Milovala jsem otce i matku a byla jsem přesvědčená, že se milují. A najednou… Když mi bylo patnáct, matka přivedla domů nového muže. Byl velmi milý ke mně i k mému mladšímu bratrovi. Velmi se snažil stát se naším přítelem, kupoval nám, dětem, dárky podle našich přání, vozil nás na chatu a k moři, velmi miloval maminku. S bratrem se mu podařilo spřátelit. Ale se mnou to nevyšlo. V sobě jsem stále chovala silnou zášť vůči otci, který nás zradil. Vyrostli jsme.
Bratr se stal vojákem. Slouží na základě smlouvy daleko od nás. Matka s otčímem mi nechali byt a sami se přestěhovali do jeho domu na vesnici. Nenavštěvovala jsem je. Ke mně jezdila jen matka. Otčím posílal s ní dárky.
Vdala jsem se, porodila dceru, ale brzy jsem se s manželem rozešla. Když bylo mé dceři pět let, zemřela mi matka. O dva měsíce později zemřel i otec. Přivezli ho do nemocnice, kde ho měsíc léčili a propustili s doporučením domácí péče. Tehdy jsem poprvé přijela za ním do vesnice. Jela jsem s úmyslem najmout mu ošetřovatelku. Ale když jsem viděla podmínky…
Jak tam žila matka? Vždyť je devatenácté století. Topení na dřevo, voda ze studny, toaleta na dvoře. Já, městská obyvatelka, jsem nemohla pochopit, jak se dá žít v takových podmínkách. A ještě k tomu pečovat o ležícího nemocného. Napadlo mě, že by možná bylo lepší umístit otce do domova pro seniory. Řekla jsem to nevlastnímu otci. Když mě uviděl, rozzářil se.
Asi si myslel, že jsem přišla, abych ho vzala k sobě. Ale když jsem se zmínila o domově, zatažil se a odpovídal neochotně. A teď stojím před rozhodnutím – poslat ho do domova důchodců? Ale pak mě bude trápit pocit viny. Vždyť byl tak hodný na mě a na bratra. Vzít ho k sobě? Ale nevlastní otec je mi úplně cizí člověk. A já mám malou dceru, která vyžaduje mou pozornost. Nevím, co mám dělat.
