Antonina uklízela na dvorech svého okolí. Moc peněz se neplatilo, ale aspoň něco. S třicetiletým synem museli bydlet v malém bytě. Manželka Valeru vyhnala s tím, že je ještě mladá a nechce se svázat rukama a nohama a žít s handicapovaným.
Antonina snila o tom, že se přestěhuje do vesnice, kde by se mohlo zlepšit zdraví Valery. Když žena ráno zametala dvůr, uviděla nějakou skříň. Nábytek nevypadal tak ošuntěle, aby ho vyházel. Školník se rozhlédl. Aniž by si toho někdo všiml, pootevřela skříň a málem upadla. Někdo v něm zapomněl peníze!
Teď si Antonín určitě chalupu koupí, protože na to sehnal finanční prostředky. Ale ne. Myšlenky, že někdo zapomněl své peníze a teď kvůli tomu možná pláče, ženu nenechaly v klidu. Nemohla jsem Antonínovi jen tak vzít cizí.
Z vchodu najednou vyšel věčně špinavý alkoholik Vasja. Když viděl stěrače, dostal se zpátky. Nechtěl se s ní setkat. Když naposledy popíjeli na dvoře, Antonín je smetl koštětem.
– Wasia, pojď sem! – křičela na něj.
– Co chceš? – burcoval Vasja.
– Nevíš, kdo ten nábytek vyhodil do popelnice? – ptala se stěrače.
Muž se ohlédl.
– A co ty? Já vím – ” odpověděl. – Z třetího patra si vzali jednu mladou ženu. Vypadá to, že má dítě nemocné, a ona sama se pustila do rekonstrukce bytu, zatímco dcera je v nemocnici. No, mám cenu za informace, Ivanovno?
– Teď ti zaplatím cenu! když se na vás vrhla, zahrozil Antonín a ten vyskočil ze dvora.
O pět minut později stála žena u dveří hostesky vyhozené skříně.
– Dobré ráno! Já jsem Antonina Ivanovna, ” pronesla, když se objevila na prahu.
– Dobrý den, znám vás. Jste náš školník, ” pozdravila Káťa. Pojďte dál, zrovna jsme se chystali s Vary pít čaj.
“Je mi to nějak nepříjemné, teď vypadám tak špatně,” zamračila se Antonina.
“To nevadí, jsme přece sousedé,” zasmála se Káťa.
Žena šla do kuchyně za paní. U Antonínova stolu:
– Řekněte mi, nevyhodili jste něco nedávno?
– Vyhazovat. Skříň byla zbytečná.
– Ve skříni nic nebylo?
– Ne…
– A tohle? když jsem natahovala tašku, zeptala se stěrače.
– Odkud ho máte? – vzala jsem si předmět a Katia mě zklamala.
“Ležel ve skříni –” řekla Antonina.
Mladá žena vyděšeně zakřičela na dceru:
– Marmeládo, Dala jsi mi tašku do skříně?
“Mami, vždyť jsi ho schovávala všude, tak jsem se ho rozhodla dát pryč,” rozplývala se pětiletá dívka, když se podívala na
Káťu svými modrýma očima. – Jsi naštvaná, Mami?
– Ne, Marmeládo, co jsi zač. Jdi si zatím hrát u sebe, promluvíme si s tetou.
“Tak jo, maminko,” rozloučila se Holčička. – Musím nakrmit panenku Dášu!
Od Katy Antonínové se dozvěděla, že její dceři nezbylo vůbec nic. Lékaři diagnostikovali nešťastnou diagnózu a mladá žena, jak jen mohla, bojovala o život malé vari.
O tom, co se Antonínovi stalo, syn neřekl.
Už je to půl roku. O víkendu se matka trápila v kuchyni s palačinkami a syn se díval na televizi. Najednou někdo zaklepal na dveře.
– Mami, na nikoho nečekáš? zakřičel mladík na Antonína.
“Ne, ale třeba Ljubka přišla se zprávami,” pronesla rychle Žena.
Na prahu stála Káťa s dcerou.
– To jsme my, pustíte nás na racky? zeptala se vesele dívka, když v ruce zakroutila dortem.
“Jistě, pojďte dál,” pozvala je Antonina.
Z vedlejší místnosti na invalidním vozíku vyvezl Valera. Katia jeho bolavým nohám nepřikládala žádný význam. Pozdravila ho jako obyčejného člověka, což ho hodně překvapilo.
– Strýčku, ty mě svezeš? – zeptala se ho Varya.
“No, sedni si –” zvedl dívku a usadil ji Valera.
Ženy šly do kuchyně.
– Jak se má? položila Antonínovu otázku, zatímco mladá matka rozbalovala dort.
– To je v pořádku. Provedli jsme operaci, ” odpověděla Káťa. – Jen my máme jeden problém. Lékaři nám doporučili, abychom jeli do vesnice, aby se zdravotní stav obnovil. Máme velkou chalupu, bojíme se tam žít sami. Rád bych si vzal nějaké společníky.
– Nepůjdeme s mámou? když jsem mrkl na dívku, zeptal se Valerij.
– Víte, byli bychom jen rádi! – řekla Katia.
– To by byla sranda! – souhlasila s Varjou a pak se zasmála. Strejda Valera a já jsme málem narazili do televize, Mami!
Ve vesnici to bylo jiné. Čerstvý vzduch, hned vedle jezera, kde se ráno rád rybařil Valera, Lesní háj s jahodovými poli. Katině sousedé pomohli se zahradou.
“Kdyby náhodou nebyla voda, můžete si z naší studny vzít,” řekla Baba nura.
Celé léto pomáhal Antonín synovi s nabíjením. Vary nezůstaly stranou, připomněl strýček Valera každodenní cvičení. Jednoho dne člověk pocítil nějakou bolest v nohách.
– Mami, něco tam křuplo! když se znovu zapojovali do tělocviku, zvolal.
Jarka se radovala:
Strýčku Valero, budeš brzy chodit a moje máma si tě vezme!
Z pokoje se vynořila Katka. Slavnostně prohlásila:
– A my nebudeme čekat, až Valera vstane. Za dva týdny máme svatbu!
Na konci srpna se mladí přihlásili. Svatba byla skromná, pozvali jen přátele a blízké známé. Antonina byla šťastná. Byla ráda, že si nevzala ten balíček s penězi. Teď měla chalupu i nejlepší snachu na světě.
