Vasilij tiše kráčel parkem a užíval si teplých paprsků květnového slunce. Listí na stromech už stihlo nabrat sílu a nyní se ozývá mírný vítr. Ve vzduchu se vznášela vůně rozkvetlých jabloní a šeříků. Někde v dálce se ozývaly dětské hlasy. “Moje jsou už docela velké,” pomyslel si Vasilij s lehkým smutkem a vzpomněl si na svá dvojčata, Leru a Denise.
Od jeho odchodu z rodiny uplynulo už patnáct let. Vasilij si ten den pamatoval, jako by to bylo včera. Jak sbalil kufr a řekl manželce, že odchází. Že už to takhle nejde. Potkal jsem jinou. V tu chvíli se mu zdálo, že dělá správnou věc. Je hoden lásky a štěstí. A pocity už jsou pryč. Jejich vztah se už dávno vyhrotil.
Kdysi to vypadalo, že budou spolu… navždy. On, mladý poručík, se právě dostal do vzdálené posádky. A ona, Studentka pedinstitutu, která se náhodou ocitla v tomto bohem zapomenutém koutě v praxi. Jejich setkání bylo jako záběr z filmu. Je statný a pohledný, v uniformě. A ona, křehká a jemná, v lehkých šeříkových květovaných šatech.
Pocity vzplály jako požár. Pak se s Oleym vzali. A jako všichni — rodina, děti. Narodila se jim dvojčata-Lera a Denis. Vasilij byl připraven nosit manželku v náručí.
Roky ubíhaly. Z naivního poručíka se Vasilij stal zkušeným důstojníkem. Je zvyklý na přísnou armádní disciplínu a jasnou rutinu. Ola se plně věnovala rodině. Stala se z ní obyčejná Hospodyňka. A Vasilij si začal všímat, že mezi nimi jakoby vznikla propast. Jako by se stali cizinci, mluví různými jazyky.
A pak se seznámil s Irinou. Byla v ní ta svěžest, ta jiskra, kterou Vasilij ve vztahu s manželkou tolik postrádal. Irina se na něj dívala s obdivem, poslouchala se zájmem. Znovu si našel tu dávno zapomenutou chuť do života a ponořil se do nového románu jako do omotané hlavy.
A tak se rozhodl — k čemu je jejich vztah s manželkou? Proč se mučit? Rozhodnutí odejít bylo pro něj snadné. Svědomí? Ne, svědomí netrápilo. Řekl to Ole upřímně. Navrhl změnu, nechal jim byt. Co ještě potřebujete? Ani se nesnažil představit si, jak by se vyvíjel život jeho bývalé ženy. Jak sama zvládne dvě děti. Asi si najde nějakého dobráka.
S Irinou bylo zpočátku všechno v pořádku: vášeň, romantika, rande. Postupem času ale euforie odezněla a začaly drsné všední dny. Irina měla úplně jinou povahu než jeho bývalá žena. Byla náročnější, náladovější. Irina je zvyklá žít na široké noze. Chtěla krásný život, drahé věci, cestování. Vasilij se snažil vyhovět jejím požadavkům. Hodně pracoval, bral směny navíc. Peníze ale stále chyběly.
Začaly hádky, skandály, vzájemné výtky. Irina neustále pilovala. Vasilijovi vyčítal, že málo vydělává. Musí jí zajistit důstojný život.
A stejně od Ireny neodešel. Možná se hádali často, ale také se srdečně usmířili. V manželství se jim dokonce narodila dcera. Ani příchod dítěte však nedokázal vztahy v rodině zcela napravit. Ireně to nestačilo.
Vasilij se snažil vyhovět manželčiným požadavkům, ale vše bylo marné. A jednoho dne, když se Vasilij vrátil domů brzy, přistihl Irinu v posteli s jiným mužem.
A ona se ani nemátla a nevymlouvala se. Řekla, že ji manžel omrzel a odešla od něj. Ukázalo se, že ten milenec byl bohatý podnikatel. Irina našla, co chtěla…
Vasilij opět zůstal sám a najednou si uvědomil, že před lety udělal chybu. Zničil rodinu, aby byl šťastný, zradil své nejbližší – manželku a děti.
A po tolika letech je zase tady. V tomto parku se kdysi rád procházel se svými dětmi. Jak moc mu to tady připomínalo minulost! Tady je ta lavička, kde pozoroval děti pobíhající po parku. Strom, na který se Denis snažil vylézt, ale spadl a zlomil si koleno. Olja ještě na Vasilije vrčela, že dítě neviděl. Tehdy byl Vasilij na svou ženu naštvaný a teď na tyto časy vzpomínal s úsměvem.
Vasilij si sedl na lavičku, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Najednou jsem chtěla všechno vrátit. Napravit své chyby. Obejmout své již dospělé děti. Říct jim, jak moc je miluje.
