– Ne, Mášo, ne… Prosím tě, tohle nepotřebujeme… slyšíš?
Máša poslouchala jako omámená a držela si u ucha telefonní sluchátko.
– Macho, no, vidíš, táta… Nejdřív jsem ti to nechtěla říkat, chtěla jsem tě překvapit, až se vrátíš z toho tvého zapadákova, zkrátka táta… on tadaaaam, navrhl, abychom jely ty a já do Anglie, umíš si představit… na stáž, Macho.
Pro nás oba…
Pro tebe a mě…
-Vital…ty to nechápeš? Vážně? Moje matka…umřela…
-Makh, ano…moje holka, všechno chápu, odpusť mi, odpusť mi, moje soustrast, ale vidíš, život jde dál…chci, abys žila, užívala si života, vidíš…
No tak, pojď…a co se týče dítěte, zeptám se táty, najde mu dobrý sirotčinec, a pokud chceš…Makho…pokud chceš…táta mu najde pěstounskou rodinu, proč ne?
Dítě bude vyrůstat s bohatými rodiči, představ si, ha-ha, pak za dvacet let potkáte, jako v indickém filmu, Maha, je to tvůj bratr, bohatý dědic, jsi taková dáma…
-Vital…Mám matku…A Pašu…mého bratra.
– Ano, vím, Macho, holčičko moje, nevím, co se v takových případech říká… Macho, dobře, běžím, nezůstaňme tam dlouho, kluci mě volají do houpacího křesla, půjdu.
Maša se shrbila a pak se otočila k miminku, které sedělo v postýlce, k Paškovi, svému bratrovi. Ukázalo se, že Máša má malého bratra.
Chlapec se na ni díval slzavýma očima, vystrčil spodní ret, ukázal dva spodní zoubky a další dva byly vidět nahoře, bílé, jako zajíc v kresleném filmu.
– Ma-ma.
– Nejsem máma, – řekla Máša tiše.
Miminko k ní natáhlo ruce a znovu volalo na mámu.
Shodou okolností Máša nevěděla, že má ročního bratra.
Bydlela daleko od domova, v Moskvě, s matkou byly neustále na telefonu, Máša nebyla doma poslední dva roky, Máši je dvacet, má svůj vlastní život… vztah, jak si myslela, vážný a dospělý, ale ne…
Teď už chápe, Vitalik je ještě dítě…
Máma jí neřekla, že porodila Pašu.
-Znáš Irku, tvou matku, – říká teta Věra, sousedka a mámina kamarádka, – je tajnůstkářská, myslela jsem, že jen přibrala, ale ona…
-A Pašův otec? – ptá se Máša.
-Otec, – odpovídá teta Věra protáhlým hlasem, – ale on je gigolo, ne otec, hned jsem jí to řekla, Irko, podívej, on je takový uhlazený, a ty? No, je to pravda, Mašonjo? No, my jsme obyčejné čtyřicetileté ženy.
-Teto Věro, o čem to mluvíš… ve čtyřiceti jste pořád jen holky.
– Jo, Mášo, holky… u vás v Moskvě to tak možná je… ale u nás, – mávla rukou teta Věra.
Říkám jí, Máša tě přitahuje, a dokonce jsi ho i nakrmila, a ona se směje, víš, tak šťastná, a odpovídá, že se cítila jako žena, víš…
A pak… pamatuješ si, že měla přijít k tobě, ale nemohla?
– Ano, pamatuji si…
– Odjela porodit Pašku, já taky nevěděla, ó, to je vtipné… Volá mi, jsem v porodnici. Říkám, co se děje? A porodila mi syna… Ach Mášo, jako ve filmech…
A ten gigolo říkal, že nutně potřebuje k matce, a tak odešel… někam cestuje dodnes…
Takhle to chodí, Mášo.
Pašo… rychle ho odvezou, je to hodný kluk…
-Kam ho odvezou, teto Věro?
-No, kde…tam, – říká teta Věra a odvrací zrak.
-Paši se nevzdám.
-Nebuď hloupá…nebuď hloupá, holčičko. Musíš žít sama a Pašo…jeho Pašu ti rychle vezmou…
-Ne.
-Dobře, dobře, uklidni se, rozmysli si to…zatím s Pašou pomůžu…
-Ne, nech ho na mně…
Maminka náhle zemřela, to se stává, teta Věra volala Mášu.
-Co s tebou máme dělat, bratříčku?
Otcové nás opustili, víš…my taky nemáme žádné prarodiče.
Nikdo tu není, jsme sami na celém širém světě.
-Mami…mami.
Miminko, sedící Máši v náručí, vzalo její obličej do oběhu a začalo si třít dásně, jako by ho líbalo.
-Jsi můj králíček, nikomu tě nedám. Paško, ještě nevím jak, ale my dva to zvládneme, víš… Brzy mám promoci, zkoušky… Nenechám tě tu, za chvilku mi tě vezmou…
To je v pořádku, moje malá sestřička něco vymyslí.
-Mami.
