– Co jsi udělala za hnus?! Žádná chuť! – Victor hodil vidličku na stůl a demonstrativně odtáhl talíř. Jeho žena Nina měla silnou rýmu a na pozadí nemoci dočasně otupil čich. Nemohla rozlišovat chutě a ani necítila sůl a pepř, takže se bála přesolit. I přes nemoc však manželka pro rodinu připravovala snídani, oběd a večeři a také pracovala z domova, aby nezklamala kolegy. Zřejmě proto se nemohla uzdravit a vypadala hrozně.
– Viď, jedeš párky, aspoň na den … můžu si lehnout? Asi mám teplotu nad čtyřicet… nemám sílu vařit něco jiného, ” řekla tiše Nina.
– Jen si lehni! Boca je pryč, brzy se nevejdeš do dveří!
— Vinout…
– Co, Vit? Unaven známými říkat, že jsi jen tlustá, ne těhotná! když se podíval na svou ženu, odpověděl.
Nina to nechtěla slyšet. Už si však zvykla, že pokud má její manžel špatnou náladu, nebude si vybírat slova a starat se o její duševní stav.
– Mami, běž si lehnout. – V kuchyni se objevila dcera Anya. Byla na mámu naštvaná, takže jakmile přišla z umělecké školy, okamžitě se vrhla do kuchyně, místo aby dělala úkoly.
– Není tvoje věc stát u plotny, ale učit se! Přines mi deník! – Victor bouchl pěstí do stolu.
“Tati, máme elektronické deníky …” připomněla Anja.
– Přines ten elektronický! Je mi to jedno, ty zuby neházej!
Aňa pokorně položila před otce telefon. Podíval se na známky a aniž by našel důvod k hádce, začal diskutovat o jejím vzhledu.
– Jak se matka stala! Kolchozník! Ne vlasy, ale chmýří! Ať se na ostatní holky podívají! Tví vrstevníci už chodí s klukama na procházky, bohatí kavalírové jsou v prdeli! A ty? Kdo potřebuje ve svých roztrhaných džínách a bezrozměrném svetru?! Chceš mi pořád sedět na krku?!
– Viťo, co to děláš? Anežka je krásná … ” přidala se Nina.
-Dal ti někdo slovo? Jdi do svého pokoje a lež! Nemocná!
– Tati, proč s námi takhle mluvíš? Anya se na svého otce podívala plnými slzami. – Co jsme ti udělali?!
– Zavřela pusu, než mi to Pražák dal! – Viktor zatnul pěsti. Dcera ho dráždila čím dál víc. Pořád by vypadala jako Nina. A Nina mu seděla jako kost v krku.
Anya tiše utřela slzy a vzala kuře z lednice a začala ho krájet.
Chuť k jídlu nebyla, a tak Anya rychle opékala filety, odnesla mamince kousek a sama si sedla na postel.
— Zpíváš.
– Nechci, dcero … nemám sílu.
– Jít do lékárny?
– Všechno je. Ráno jsem šla.
– Mám zavolat doktora?
– Ne, jen si trochu odpočinu.…
– Kdo bude mýt nádobí?! – řev z kuchyně způsobil, že se matka a dcera otřásly.
“Půjdu …” řekla Anya tiše.
– Nevšímej si toho. Miluje nás. Třeba problémy v práci nebo něco bolí. Proto špatná nálada.
Anya se na matku podívala s empatií. Někdy měla pocit, že Nina žije v paralelním vesmíru.
“Miluje nás. Nemá se rád každý den.”pomyslela si Anya a utírala stůl.
Druhý den přišla domů pozdě: byl ohlášený koncert v taneční škole a po dívce se chodilo do kavárny.
Anya přišla domů šťastná, ale nálada zmizela, když uslyšela křik.
– Ty nejsi k ničemu! Ani dcera nemohla normálně vychovávat! Proč ty tance?! A malování? Hlouposti! Měla jít do speciální školy, kde se učí technické vědy!
