Uljana Alexandrova už nepřekvapilo, že tříletá Máša, často putuje ve vchodu sama. Zpočátku se snažila matku, Světlíka, přemluvit. Dokonce chodila k sousedům, snažila se “dostat”, ale neposlouchala a jednoho dne se dokonce málem otřásla!
– Vypadni! A nestrkej do toho nos! – křičela světla. Byla velmi mladá, nikde se nenaučila a vedla nezdravý životní styl. Brzy otěhotněla a porodila dceru Mášu. Co to bylo, byla pro Uljanu Alexandrovnu záhadou.
Lucka denně pořádala večírky s novými nápadníky a Máša byla na této “oslavě” života navíc.
A tak ten večer malá seděla na špinavé podlaze u zdi a něco mačkala v rukou.
Dům, kde bydleli, byl malý, jen pět bytů. Jedna byla prázdná, druhá natáčela osamělého muže a ve třetí žila zchátralá stařenka. Nikdo se nestaral o Mášu, kromě Uljany Alexandrovny.
– Mášo, proč tu sedíš, bosá? Venku je zima! žena přistoupila k holčičce a všimla si, že má v ruce kus strouhanky. Máša se vyděsila a schovala ho za záda, jen aby ho neukradli. – Zase se tvoje máma procházela? Co je to za útok? A co s tebou mám dělat? Nohy jsou asi zmrzlé.…
Dívka se sevřela do hrudky a vypadala jako vrabec. Uljana Alexandrovna nemohla projít. Zlomilo jí srdce z lítosti nad Mášou. Hlavně, jak se dívala na její kabelku. Balíček byl plný potravin z obchodu. Žena žila skromně, ale na stole měla vždy čerstvé mléko a chléb.
Dívka ještě neuměla mluvit, ale moc si přála mléko. Pamatovala si, jak jí máma dovolila vypít celou sklenici! Maminka byla tehdy hodná. Ale pak se to změnilo. Přišli cizí strýcové a Máša už nikoho nepotřebovala. Bála se lidí, a tak utíkala z domu a schovávala se u vchodu. A když byla velká zima, vyhřívala se u baterie a jedla to, co našla u popelnice nebo co zbylo po maminčiných hostech. A někdy jí laskavá žena s prošedivělými vlasy něco dala. Jako tenkrát.
– Hladová … No tak. Chceš mlíko? Nebo kaši?
Ta holka moc chtěla. Proto se nesměle vydala za Uljanou Alexandrovovou. A už po několika minutách před ní stála velká sklenice teplého mléka. Jako máma. A také se na stole objevilo tolik věcí, že se zdálo, že Máša nikdy nebude moci najíst. Hladově jedla vše, na co mohla dosáhnout, a Uljana Alexandrovna jen kroutila hlavou a nějak se jí po tvářích valily slzy. Máša nevěděla proč. Ale i ona někdy chtěla plakat. Ale bála se plakat, protože jí máma zakazovala kňučet.
Zakazovala jí spoustu věcí. Zvlášť když k nim domů přišli cizí strýcové. Moc se jim nelíbilo, že Máša zasahuje pod nohy. Někdy ji zamkli ve skříni, někdy sama utekla. A jednou ji zapomněli na ulici. Byla zima a strach, ale ráno si pro ni přišla máma a vzala ji domů. Maminka pak Mášu velmi nadávala, ale Máša byla i tak ráda. Měla totiž maminku ráda a doma bylo teplo.
A Uljana Alexandrovna měla nejen teplo, ale také útulno. Máša ještě nevěděla, co je útulek, ale instinktivně pochopila, že v domě, kde je ticho, kde chutná jídlo a kde se krmí a dává mléko, nemůže žít zlo. Proto si myslela, že kdyby její matka byla tak laskavá jako tato žena, Máša by byla nejšťastnější na celé zemi!
