Kirile, můžeš mi vysvětlit, co se stalo? – zeptala se.
– Nemůžu, Nagy … …
Cyril mlčel. Naděje chvíli trpělivě naslouchala, pak se její tón stal naléhavějším.
Kirile, jsme spolu už přes rok, ale asi tě vůbec neznám. Ty a já jsme plánovali tuhle dovolenou tak dlouho a najednou to všechno zrušíš. A ani nechceš uvést důvod.…
Kirill stále mlčel. Naděje slyšela v trubici jeho těžký dech.
– Kirile, mám přestávku. Sejdeme se a promluvíme si. Jinak…
Tentokrát ztichla naděje a poskytla Cyrilovi prostor pro představivost a závěry.
“Dobře –” odpověděl nakonec. – Přijedu. Asi máš pravdu. A bylo načase ti to říct. Určitě mě zklameš, budeš si myslet, že jsem hadr … je mi to jedno. Příliš dlouho jsem si ten náklad nechával pro sebe.
O hodinu později už Cyril a Naděžda seděli společně u stolku pouliční kavárny. Naděje šla na oběd a dokonce si objednala, ale jídlo v jejím talíři zůstalo prakticky nedotčeno. Držela ženicha za ruku a na Cyrilovi, jak se jmenuje, nebyla žádná tvář. Dívka byla jeho příběhem velmi šokována a sama byla připravena plakat. Ale rychle se sebrala.
“To je ono,” řekla Nadia. – Nepovažuju tě za hadr. Naopak … víš, myslím, že jsem pochopila slabinu tvých příbuzných a dostala jsem jeden nápad.
A naděje dala Snoubenci svůj plán. Kirill si nebyl jistý úspěchem, ale souhlasil, že to zkusí. A hned se chopil telefonu.
* * *
Druhý den ráno se ospalý Cyril setkal na nádraží s otcem, matkou, sestrou. A hlavně synovce Oleška, dvanáctiletého chlapce. Oležka se okamžitě vrhla Cyrilovi na krk a ten ho pevně objal.
– Jak jsi vyrostl! – jen to dokázal říct, když ucítil trnitou hrudku v krku.
“Strýčku Kirile, strašně mi chybíš,” přiznal chlapec.
“No tak, přestaň tady rozvádět texty,” řekla Irina, Kirillova sestra a Oleškova matka, podrážděně. – No tak, vezmi nás k sobě. Byli jsme strašně unavení z cesty a měli hlad.
Rodiče, Anna Viktorovna a Petr Nazarovič, dceru souhlasně zakřičeli a podvedli. Kirill se neochotně odtrhl od synovce a poté, co popadl ženské věci, vzal všechny na parkoviště taxíku.
“Jo, myslel jsem, že máš skutečný pohřeb,” prohlásil zklamaně otec, když prohlížel dům a pozemek syna, který opět držel za ruku Oleška. Chlapec se od svého strýce doslova nerozčiloval, čím svou matku pořádně naštval.
– Jsem v pohodě! odpověděl Kirill.
– A to se mi tady moc líbí! – řekl Oležka a vytáhl Cyrila ven. Strýčku Kirile, pojďme k moři.
Rodiče však upravili plány milovaného vnuka.
“Jdi s mámou,” řekla chlapci Anna Viktorovna. – Už jsem všechno prozkoumala. Na pláž je jedna cesta, nezabloudíte. Tvůj strejda a já musíme držet hubu.
Irina zachytila chlapcovu ruku a odvedla ho ven. Na Olegovi bylo vidět, že ho cestování s matkou příliš nepřitahovalo, ale nehádal se.
“Tak …” začal rozhovor Petr Nazarovič. – To je případ, Kirile. Všichni se tu budeme muset hodně zdržet. U Oleška je situace vážná. Astma se znovu zhoršilo, takže se do města nemůže vrátit.
“To už jsem pochopil,” řekl smutně Kirill. – S čím vším jste vy?