– Je to holka, Viet.…
– A co?! Chci, aby studovala a pracovala tam, kde ji zařídím!
Ať si vybere srdce.
– Ty … nikdy neposloucháš, co říkám! Do ničeho mi nevkládáš názor!
– To není pravda.
– Teď se zase hádáš!
– Dobře, Wit. Co je ti špatně?
– Není to tak! Ty nejsi! Dcera taková není! Dokonce i ten obraz na zdi … je k vzteku! 16 let mě štve. Nemůžu ji vidět! A nemůžu tě vidět! Chci rozvod.
– Ale Vito, máme dceru … – Aňa slyšela všechny ty bláboly. “Miluju tě… Snažím se… a ten obraz … může být odstraněn,” rozplakala se Nina. Tento obraz věšel její otec, on ji namaloval sám a ona byla drahá jejímu srdci. Ale v zájmu zachování rodiny byla Nina připravena udělat tak zoufalý krok.
– Snažíš se?! Podívej se na sebe! Žádná krása, žádná postava. A ty vlasy, kolchoze! Kdo nosí kosu ve tvém věku?! Já mám blondýny rád … a ty?
Anya nemohla poslouchat rodičovskou hádku. Tiše vyšla ze dveří a odešla k babičce.
Taťána Štěpánová věděla o povaze švagra a zvykla si, že vnučka u ní často pobývá.
– Zase jste se pohádali?
– Jo, Babi, nechápu, proč ho máma toleruje.
– Nevím, Anežko. To musí být láska.
– Pokud jsou všichni muži takoví, nikdy se nevdám.
– Zlato, každý je jiný. Taťána Štěpánová ráda vyprávěla o dědečkovi. Byl to slavný malíř, jeho obrazy visely v městském Uměleckoprůmyslovém muzeu a jeden, nejoblíbenější Anin obraz zdobil hlavní místnost bytu, kde žili. – Máš na něj talent. Jestli budeš tak slavná, nepřestávej malovat.
– Babi, táta chce, abychom obraz dědečka sundali a odstranili.…
– Neměl bys na zeď pověsit jeho portrét? – babička se zamračila.
– Nevím, Babi. Ale někdy si přeju, abych neměla tátu. Myslím, že to s mámou bude jednodušší.
Taťána Štěpánová na nic neodpověděla. Snažila se do záležitostí rodiny neplést a v poslední době vůbec nechodila do bytu, který Nině zanechal otec. Bylo tam příliš “napjaté” prostředí.
Ráno následujícího dne Anya odešla do školy a večer šla domů v naději, že se matka s otcem přestali hádat.
– Mami, co máš s vlasy? zeptala se dcera, když viděla Ninu. Žena si ostříhala cop a odbarvila si vlasy. Nebylo ji poznat. Cop, Nina chlouba, byl odříznut, Aně bylo líto máminých vlasů … ale to se nedá vrátit.
“Změnila jsem image,” řekla tiše Nina. Aňa mlčela a Viktor, když se vrátil z práce, se opovržlivě ztrapnil.
Váš kadeřník by měl dostat “prémii”: dokázal znetvořit to, co se zdálo, že už není kam kazit.
Nina se tiše dívala na Victora. Nechápala, co si takové zacházení zaslouží. Od rána sbírala veškeré síly, aby šla do kadeřnictví a potěšila manžela. A on to nehodnotil.
Anya mezitím šla do obývacího pokoje a na svém místě nenašla oblíbený obraz.
– Mami?! Kde je krajina?
– Uklidila jsem ho.…
– Proč?! To je vzpomínka na dědečka!
– Dědu už nevrátím. Papež má pravdu, musíme přidat nové barvy…
– Chceš pověsit můj obraz na to místo? – Aňa si ohnula obočí.
