– Kdo se vrátil do jídelny a ukradl bochník chleba? když se otevřely dveře do dětského pokoje, začala Lydia Fjodorovna – vychovatelka.
– Já ne! – křičel jeden z kluků. Chytli ho jiní. Sasha to také řekl, ale jeho odpověď vypadala nepřirozeně.
– Takže jsi to ty? když ho chytila za krk, vykřikla Lydia Fjodorovna.
Této učitelky se bojily všechny děti. Její povaha byla velmi tvrdá. Nesnášela, když se za jejími zády něco dělo a ona se o tom později dozvěděla. Dnes má Saša prostě smůlu. Chlapec ukradl chléb, protože nebyl sám pro sebe. Sdílel ho i s dalšími dětmi. Je pravda, že nikdo z nich nechtěl spadnout pod věčně špatnou náladu Lydie Fjodorovny. Saša se musel za všechny kluky odvděčit. Byl celý den v koutě.
Následující den byla vychovatelka nahrazena klidnější a laskavější Marií Igorevnou. S ní se Saša necítil ponížený a uražený. Ani se nehádala, když si děti odnášely z jídelny jídlo, které jim nedávaly. Věděla jsem, že každé dítě potřebuje růst a jíst je pro to životně důležité. A také s Marií Igorovnou to bylo zajímavé. Věděla, jak děti zaměstnat, aby se nenudily.
Když byla ve službě zlá vychovatelka, Saša se tak snažil utéct z útulku.
Tentokrát se jedenáctiletý chlapec opět vydal svým tajným krokem, o kterém věděl jen on sám. Ani hlídač Strýček Vadim o něm nevěděl. Po odsunutí několika prken Saša pomalu vylezl přes plot a dostal se na svobodu.
Na dvoře stál pozdní podzim. Listí už dávno opadlo a sníh zatím nepadl. Příroda vypadala ponurě. Ptáci se schovali daleko do tepla. Po parku šel malý kluk v neprůstřelné bundě. Saša se radoval z této neobvyklé osamělosti a představil se jako dospělý. Dlouho chtěl vyrůst a odejít z jejich dětského domova, kde musel snášet přísná pravidla. Při procházce mezi stromy si chlapec vychutnával zvuk šustících listů a naslouchal výkřiku havranů, které mu létaly nad hlavou. Slunce zakrylo mračna. Kolemjdoucí občas kráčeli po asfaltových chodnících a upřeně hleděli dolů. Saša měl čas se na každého podívat. “Pravděpodobně mají své domovy a děti… Proč mě potřebují?”truchlil pro sebe. Najednou mu jeden cizinec podal malý balíček.
– Držet. To je pro tebe – ” pronesl muž.
– Mně? A co to je?
– Sušenky. Vidím, že se tu často potuluješ sám. Kde jsou tví příbuzní? zeptal se cizinec.
“Já… já…,” rozhodl se Sasha neprozradit, odkud pochází, a tak se rozběhl na opačnou stranu parku a držel v ruce hotel.
Chlapec uběhl ještě několik metrů a všiml si na lavičce nějakého staršího muže. Seděl s bradou na dlani obou rukou a přemýšlel o něčem.
– Dobrý den! – pozdravil dítě, když se blížil ke starci. Saša si všiml jeho smutného vzhledu. Bylo mu z nějakého důvodu strašně líto dědečka.
Chlapec s ním usedl vedle na lavici a začal hladově jíst sušenky.
– Můžu dostat aspoň kousek? najednou se zeptal muž, když natáhl ruku k hotelu Sasha.
– Samozřejmě, že můžeš! Jsme v mateřské škole, vždy se navzájem sdílíme, ” strčil do dlaně stařec sladkost, odpověděl dítě. Tady se usadil. Protože se rozhodl, že nikomu neřekne, že je z dětského domova, a nechtěně promluvil!
– Takže jsi uprchlík? – vyvodil to partner. – A já tady sedím a nevím, odkud jsem přišel… Šel jsem, šel a zapomněl jsem… to jsme my staří lidé.
Saša převedl ducha. Je dobře, že se k němu Děda už nedostal!
– Nepamatujete si vůbec něco? – dítě se zamilovalo a Starý muž smutně přikývl.
– Potíže se mnou … potíže. Nikdo neví, kdy se s ním takový smutek stane … lidé nemohou předvídat svou budoucnost a každý člověk to má stejné, je to stáří…
Sasha zabouchla řasy a pozorně poslouchala staršího muže. Bylo mu to teď opravdu líto! Úplně sám a nikoho nepotřeboval. On, Saša má alespoň svou vlastní postýlku, talíř, šálek a lžičku, a ten Děda si ani nepamatoval, kde bydlí! Nenajde se na tomto světě nějaký dobrák, který by si k sobě vzal téměř nemohoucího dědečka? Na to myslel, když se podíval na starého muže.
– Nemáte s sebou telefon? Možná to pomůže, ” řekl mu chlapec.
Poté, co se muž prohrabal v kapsách, vytáhl starý mobil, který vyšel z módy, a podal ho Sashovi. Dítě stisklo klávesu a obrazovka se rozsvítila. Najednou se ozvalo něčí číslo.
– Někdo vám volá! radostně pronesl dětský sbor. – Co kdybychom odpověděli?
Stařec přikývl.
“Asi ti tam něco řeknou,” pronesl ponuro.
