V kuchyni voněly řízky, když se dveře dokořán otevřely – vrátily se dcery Jany. Byly na návštěvě u babičky a měly být šťastné. Místo radosti jim však na tvářích zůstala jen křivda.
„Mami, babička nás nemá ráda!“ řekly unisono Adéla a Tereza.
Jana vyšla do předsíně, utírajíc si ruce do utěrky.
„Proč si to myslíte?“
Dívky se na sebe podívaly a jedna z nich tiše začala vyprávět. Babička dovolovala Jirkovi a Veronice – dětem tety – běhat, skákat a jíst, co chtěly. Jim ale zakazovala hlučet, nedala jim ani bonbón, ani čokoládu. A zatímco ty dva osobně doprovodila na zastávku, jim jen zabouchla dveře.
Jana ztuhla. Věděla, že její tchyně, Marie Pavlová, nebyla nikdy příliš něžná, ale netušila, že to dojde tak daleko.
Jejich vztahy byly vždy neutrální – ne blízké, ale ani nepřátelské. Vše se změnilo, když sestra manžela, Alena, měla děti. Tehdy babička doslova oslepla láskou. Hodiny vyprávěla, jak jsou šikovné, jak jsou podobné matce.
Když Jana s manželem, Jirkou, porodila dvojčata, Marie Pavlová jen pokrčila rameny:
„Hned dvě? To jste si dali… S dvěma si neporadím.“
„A nikdo tě o to nežádá,“ odsekl Jiří.
„Radši bych pomáhala Aleně… Má děti těsně po sobě, to je náročné…“
„A co ty naše, to nejsou děti?“ nedržela se Jana.
„Bratr má povinnost pomáhat sestře,“ odpověděla tchyně ledovým tónem.
Tak Jana pochopila, že podporu čekat nemůže. Naštěstí její vlastní matka byla vždy nablízku, jezdila přes celou Prahu a pomáhala, jak uměla.
Marie Pavlová však nepřestala obdivovat Jirku a Veroniku a při každé příležitosti zdůrazňovala: „To jsou moje pravé vnoučata!“
A o dětech syna? Když se jich někdo zeptal, jen mávla rukou: „No, pomalu…“
Časem to začali vnímat i známí. Když jednou Marie Pavlová v rozčílení pronesla: „Kdo ví, jestli jsou to vůbec moje vnučky, i když jsou zapsané po synovi…“ – tato slova se donesla až k Jirkovi. Rozzuřil se. Přijel za matkou a žádal vysvětlení. Ta se vymlouvala, ale dlouho to nevydržela.
Pokaždé, když se u ní zastavili, odjížděli Jana s manželem s těžkým pocitem. Neustálé výtky: dívky jsou hlučné, jedí sladké bez dovolení, babičce je špatně – tlak. A hned potom srovnání s těmi „dokonalými“ vnoučaty.
Když odjížděli Jirka s Veronikou, babička je osobně doprovodila, dala jim dárky, zatímco Adélu a Terezu poslala přes opuštěný pozemek, kde pobíhali psi. Šestileté. Samotné. Bez varování. To byla poslední kapka.
Jiří matce zavolal.
„Mami, je ti špatně?“
„Co tě to napadá?“
„Tak proč jsi poslala děti samotné? Je tam pustina, psi!“
„Musí se učit samostatnosti odmala.“
„Je jim šest! Děti Aleny nikdy nepouštíš samotné!“
„A ty si dovoluješ mě obviňovat?! To všechno tvá žena…“
A položila sluchátko.
Utekly roky. Dívky vyrostly, byly už v šesté třídě. Marie Pavlová onemocněla. Najednou si vzpomněla na ty „náhradní“ vnučky. Zavolala synovi:
„Ať Adéla a Tereza přijedou, uklidí. Co jsou to za děti, že babičce nepomůžou?“
„A ty si vzpomeň, proč k tobě nejezdí,“ klidně odpověděl Jiří. „Máš přece oblíbená vnoučata – na ně se obrať.“
Rozzuřená Marie Pavlová vytočila Janu:
„Ty musíš! Jsem přece jejich babička!“
„Ale už dlouho jste je tak nenazvala. Máte dceru a ‚správná‘ vnoučata. Tak na ně spoléhejte.“
Veronika odmítla: „Mám moc úkolů, babi.“ Jiří prohlásil: „Nejsem uklízečka.“ Marie Pavlová zůstala sama, v tichu. Teprve teď pochopila, že lásku nelze dělit. Ale bylo už pozdě.
