Slyšela jsem mnoho příběhů o hádkách příbuzných kvůli bytu a dědictví, ale vždy jsem si myslela, že mě a mou sestru se takové věci minou. Se sestrou jsme byly velmi přátelské, nikdy jsme se nehádaly, ani v dětství, ani v dospělosti.
Rodiče nás správně vychovali. A také nám rodiče darovali každé po jednom bytě. Bylo to opravdové překvapení. Nebylo třeba nic dělit a řešit, komu patří ten metr čtvereční navíc. Tak jsme začaly žít svůj život. Sestra se vdala a měla dvě děti. Mně se v osobním životě nedařilo, ale v práci bylo všechno v pořádku.
A pak náš otec zemřel, v noci mu selhalo srdce. Matka se s tou ztrátou nedokázala smířit a také za ním odešla. Rodičovský byt zůstal prázdný. A pak za mnou přišla sestra: „Už uplynulo dost času, musíme se rozhodnout, co s bytem uděláme.“ „A co s ním dělat, to je přece jasné.“ „Ne, já si myslím, že jsme v slepé uličce.“ „O čem to vůbec mluvíš? O bytě rodičů?“
„Ano.“ „Ale vždyť je napsaný na nás, prodáme ho a rozdělíme si peníze napůl.“ „Ale já ho nechci prodat.“ „No dobře, tak ho pronajmeme a peníze si rozdělíme napůl.“
— V tom je právě problém. Máma mě za svého života zapsala jako dědičku. Jen mě… Řekla, že já už mám dvě děti, a ty už děti mít nebudeš. Prostě tě nechtěla rozesmutnit, proto ti to neřekla.
Sestra mi ukázala darovací smlouvu: všechno bylo přesně tak, jak řekla… Bylo mi to tak líto. Vždyť jsem si nemyslela, že v naší rodině mohou být nějaké tajemství nebo taková nedůvěra. Dokonce jsem se rozplakala z toho, jak mě to ranilo. Sestra mi přesto nabídla peníze, ale já jsem odmítla. Nepláču kvůli penězům, ale kvůli tak nespravedlivému přístupu matky ke mně.