Saša neváhal stisknout zelené tlačítko telefonu a přiložit ho k uchu.
– Haló! – ozvalo se sluchátko. – Tati, kam jsi zmizel? Už jsme tě prohledali od včerejška!
– Dobrý den. To není váš táta. Šel jsem kolem dědečka v parku. Teď sedím vedle něj, ” vydechl chlapec.
– Řekněte adresu!
Saša mi řekl adresu parku. Po skončení rozhovoru se s dědou rozloučil a běžel zpět do dětského domova. Chyběl ještě trest od Lydie Fjodorovny, jejíž nálada byla vždy špatná.
– Chlapče, počkej! Sanko! zakřičel na něj stařec, ale chlapec se rozhodl, že se neotočí. – Díky za sušenky!
Po návratu do školky chlapec raději otevřel dveře a zamkl. Na prahu stála Lydia Fjodorovna. Vypadala velmi děsivě.
– Tak co, přišel jsi? Jak moc ti mám říkat, že odsud nemůžeš odejít sám! pohádala se a po uchopení dítěte za ucho ho táhla dolů po schodech.
– Bolí mě to! – křičel Sasha. – Kam mě vedete?
– Zlobivé dítě! – pořád se hádala s učitelkou. Chlapec uslyšel v zámku zvuk otočného klíče.
“Sedni si tady, ty hajzle,” mrskl chlapec do rohu místnosti a hlasitě řekl rozzuřený Fury. – Budeš mít dost času přemýšlet!
Saša se rozhlížel po okolí. Byla tu opravdu tma. Matné světlo odněkud shora dalo chlapci jasně najevo: je v samotce. Začal zírat do dveří a křičet, ale nikdo ho neslyšel. Usnul pod dveřmi. Plakat a nikoho nepotřebovat. Měl sen. Jdou s tátou po městě. Otec mu něco vysvětluje a Saša jeho slova vstřebává jako houba. Vedle táty bylo tak krásně, klidně a radostně…
Do budovy dětského domova vjelo luxusní velké auto.
– Kdo je to k nám? křičela chůva a dívala se z okna. – Lydia Fjodorovna, jsou tam nějací lidé.
Učitelka se také podívala z okna a řekla:
– Právě jdu na schůzku. Je vidět, že hosté k nám přijeli velmi nepříjemně.
… – Dobrý den! – řekla zdvořilým tónem a otevřela dveře muži a ženě.
– Jsme tu kvůli případu. Můžu dovnitř?
Lydia Fjodorovna se protáhla v neobvyklém úsměvu, který měla jen o svátcích, a strávila uvnitř místnosti hosty.
– Rádi bychom viděli toho chlapce. Jmenuje se Sasha. Je mu 11 let. Často utíká, ” vysvětlil stručně muž.
– Sašu? – řekla Lydia a okamžitě se zamračila.
– Je s ním něco špatně? vyděšeně se zeptal host.
– Ne, je to tak. Prostě…
“Tak nás k němu vezměte –” nabídla další host. – Rádi bychom s ním mluvili o jednom důležitém případu.
Učitelka se neochotně otočila ke schodišti, které vedlo do přízemí.
– Chcete říct, že Sasha je dole?! byl jsem překvapen, když jsem sledoval Lydii Fjodorovnu.
“Jo, to jsou okolnosti,” mumlala zmateně Učitelka.
Nakonec došli k železným dveřím.
“No, je tady,” otevřela žena dveře. Hosté se zachvěli, když viděli v pokoji ze čtyř stěn, jak se v rohu tísní dítě.
– Sasho? – ten muž si dal pusu. Pak se otočil k Lydii Fjodorovně a řekl jí:
– Co si dovolujete? Proč jste zavřeli toho chlapce do cely? Kdo vám dal takové právo? Není to podle zákona!
– Je to jeho chyba. Nebylo co utíkat z útulku!
– Víte co? Vy sami si teď budete muset najít novou práci. – křičel na ni host a pak se obrátil na dítě:
– Sasho, přijeli jsme pro tebe.
– Za mnou? – řekl chlapec nejistě.
“Neboj se nás,” zvedl ruku a pokračoval muž. – Pojďme nahoru. Vysvětlím ti to.
Později se Saša dozvěděl, že jeho nečekaně objevený zachránce a jeho žena nemají děti a do dětského domova přijeli právě za ním.
– Díky, že jsi nakrmil dědečka v parku! To je můj otec, ” děkoval dítěti muž. Kdyby nebylo tebe, nevím, jak dlouho by vydržel a na jaké lidi by narazil. V dnešní době je jich dost.
Saša se díval na své budoucí rodiče a zdálo se mu, že je to pokračování jeho snu o tátovi. Dokonce se štípl. Copak se mu o tom nesní a brzy půjde do nové rodiny?
Lydia Fjodorovna byla téhož dne propuštěna. Ředitelka jí slíbila, že se do toho pustí a na pozici vychovatelky už ji nepřijmou.
Minulý čas. Saša se hrdě vynořil z místa, kde musel strávit téměř všechna svá dětská léta. Šel a držel za ruku svého nového tatínka, který byl něco jako ten otec z jeho snu. Pro chlapce začal nový život, zcela odlišný od života v sirotčinci. A konečně už nikdy nepotká zlou, podrážděnou Lydii Fjodorovnu, která v tu chvíli pod cizí kontrolou pilně myje podlahy v jiné instituci…
