Alice porodila syna dva roky poté, co se její bratr Sasha oženil. Kavalír Alice, sotva se dozvěděl o budoucím doplnění jejich oficiálně neregistrované rodiny, se okamžitě rozpustil, ať už v západu slunce, nebo v mlze, nebo v něčem jiném-jako by neexistoval. Alenka trpěla, zvracela a přesto se rozhodla rodit, zdůvodnila svou volbu tím, že “každý má právo na život”.
Nikdo se ji nesnažil přemluvit. Matka, Violetta Leonidovna, podpořila, otec přijal neutrální stranu a Saša jen zavrtěl hlavou. Jeho představa sestry se mu nelíbila, ale že by ji přemluvil, stejně jako pokus zastavit holýma rukama obrněný transportér, věděl dokonale.
Vica, manželka bratra, také nezasahovala, řekla jen:
V tomto příběhu je krásné jen to, že ten její narcis, takzvaný snoubenec, utekl. Těžko by se s ním vyrovnávala.
Chlapec se narodil přesně v termínu-zdravé, růžové dítě. Jeho jméno je neposkvrněné-Viktor. Violetta Leonidovna byla mimo sebe-radostná, hrdá, vzrušená a zároveň zmatená. Propuštění z porodnice uspořádali slavnostní, objednali fotografa a videografa, pronajali si limuzínu, nakoupili celé moře květin.
– Proč utrácet tolik peněz? Vica byla překvapená, když viděla tu velkolepou oslavu. – Mladé matce se budou hodit. Radši si to schovej.
“To není tvoje věc —” odpověděla Violetta Leonidovna a smerovala snachu arogantním pohledem. – Máme toho dost. A ty bys měl místo počítání cizích peněz myslet na své děti. Jak dlouho jste se Sashou? Žádné dítě, žádné kotě.
Vica je zmatená.
– Nepočítala jsem vaše peníze.
“No, tak mlčte,” hodila tchýně a okamžitě rozkvetla s Aliciným úsměvem, šla vstříc Alici, která sestupovala po schodech malého křídla: – Alisonko, dcero! Gratuluji ti z celého srdce!
Alenka vypadala vyčerpaně, donnelja unaveně: pod očima se jí leskly stíny, tvář se sesunula a zbledla. Jako by zestárla o pět let za ty tři dny, co strávila v porodnici. S viditelnou úlevou předala matce modrý balíček a aniž by se podívala na Vicki a Sashu, ponořila se do auta.
“Asi bych ji neměla obtěžovat,” řekla Vica manželovi. – Ať si odpočine. V resortu přece jen nebyla.
“Jsem jen pro,” ozval se Saša.
Vztah s Alicí měl napjatý. Vysvětlil to tím, že sestra byla vždy u rodičů milovaným dítětem a on měl nějaké výhody ze zbytkového principu a také spoustu povinností. Uklidit? Sasho, jsi starší. Umýt nádobí? Samozřejmě, Sasho, Alice je ještě malá. Venčit psa? Alice to nezvládne, lepší je Sasha.
“A tak ve všem,” vyprávěl. Ale pokud jde o dárky, svátky, něco takového, tak to Alice hned potřebuje. Mám k narozeninám nějaký levný autíčko, Alice panenku z limitované kolekce. Ona je Animátorka a stůl v dětské restauraci a mně je dobře, když se koláč peče doma a salát se krájí. A více než pět lidí nebylo nikdy pozváno.
Vica sama vyrůstala ve velké rodině: měli čtyři děti, dvě babičky, dědečka, prababičku a rodiče a také dva psy, tři kočky, papouška a rybu, ale nikdy se jim nic podobného nestalo. Vše se dělilo rovným dílem mezi všechny, nehledě na to, kdo je starší, kdo mladší. Proto vztah Violetty Leonidovové k vlastním dětem nemohla pochopit: je možné milovat někoho méně a někoho více? Pro ni to bylo nepochopitelné.
Alenka se usadila u matky – nájem bytu se prodražil-a s hlavou ponořenou do výchovy. Violetta Leonidovna pomáhala vším, co mohla, někdy se dokonce zdálo, že na úkor sebe. Jejich život však Vika příliš nezajímal-měla svůj vlastní, plný jasných emocí a barev. Někdy tchyně volala, vyprávěla, jak se daří mladé matce a dítěti, vážně se snažila diskutovat o “dětských nečekanostech”, kolice a zubech.