Uljana Alexandrovna vyšla z kuchyně. Rozhodla se Mášu obléknout do teplých ponožek, které svázala pro svého vnuka. A když se vrátila, uviděla, jak dívka spí, opřela se o stůl a položila hlavu na malé morbidní pera.
– Proč by měla trpět? Proč má tak zmatenou matku?! – Uljana Alexandrovna zvedla oči k nebi, jako by doufala, že uslyší odpověď. Místo toho ale uslyšela zvonění na dveře a hlasitou nadávku na schodišti.
Ukázalo se, že Smutná matka si na dceru vzpomněla.
– Máš Mášu?
— Ano.
— Přišla jsem se porozhlédnout. – Dej ji sem, budu ji vychovávat!
– Měl bys být vychován. Jo, to je dobrý! 00: 03: 43protože to nemohla vydržet Olga Alexandrová. – Dítě má hlad, jí z popelnice! Zatímco ty jezdíš s chlapama k sobě!
– Do toho ti nic není! – rozsvícené světlo. Z hlasu maminky se Máša probudila a podívala se na chodbu.
“Mami …” řekla Máša potichu, když uviděla světlo. Byla ráda, že si na ni vzpomněla, ale bála se své matky. Ta dívku chytla za ruku a odvezla domů.
– Zavolám, kam mám jít. zakřičela do zad Uljana Alexandrovna.
Lucka chtěla vychovávat neposlušnou dceru, ale usnula na podlaze. A ráno se Uljana Alexandrovna dozvěděla, že kvůli špatnému životnímu stylu došlo k neštěstí u její sousedky.
– A Máša? Holka? Co je s ní?! – umřela Uljana Alexandrovna.
“Našli ho ve skříni,” povzdechl si lékař ze záchranky. — Živ.
– Díky Bohu! A kam ji teď berete?
– Tam, kde jsou sirotci definováni. Je to ubohá holka, ale co dělat… ale podle toho, co se dělo u nich doma, bude dítě v sirotčinci lepší než matka. Nevíte náhodou, že Světlana neměla žádné další příbuzné?
Uljana Alexandrovna zavrtěla hlavou a pak si vzpomněla na ženu, která dříve žila ve světském bytě. Světlík jí říkal babička. A také Uljana Alexandrovna si vzpomněla, že tato babička komunikovala se sousedkou z prvního vchodu. Řekla To ženě ze sociálky a začali po ní pátrat.
S velkým úsilím našli společně telefonní číslo babičky Světlany. Ocitla se v naprostém rozumu a zdravém rozumu a souhlasila, že přijede z jiného města, aby vyřešila problém s dítětem.
A Uljana Alexandrovna přemluvila zaměstnankyni sociální služby, aby jí umožnila dočasně ubytovat Mášu u sebe.
Dívka byla vyděšená a bledá. Nechápala, proč její matka mlčí a už se nehádá. Nechápala jsem, proč se na ni dospělé tety dívají a pláčou.
“Pojď, Mashenko,” láskyplně zavolala Uljana Alexandrovna. – Nakrmím tě.
Máša se trochu zamyslela, a proto bez váhání natáhla ruku a šla pro dobrou ženu. Pamatovala si, že v jejím domě je teplo a chutně voní jídlo. Tu noc sladce spala na měkkém polštáři a ráno byla krmena krupicovou kaší.
A o dva dny později přijela její prababička. Dlouho se chechtala, když viděla pravnučku, i když jí Uljana Alexandrovna koupila krásné šaty a před schůzkou si dokonce spletla copánek.
Máša nechtěl opustit útulný dům Uljany Alexandrovny. Bála se, že ji zase začnou nadávat a vyhazovat do vchodu. Ale jiná babička jí dala krásnou panenku a slíbila, že vše bude v pořádku. A pak ji pevně objala a s teplou bundou ji odvezla někam do velkého vlaku. Od té doby už Máša neplakala. Ne proto, že by se bála trestu, ale proto, že babička dodržela své slovo.