– Jak to souvisí s tím? vybuchl Petr Nazarovič. – Mám ho tu nechat?
“Ne jednoho, ale mě,” řekl Kirill. Nebylo nutné, aby jela celá delegace.
– Ještě si promluv! – táta zase zuřil.
Manželka ho ale rychle obléhala.:
– Ticho, Péťo, Nekřič… – žena se dívala na svého syna. – Chlapec žil celé ty roky v určitém prostředí. Když ho zbavíte svého obvyklého prostředí, může to být stresující… nechceš být naštvaná na svého milovaného synovce, že ne?
Matka jako obvykle umně stiskla bolavý kuří oko. Cyril v synovci duše netajil a chlapec mu to oplácel.
“Dobře,” souhlasil Kirill neochotně. – Zůstávat. Ale pozor, nebudu sloužit celé vaší Oravě.
Cyril si ani neuvědomil, kdy ho otec chytil za prsa. I přes úctyhodný věk byl stisk Petra Nazaroviče stále velmi silný.
– Budeš dělat, co ti řeknou, jasný? těžce dýchal a díval se na svého syna téměř zarputile. – Jinak odsud vypadneme a odvezeme Olega. Pokud se jeho stav zhorší, bude to na tobě.
Tentokrát se Anna Viktorová ani nepokusila manžela zadržet. A nenávistná, až na jedinou výjimku, Rodina se usadila v Kirillově domě.
* * *
K moři se Cyril přestěhoval před třemi lety, když mu bylo už 24 let.
Život v rodičovském domě se stal prostě nesnesitelným a chlap se rozhodl radikálně změnit svůj osud. Proč jsi čekal tak dlouho? Kvůli synovci…
Kirillova sestra Irina byla o 10 let starší než on. A byl to právě ten klasický, i když absurdní, případ, kdy se v neprospěch dcery rodiče dušovali a příchod Syna byl nepříjemným překvapením.
Obézní Anna Viktorovna zjistila, že je těhotná, když již uplynuly všechny myslitelné lhůty pro změnu situace. Musela jsem rodit. Rodina bydlela v dvoupokojovém bytě, kterému se vtipně říkalo “dva spárované výtahy – osobní a nákladní”.
Příchod druhého dítěte v těchto podmínkách byl velmi nepříjemným překvapením, ale nebylo kam jít.
Celý život se Kirill cítil ve své vlastní rodině nadbytečný. Otec s ním byl věčně nespokojený a matka mu neustále připomínala, že žije jen díky její milosti.
“Je to parazit, parazit,” řekl o nejmladším synovi otec. – Protože v puse byl až do času klid, ty parchante.…
Cyril by dávno utekl z domova, nebýt jedné okolnosti. Irina si nemohla vynachválit svůj osobní život tím, že vyměnila kavalíry, kteří byli dlouho vedle sklenky a jak by se teď řeklo, toxické dívky se nezdržovali.
Když bylo Irině 25, spletla se s ženatým, se kterým otěhotněla. Tak přišel na svět Oleg. Biologický otec formálně syna uznal, peníze na jeho údržbu mu ale z rodiny odejít nechtěl.
Kirillovi bylo tehdy 15 let. Překvapivě, Teenager na vrcholu hormonální vzpoury, miloval svého synovce celou svou duší, sotva ho Irina přinesla z porodnice. Při pohledu na tento malý, bezbranný hrudník se Cyrilovi sevřelo srdce.
“Stejně zbytečný, v podstatě jako já,” pomyslel si a držel v ruce malého Olešníka.
Když to viděli, rodiče i starší sestra s potěšením strčili Olega mladšímu synovi, zatímco starší dcera se stále zoufale snažila dát svou hladovou přirozenost do dobrých a hlavně velkorysých rukou.
* * *
A Kirill to zvládl skvěle.
Byl to on, kdo naučil synovce chodit a první slovo, které Oležka řekl, bylo “strýček”, což Irinu velmi naštvalo. A čím byl chlapec starší, tím častěji na něj byla naštvaná kvůli svému neúspěšnému milostnému životu.