-Ne, nejsem tvoje máma, Mášo, tvoje sestra, – a Máša se tiše rozplakala a utírala si slzy.
Máša odjela s Paškou do Moskvy.
Vitálik byl samozřejmě ohromený.
-Mam… a co to je?
– Nic to není, ale kdo, Vitaliku… Já vím, je to asi ode mě drzost sem přijít, ptám se… ať složím zkoušky a dostanu diplom…
A taky, může mi pomoct tvůj táta, řekla jsi, – Máša nestihla domluvit, protože ji Vitalik ujistil, že táta určitě pomůže.
– Macho, neboj se, táta určitě pomůže, najdou pro chlapce rodinu…
– Jaká rodina, Vitaliku? Pašu nikomu nedám.
– Nerozumíš? Co jsi zač, Macho? Ty… Chceš si to na sebe dát… Chceš kvůli nějakému přijít o všechno…
On není nějaký, je to můj bratr, bezbranné dítě.
– Tvoje matka nepřemýšlela svou hlavou, když rodila ve stáří…
– Maminka nebyla stará.
– Jo, tak proč…
– Jsi úplně nemocný? Moje matka nezemřela stářím, ona… ať se vydáš za prdel… Nemám kam jít, to je pravda, tak nás prosím nechte ty dva měsíce s vámi přežít, pak si udělám diplom a najdu si práci…
Paška tiše vešel do pokoje.
Ráno se snažil Mášu přesvědčit.
Ale Máša byla pevně ve svém rozhodnutí.
Máša chodila na zkoušky s Paškou, nežádala žádné ústupky, nic, když se jí zeptali, zatnula zuby a stručně odpověděla – bratr.
Vitalik, uvědomil si, že se nic změnit nedá, dovolil Máši bydlet u něj a sám šel k rodičům.
Máša dokončovala studium, Paška, jako by to vycítil, nebyl vůbec rozmarný a nechal svou sestru pilně studovat.
Jednoho dne Máša slyšela, jak někdo vchází do bytu, Vitalikův otec, uvědomila si, když muže uviděla, viděli se už párkrát.
– Dobrý den, teď jsem tady.
Všechno ti vysvětlím.
-Vitalij říkal, že potřebuješ mou pomoc?- pozdravil chlapův otec.
Maša mu nesouvisle řekla.
-Dobře. Přemýšlel jsi o tom? Zvládneš to? Koneckonců, tohle je dítě, ty jsi mladá holka…
-Zvládnu to… děkuji, že jsi nás nevyhodil, dostanu diplom a s Pašou odjedeme.
-Kam?
-Doma, v ***
-Co tam budeš dělat? Honit medvědy?
-Bydlet…tam taky žijí lidé.
-Chápu, ale ty…Marie, jsi skvělá specialistka, viděl jsem a vím, jak umíš pracovat. Byla jsi tehdy u nás na stáži, sledoval jsem Vitalije a tebe, on lezl na tvůj účet.
No, je mi to samozřejmě moc líto, že ti to s Vitalijem nevyšlo, ano… Můj syn je zbabělec a maminčin syn.
Neřeknu, že bych byla na jeho místě, asi bych hned utekla, ano…
No, no nic… Pomůžu ti, nikdo ti bratra nevezme.
Vitalikův otec Máši opravdu pomohl, mohla se o bratra postarat, ani nikam nemusela chodit, všechny dokumenty měla v rukou za deset dní.
Vitalik se jednou zastavil, takže… prohodili pár slov, jako by spolu nežili celý rok a nedělali si plány na společnou budoucnost.
Máša se s Pavlíkem vrátila domů.
Museli přemýšlet o práci, najít Pavluškovi chůvu, ale nevadí, zvládnou to.
– Mašonko, já dva dny pracuji a dva dny volno, přijď ke mně do obchodu, dva dny budu s Paškou, dva dny ty… mi za poplatek pomoz vytáhnout toho hlupáka z matematiky, jinak ho, hlupáka, uškrtím.
Hlupáku, čtrnáctiletý syn tety Věry, Vaska.
– Mašonko, nechci studovat, až vyrostu, půjdu do továrny, víš, kolik tam vydělávají, koupím si kabriolet a vezmu si tebe a Pašku.
– Vasko, jsi vážně hlupák, že neumíš ani skládat věty? Jak si můžeš vzít mě a Pašku? Zbláznil ses úplně? A taky, abys si v továrně vydělal peníze, musíš mít dobrou specializaci, rozumíš.
– Dobře, přesvědčil jsi mě. Budu studovat s tebou.
– Budu studovat s tebou a ty budeš studovat a nebudeš rozčilovat matku, rozumíš? Nebo jinak… Už to má po tvém tátovi…
– Dobře… Ale stejně si tě vezmu, Mášo.
– Jdi, ženichu.
A Máša měla brzy dalšího obdivovatele, Pavluškova tátu, nenechával dívku na pokoji, vyhrožoval, že chlapce odvede, pokud nepřijme jeho návrhy.