Najednou se ozval něčí hlas.
– Tati?
Vasilij otevřel oči a uviděl před sebou dívku. Vysoký, štíhlý, s dlouhými blonďatými vlasy. Dívala se na něj široce otevřenýma očima, plná překvapení a… radosti?
– Lera? – řekl Vasilij nejistě, nevěřil svým očím.
Dívka přikývla a na tvářích se jí objevily důlky. Jako Oli.
– Opravdu jsi! – zvolal Vasilij.
S dětmi se dlouho neviděl. Zpočátku řádně platil alimenty a vídal se s dětmi. Ale pak začala Irina otravovat. Proč podporuje “ty”. Podlehl Vasilij. Přestal se vídat a přestal posílat alimenty. A nějak se od tohoto tématu distancoval. Myslel jsem, že si Ola najde někoho.
Lera přišla blíž a objala svého otce.
“A my se tu procházíme,” usmála se. “Ty ses vůbec nezměnil —” posadila se Lera vedle něj na lavičku. Dotkla se jeho vlasů. – Trochu zešedivěl.
“Za patnáct let si to můžu dovolit,” snažil se vtipkovat Vasilij, ale vtip zněl nějak umučeně. – Ler, můžeš mi odpustit? zeptal se tiše.
– Za co? – Lera to nepochopila.
– Jak, za co? Za to, že jsi tehdy odešel. Nevolal, nepřijel, ” řekl s obtížemi Vasilij.
Lera se slabě usmála.
– My ti neublížíme. No, samozřejmě, že jsme se nejdřív urazili. Ale pak odpustili. Bylo jasné, že to bude pro všechny lepší.
Vasilij na ni zvedl překvapené oči. Děti mu odpustily? Po všem, co udělal? Copak je Ola nestavěla proti němu?
– Jak se má máma? – byl to Vasilij.
“V pořádku,” odpověděla Lera. – Pracuje ve školce. Děti miluje. Ty to víš.
Lera mlčela.
– Je v pořádku. Je tu muž — ” dodala bezradně.
Tato věta vystřihla Vasila živého. Kdo to je? Jak dlouho to všechno mají? Odešel od své ženy a teď se cítil, jako by byl zrazen. Vasilij se vnitřně zasmál. Ty jsi ale hlupák! A na co jsi čekal? Co na tebe bude čekat? Už je to patnáct let!
Lera pokračovala:
– A Denisa má svatbu. Ty, to, Zavolej mu. Dám vám číslo. Možná tě pozve.
Volal Denis Vasilij. Syn už nereagoval s takovou radostí jako dcera. Ale přesto jsme si dokázali dobře promluvit. A Denis Vasilija pozval na svou svatbu. Srdce se rozléhalo z protichůdných pocitů. 00: 03: 33A chtěl vidět svého syna, poznat jeho nevěstu.Na druhou stranu se bál setkání s Oleym. Bál jsem se, že ji uvidím šťastnou v náručí toho druhého.
Ale měl na výběr?
Když Vasilij vstoupil do sálu restaurace, hosté už byli ve Shromáždění. Hrála hudba, mezi stoly se snili číšníci. Vzduch byl smích a cinkání sklenic. Vasilij se cítil trochu trapně.
– Tati! – slyšel povědomý hlas.
Se šťastným úsměvem na tváři spěchal Denis.
– Ahoj, synu! – odpověděl Vasilij a pevně objal Denise.
– Jsem tak šťastný, že jsi mohl přijet! Pojď, představím ti Katy.
Katka byla krásná. Vasilij byl za svého syna rád. Když novomanželé odešli, muž se rozhlédl.
Hledal očima Olu. A v tu chvíli jsem ji uviděl. Stála u okna. Na sobě měla elegantní modré šaty. Za ta léta se téměř nezměnila.
V tu chvíli se jejich pohledy setkaly. Přistoupil k ní.
– Ahoj, Ole.
“Ahoj, Vasjo,” odpověděla klidně. Jako by mezi nimi nic nebylo.
– Vypadáš skvěle.
– Ty jsi taky v pohodě.
Trochu si povídali o dětech, o všem a o ničem. A pak k Ole přistoupil asi padesátiletý muž.
– Oh, nejsi zmrzlá?
“Ne, to je v pořádku, zlato —” usmála se láskyplně na muže. – Tohle je Vasja. Otec Denise a Lery.
Muž podal Vasilijovi ruku.
— Sergej.
Vasilij si s mužem potřásl rukou. Takže to s Oleym myslí vážně. Díval se na šťastné tváře svých dětí. Na Olu, která zářila štěstím vedle druhého. A bylo mu tak zle, že si musel vylézt na zeď. Život jako mozaika se skládá z mnoha kousků. A někdy si ani nevšimneme, jak s rukama rozbíjíme ten křehký obraz. A pak celý život Litujeme.