Kirill neustále zasahoval,za což dostal od otce. Ale když konečně dospěl a zesílil, začal dávat Petru Nazarovičovi skutečný odpor. Často šlo o rvačky.
Anna Viktorová to nevydržela:
– Vypadni odsud! – řekla To synovi. – Pryč od hříchu. Jinak na sebe peňaž.…
Kirillova babička z otcovy strany, Nina Ivanovna, tehdy vnukovi vysvětlila, že ho rodiče mohou vyprovokovat a, jak se říká, “svést do kláštera”.
“Jak dlouho jsem žila, tak jsem neviděla, že by takhle narozené dítě hnisalo,” kroutila hlavou stařenka. – Ale co máme, máme.
A babička dala Cyrilovi adresu své velmi staré přítelkyně, která osaměle bydlela v téměř rozpadlém domku u moře. Ženy se přátelily již od Napoleonovy invaze a postaru si vyměňovaly živé dopisy v obálkách. Tento motivační dopis předala Kirillovi a poslala ho do nového života.
– Strýčku Kirile, neodcházej! v zoufalství na něj křičel Oleg, ale sám Kirill nemohl nic změnit.
I když synovcův hlas mu ještě dlouho a dotěrně zněl v uších bolestivou připomínkou.
* * *
Babiččina kamarádka, Nina Pavlovna, se ukázala být ženou duševně a děsivě osamělou.
S radostí přijala chlapa tím, že mu poskytla přístřeší a stůl, dokud nebude na novém místě. Kirill si poměrně rychle našel práci, obklopil Ninu Pavlovnu péčí a pustil se do opravy jejího starého domu. Jako poděkování si stará paní prostě odepsala své bydlení a o rok později zemřela.
Tak se Kirill stal majitelem vlastní nemovitosti na mořském pobřeží. Před rokem potkal naději, ve které viděl svůj osud, a ještě aktivněji se pustil do zařizování domu.
Se synovcem se celou dobu snažil udržovat vztah po telefonu. A chlapec neopatrně promluvil k dědovi s babičkou a matkou o nových okolnostech života svého milovaného strýce.
“Všichni jedeme v tobě,” řekl Petr Nazarovič do telefonu synovi a uvedl datum jejich příjezdu. – Můžeš to vzít, jak chceš.
“Měl jsem jiné plány,” snažil se namítnout Kirill.
“Oleško je úplně špatný,” přitakal mu otec. – Je ti líto kousku moře pro dítě? Lékaři mu předepsali…
A Kirill to vzdal.
Rodina v jeho domě bydlela téměř týden. Irina, jako obvykle, neváhala a vrhla své podráždění na svého syna. Kirill se snažil zasáhnout, ale pokaždé dostal výhrůžky od otce…
Ale pak se něco stalo.
* * *
Do Kirillova domu přišla naděje s celou řadou papírů.
“Dobrý den,” řekla dívka a sebejistě se usadila u stolu v obýváku. – Přišla jsem se vypořádat s nebezpečnou situací, ve které se dítě ocitlo.
– V jaké nebezpečné situaci? – Anna Viktorovna byla pobouřena. – Co je to za nesmysl? Náš vnuk se cítí skvěle.…
Naděje jí ale nedala a vrhla na hlavu zdrcené Kirillovy rodiče vše, co se jí za dobu jejich pobytu u nejmladšího syna podařilo zjistit. Naděžda byla místní novinářka a uměla získávat informace.
– Astma u dítěte, že? – Naděje se podívala na Irinu, která z nějakého důvodu ztichla. – To znamená, že když víte, že dítě má silnou reakci na pyl, záměrně jste ho vodili, aby šel přesně tam, kde tyto stromy rostly. Navíc se kouřilo jako parní lokomotiva v jedné místnosti s chlapcem, což situaci ještě zhoršilo.
Nemocné dítě je krásnou záminkou k nátlaku na svého biologického otce … myslím, že tento příběh bude zajímavý.
