Zoe pracovala celý život jako učitelka a nyní byla nucena prodávat zeleninu na trhu kvůli malému důchodu. Švagr si do bytu přivedl novou manželku a dcera se s dítětem vrátila k matce. Zoe jí pomáhala, jak jen mohla.
– Mami, cítím se před tebou trapně. Trávíš celý den na zahradě, na trhu – ” řekla Ela. – Radši bych si odpočinula.
– Nic, dcero. Dokud budou síly, Pomůžu ti s vnukem. Ani vy nezůstanete stranou, polovina zahrady za pár dní, jak jste splnili! Sama bych to nezvládla – ” odpovídala žena. Do školy je potřeba sehnat nové boty. Nebude chodit do školy, že ne?
Tak žili, pomáhali si navzájem. Věřili, že jednou přijde i na jejich ulici svátek. Samozřejmě, kdyby Ela mohla “chodit po hlavách”, netrpěla by sama.
Jednoho rána šla Zoe Fjodorovna obchodovat. Místo měla trumfové, kupecké šachty. Všimli si toho i další prodejci, mezi nimiž byla i známá bývalé učitelky Ludmily. A tak obsadila Zoe místo.
– Proč jsi tak dlouho vzhůru? Promiň, už jsem ti vzala místo. Bude to asi hodinu a hodinu, takže se dnes bude muset hledat jiná varianta, ” uvedl Luda.
Zoe se s ní nehádala. Ne v její povaze. Žena se nacházela nedaleko, položila zboží. Ukázalo se, že sousedka vedle obchodovala.
– Jak se má tvůj zeť? Nevrátil se? – zeptala se Táňa.
“Nevrátil se,” povzdechla si Zoe. – Teď má svůj vlastní život.
Mladí teď nepotřebují rodinu, děti. Chtějí žít pro sebe. Moje se ještě neoženila, všechno běhá po horách, ” prozradila sousedka.
Během rozhovoru čas plynul nenápadně. Po obědě se na trhu objevil mladý muž oblečený v podivném oblečení.
– Neseděl? všichni obchodníci se vyděšeně podívali směrem k příchozímu.
Muž se vydal směrem k Zoeině prodejně. Když přišel k jejímu zboží, vytopil kapsy a zeptal se:
– Tet, peníze nejsou vůbec. Můžu vám půjčit pár jablek?
– Tak si to vem. A proč takový mladík nemá peníze? pokrčila rameny a odpověděla.
– Musím se dostat domů z míst, která nejsou tak vzdálená. Nebojte se, nejsem Vrah. Jako kluk na ženu, tak skončil ve vězení.
– A že ti rodina nemůže pomoct? Proč se člověk dostane domů?
– Je. Jen je mi nepříjemné jim volat. Rád bych přijel.
– A jak daleko jet? – zeptala se žena.
– Uljanovsk.
– Daleká cesta!
Pak se bývalý zek na chvíli stáhl. U tržnice bylo nádraží. Zoe viděla muže mluvit s řidičem a pak se k ní vrátil.
– Teta. Tak mi trochu půjč. Jinak mě doma neuvidíte. Neboj se, Dám ti dluh, Jak vydělám – ” zeptal se a díval se prosebně na ženu.
– Je toho hodně?
– Tisíc!
A Zoe mu pod nechápavými pohledy ostatních prodejců podala štědrou bankovku.
“Nechoď pěšky, vezmi si to,” řekla.
– Díky moc! Určitě to dám! děkoval jí mladý muž. – Jmenuji se Paši, jak se jmenujete?
– Zoe Fjodorovna já.
– Díky, Zoe Fjodorovna! ještě jednou poděkoval a vydal se směrem k autobusu.
– Ty jsi ale blbá, Zoe! Nic ti nevrátí! – sousedka byla naštvaná.
“Musíme si pomáhat, nejsme žádná bestie –” vymlouvala se žena.
– A on není člověk. Zek je i v Africe!
Zoe mávla rukou na Táňu a šla domů.
O víkendu už ale teploty klesaly. Matka, která byla na zahradě, ošetřovala dceru, jak jen mohla.
Vnučka večer přiběhla s knížkou a taháním Zoe za rukáv odpustila:
– Babi, přečti mi pohádku?
“Samozřejmě, že si to přečtu, vnučko,” pohladila dívku po hlavě a souhlasila starší žena.
Venku pršelo. Pod praskajícím dřevem, které se topilo v peci, se Ela přikryla stolem. Rodina se chystala na večeři. Najednou někdo zaklepal na dveře.
Ženy se rozhlédly. Na nikoho nečekali!
– Můžu? když otevřel dveře, vešel neznámý muž. Když se na něj pozorně podívala, Zoe si vzpomněla:
– Paša?
– Jo, já, Zoe Fjodorovna. Omlouvám se, že jsem ten dluh hned nevrátil. Poslední dobou se na mě valí spousta věcí.
– Nebýt tvých očí, nikdy bych tě nepoznala! zasmála se starší žena. – Vypadáš tak slušně! Oblek si oblékl, oholil, jen aby se podíval.
“A vy se připojte k naší večeři,” nabídla hostovi piva a trochu se zasmála.
U stolu Pasha vyprávěl svůj příběh, jak se dostal za mříže. Nepravomocně odsouzen na tři roky!
“Teď se zase vrátil na pozici vedoucího, takže pokud bude potřeba, přijďte za mnou na kliniku,” ukončil vyprávění a se zájmem se podíval na elu.
A o týden později u Zoeina domu zastavilo již známé auto, ze kterého vystoupil Pavel s velkou kyticí květin.
– Dcero, podívej se z okna! Přijel Tvůj snoubenec – ” leskla se přes záclonu a zvolala matka. – Pojď, budeme mít brzy svatbu?
– Takhle? A tak přišel i na naši ulici svátek! smála se Ela a přitiskla malý Les k hrudi.