“Já tomu vůbec nerozumím, to víte,” smála se Vika.
“To bych si měla uvědomit,” všimla si jednou Violetta Leonidovna. – Musíš mít svoje děti.
– Ale já nechci.
– Chceš, nechceš, ale mládí je pryč. Pak budeš chtít a už to nezvládneš. Co budete dělat se Sašou? Odeberete z dětského domova cizí krev?
“No, tak daleko jsem se nedívala —” protáhla se Vika. Až to přijde, tak uvidíme. Problémy je třeba řešit, jak přijdou.
“A ty čekej, čekej, až přijdou,” opáčila její tchyně.
Jednoho dne Vika přemýšlela, jestli by si neměla pospíšit s potomkem, ale okamžitě to vzdala. Teď ne. Má před sebou ještě hodně času-ať už mluví kdokoli. Zasmála jsem se sama sobě: proč si vůbec někdo myslí, že má právo na ni tlačit a říkat jí, jak budovat svůj život? Nakonec si ji Vice chtěla ještě trochu užít, než se ponořila do Omyly dudlíků, přikrmování a plen.
Když synovec přišel o rok, zemřela vikinská Babička a vnučka zdědila malou chalupu nedaleko města. Poté, co Vica vyhořela, vzala území do pořádku – a najednou se nechala unést.
“Nikdy by mě nenapadlo, že mě zahradničení a zahradničení tak baví,” smála se a vyprávěla manželovi o novém koníčku. – Ale je to fakt super! – A začala jsem plánovat: – příští rok tam vysadíme papriku a rajčata. Chci si zkusit vypěstovat vlastní zeleninu.
Saša jí ve všem pomáhal-zdálo se, že se i sám nechal unést. Nespokojená byla pouze Violet Leonidovna. Několikrát přijela na chalupu, pozorným, houževnatým pohledem si prohlédla pokoje a kuchyň, prošla ovocnou zahradou. Otřela jsem se jazykem.
– Hospodářství, Ano.…
A o pár dní později volala Saša s nečekanou nabídkou: proč nenechají Alici chalupu?
– Proč? – ten byl překvapený. – Je jí s vámi líp, dítě.
“No, má tady snoubence —” řekla Violetta Leonidovna neochotně. – Možná se odstěhují, budou mít tátu … a kde budou bydlet? To máme?
Saša byl ještě překvapenější:
– Proč bychom o tom měli přemýšlet my? Tak ať si ženich myslí,kam nevěsta přivede.
“Bezcitný,” upustila Violet Leonidovna a položila telefon.
Ustoupit od této myšlenky však zjevně neměla v úmyslu a zahájila rozsáhlou kampaň za očistu snachy a syna. Oba vytrvale drželi hluchou obranu, tiše žasli nad jejím chováním a přemýšleli, kdy konečně odejde.
Pak tchyně zmizela, přestaly se telefonovat, zprávy v chatech a poslech. Nastalo podezřelé, napjaté ticho. Vica se bála o tomto tématu diskutovat s manželem, ten také nezačal konverzaci. A oba každou minutu čekali na další hovor.
Ale místo ní zavolala Alice.
“Vic, mám tu naléhavý případ,” řekla s vlídným tónem. – A máma nemůže sedět se synem. Táta je taky v práci. Mohla byste se Sašou hodinovou pohlídat Vitáskovou?
Když se Vica otřásla, souhlasila. Vítovi bylo rok a sedm, vyrůstal jako aktivní, inteligentní, veselé dítě a ona mu nebyla proti. Tím spíš, když si sednete na hodinu, určitě vás to neuklidní.
Alice přijela za dvacet minut, vešla do branky, strčila před sebe kočárek, strčila Vice sáček s hračkami a nějakým jídlem.
– Samozřejmě, že na chvíli, ale najednou bude mít hlad.
– V lednici není nic prázdného. – všiml si Sasha. – Ne, ne.
Alice mávla rukou:
– No tak, to není podstatné. Nejí zdaleka všechno, takže…
Za hodinu a půl vyzvedla syna a druhý den volala znovu – se stejnou žádostí.
“Jsem jen lékařská komise,” vysvětlila. Ne všechny lékaře se včera podařilo obejít. Sednete si na další hodinu?
“Dobře —” souhlasila Vica, i když žádost o Popelku ji trochu zaskočila.