– Tvůj Mazanec? Ne, nedělej ostudu. Na tento hřebík pověsíme hodinky. Takové jsem s kukačkou už dlouho chtěl. Viktor s úsměvem kroutil rty a vyndával z tašky levné plastové hodinky. Byly tak ošklivé a špatně udělané, že Anya nemohla uvěřit. Jak to vůbec můžete pověsit na stěnu v obývacím pokoji?
– Myslím, že je to hrozný.
– Hodně bys tomu rozuměla! – Viktor zavrčel. – Budou tu viset. Řekl jsem všechno!
Posadil se na pohovku, čekal na večeři a užíval si hodiny, které nejen vypadaly příšerně, ale také hlasitě tikaly, jako by odpočítávaly každý nerv napnutý mezi členy této “šťastné” rodiny.
Přesto si všiml, že manželka šla na věc, Viktor se na několik dní uklidnil. Dokonce se usmíval při pohledu na hodinky.
“Pokud tato věc udělá radost mému otci a mamince, toleruji ten hrozný tik-tak,” pomyslela si Anya.
Jenže to stačilo na pár dní a pak se to zase zvrtlo.
– Proč jsi tady vzhůru?! Vidíš, dívám se na televizi! – křičel na Viktorovu ženu, když se snažila utřít podlahu během úklidu.
– Uklízím byt. Máme zaprášeno … zakázal jsi zapínat vysavač, musíš mít ruce, aby ti nepřekážel hlasitý zvuk, ” rozplývala se Nina.
– Narušuješ mi samotnou existenci! Vypadni z očí!
– Wit, vážně. Radši bys mi pomohl.
– Vypadni, Nino! Jinak budeš mluvit s prázdnotou! Nebudeš mít manžela, počkáš… ” pohrozil a hlasitěji.
Nina položila hadr a vstala a zakryla obrazovku. Viktor se dokonce opil pěnivým nápojem, který popíjel při pohledu na přenos.
– Ztratila jsi strach, Matko?!
– Co chceš, abychom normálně žili? Ostříhala jsem si vlasy, začala jsem být blonďatá, obraz jsem odstranila. Dcera teď do studia nechodí, chodí na kurzy mladých inženýrů z vlastní vůle. Co je ti špatně?!
– Jsem z vás unavený! Chceš vědět, co potřebuju? Dobře, řeknu to.
Viktor vstal z pohovky, aby získal více prostoru a vypadal smysluplněji.
Chci, aby mi tchýně přepsala byt.
– Jaký byt?!
— Svou. Budu tam chodit a odpočívat. Nemám sílu se na tebe dívat. Týden tam budu bydlet, odpočívat a pak týden tady s vámi. Ovce jsou plné a vlci jsou v pořádku, ” prozradil.
– Kam s mámou?!
– A tchýni na chalupu. Na zahradě se ráda prohrabává a netrvá dlouho, ať si na zem zvykne.
Anya nemohla poslouchat svého otce. Utírala prach z vázy a když nevydržela tato slova, upustila ji a ta se rozlétla na střepy.
– Ruce jsou na špatném místě! Celá matka! – Viktor se pohádal, když se díval na svou dceru s nenávistí.
– Možná ne v matku, ale v Otce.! Despota! Aňa potlačila nutkání hodit do něj kus vázy a po házení střepů utekla z místnosti.
“Vychovala jsem hamku a taky po mně něco chceš,” pokračoval Viktor, ale Aňa už to neslyšela. Rychle se oblékla a šla k babičce. Nemohla dovolit otci, aby to udělal Tatianě Štěpánové.
Žena vnučku pozorně vyslechla a zamyslela se.
– Bojím se, že ho máma znovu vyzve, aby ti přepsal byt! Co když pak řekne, že potřebuje vaši chalupu a že vás dá do domova důchodců?! – Aňa brečela. – A pak se rozhodne, že jsem mu cizí a pošle mě někam na internát.…