Od toho dne se žádosti o sezení s Viteou sypaly téměř každý týden. Pak si musí koupit nové oblečení, byt si pronajmout, pak vyřídit nějaké papíry. Vica cítila, že začíná být naštvaná. Kolik by mohla, našla chůvy zdarma?
– Co je Vám do šrotu? zeptala se Alenka bezostyšně. – Není vám cizí! Tím spíš, že jste na dovolené, celé dny tam jen děláte, že kebab smažíte a válíte se na houpací síti.
“Není to pravda,” rozčilovala se Vika. – Máme zahradu. Trávíme na něm celé dny.
Pokaždé, když Alenka nechala svého syna na delší dobu – začalo to hodinou a skončilo to tím, že s ním trávili celý den od rána do večera. Hračky už Popelka ani nebrala – proč? – ale jídlo se přestalo dovážet, takže Vice musela vařit navíc pro dítě. Od všech konverzací Alice ustoupila a znovu a znovu vyválela stejnou frázi:
-Vypadne z vás něco? Stejně nemáte co dělat.
Vica dlouho hádala, že zatímco sedí s jejím dítětem, ona si užívá svůj osobní život – a byla naštvaná jako nikdy v životě. Nakonec trpělivost praskla, a když Alenka znovu bez varování přinesla Vitu, vypukla špatnými slovy.
Popelka vyděšeně zamrkala a vykulila na ni oči.
– Co to děláš, kukucho?
– To je tvoje kukuha! – Vica se rozbrečela. – Přijedeš bez vyzvánění, opustíš dítě a utečeš! Ale jestli jsi to předtím dokázal, tak to teď nejde. Už tě nebudeme hlídat.
Alice se třásla jako o život, stiskla rty.
“A taky se musí pořád vařit,” pokračovala Vika. Mám čas na to, abych kvůli tvému synovi musela hodinu nečinně stát u plotny? Radši bych si to nechal pro sebe. A jídlo mu také kupujeme, protože pokaždé “zapomenete” přivézt.
Alice se sesypala.
– Co, dáš si chleba pro dítě?
Vica se plácla po čele.
– Co to nosíš? Nebudu ti to vyčítat,ale nebudu krmit ani tvého Syna. Je pro mě, jestli jsi nezapomněla, nikdo.
– A Sasha je synovec! – řekla Alice. – Jestli jsi nezapomněla, tak zase, že Sasha je tvůj manžel.
Vica zkřížila ruce na hrudi.
– Dobře, ale odpovědnost za dítě nese především jeho matka. Jestli ho chceš na někoho hodit, Najdi smutného tátu a dej mu ho!
“Neříkej mi, co mám dělat —” řekla Alenka nečekaně klidně. – A jestli je ti tak líto toho jídla, tak … já nevím. Nechte Vitu pracovat na vašich záhonech. Bude pracovat, abych tak řekl, na svém jídle.
Vica se málem nadýchala vzduchu, s pokorou zírala na Popelku a zakroutila prstem u hlavy.
– Jsi blázen? Jaké”odpracuje”? Není mu ani dva roky!
“No a co,” ozvala se bez obav Alice a vstala. – Dobře, jdu. Pokud něco, zavolejte.
“Vítám Tě,” řekla rázně Vica. – Námitky nejsou akceptovány. Na chalupu k nám své dítě už nepřivezli – ” uvedla švagrová.
Alice se snažila vzdorovat, ale Vica tvrdošíjně stála na svém. Nakonec Popelka, burčák cosi nešťastného pod nosem, vzal dítě do náruče a odtáhl se. Saša je neslyšel mluvit – odešel do obchodu pro potraviny.
Několikrát se jim Alice ještě snažila naučit péči o dítě, ale pokaždé dostávala pevné, sebevědomé odmítnutí a po týdnu je nechala konečně na pokoji.
“Díky Bohu —” řekl Saša. – Nebo se to zvrtlo. A protože by se chovala lidsky, nikdo by neřekl ani slovo proti! Stejně jako vždy, břehy nevidí. Vždycky taková byla. Rozmazlený. Všichni jí dluží.
Violetta Leonidovna z nějakého důvodu také nevolala a až později se Sasha a Vica dozvěděli, že jsou oba na černé listině. A na své stránce na sociální síti zveřejnila příspěvek, kde psala o tajemných “známých”, kteří byli tak chamtiví, že litovali kousku černého chleba.