Naštěstí ochranka v obchodě, dlouholetý dělník, klidný a tichý chlap, gigolovi, jak mu teta Věra říkala, nedal pořádný výprask, jak se říká.
-Ach, Mášo, viděla jsi Iljiče – co?
-Ahááá – říká Máša okouzleně, teto Věro… Málem jsem spadla, a mimochodem, kde se tu Iljič vzal.
– Ach, jen jsem pomáhala nosit tašky domů…
– Aáá…
Máša pracovala, Paška vyrostl, teta Věra se vdala za Iljiče, Vaska se s dobrými známkami posunul do osmé třídy…
Vitalik se nikdy neukázal a podle fám chodil s Mášinou kamarádkou z vysoké, no, co se dá dělat.
Maša se samozřejmě urazila, velmi.
Mohla čekat, že se život takhle vyvine? Máša žila jako ve snu, nemohla se probudit, práce, domov, vyučování s Vaskou, péče o svého malého bratra.
A jednoho dne Mášu navštívil… sám Vitalikův otec.
Páni.
– Mario, mám pro tebe obchodní návrh.
Řekl Máše, že si otevře pobočku, přímo tady, v Mášině městě, a chce Mášu vidět ve svém týmu, řekl, že Vitalij tam nebude, pokud si s tím dělá starosti, tak si vezme rok volna…
-Ale…
-Mario, naučila tě to tvoje matka, vím, že jsi hodná holka, nedělala jsi blbosti, studovala jsi, takhle to v tvém životě dopadlo… Ale ani já nechci ztratit tak cenného specialistu, ale… Je tu podmínka… musíš jet na rok na stáž do zahraničí.
Máša se posadila a shrbila ramena, a to byl konec pohádky.
-Co se děje?
-Neodcházím, promiň, děkuji, že sis na mě vzpomněla, ale…
-Děláš to kvůli tomu mladému muži? Nedokončil jsem, Mario, chůva půjde s tebou.
-Jaká chůva?
-Dobrá, specializovaná, vzala si ji moje žena na doporučení.
-Tvoje žena?
– Ano… a co tě tak překvapilo? Mám ženu, Vitalijovu matku. Ano, nejsme ti klasičtí boháči, kteří se nedokážou spustit na zem. Dobří lidé se nevyhazují a my jsme se nenarodili jako Vitalij, se stříbrnou lžící v ústech, dosahující všeho sami.
Pomohli mi, pomáhám já, splácím své dluhy vesmíru, abych tak řekl…
A Máša jela s Pavluškou na stáž. Tam potkala svého budoucího manžela, on zpočátku nevěděl, že Paša není syn, ale bratr.
Vzali se, měli dvě děti.
A dnes Máša, Valerij a Paša, on už dospěl, studuje na stejném místě, kde kdysi jeho sestra, jeví se slibně, Maxim Viktorovič na něj čeká u něj doma, ve firmě, dnes přišli na narozeniny firmy, mladí, krásní, všechno mají v rukou.
-Maha… jsi tak výjimečná… A já…
Máša zpočátku ani nepochopila, kdo ji volá.
-Vitaliku?
-No ano, Vitaliku… Třicet osm let a já jsem pořád Vitalik… Rozkvétáš, Maha-romacha, takhle jsme se potkali, jako v indickém filmu.
Máša se podívala na muže, hubeného, s nějakým nepochopitelným vousem, nějak ne vážného… A já, hlupák, jsem pro něj plakal…
Vitalij se podíval na Mášu a pomyslel si, pomyslel si, že on tehdy… nebyl připraven na zkoušky, které na tu dívku dopadly.
-Maha-romacha, nenávidíš mě?
– Za co? –
Máša se divila.
-Ty… jsi na mě ani nepomyslel?
-Neměla jsem čas, Vitaliji.
Řekla, Vitaliji, stejně jako její otec, přísně, k věci… čím ses stal, Maha-romacha… tak jsme se setkali, jako v indickém filmu.
Vitalik slyšel, že Máša je skoro pravou rukou svého otce, ale nepřikládal tomu žádný význam.
Maminka mu řekla, jako, prohraješ kampaň, proč si nedáváš pozor… nechtěl, hledal sám sebe… zřejmě ji našel…
– Vitaliku, proč se zlobíš, nudím se.
Další Vitalikova zábava.
– Jdi pryč.
***
– Vitaliji, co se stalo? Došly ti peníze na kartě?
– Tati, myslím, že se musím zapojit do rodinného podnikání, zítra jdu do práce…
-Jdu kam?
– Do práce, tati. Dej mi kancelář.
-Kancelář. Ale no tak.
Vitaliji, je ti skoro čtyřicet a pořád mi říkáš tati, tak bys stejně mohl říct tati…
-Nechápu to, jak ti mám říkat? Nebo nejsi můj… tati?
-Ne, synu, k mé mírné lítosti, jsem tvůj… otec. Otče, chápeš. To se nesluší dospělému muži, áááá, stejně to nepochopíš. Nemáš jádro, jako…
-Jako Máša, ano, tati.
-Ano, jako Maria. Mámu a mně je moc líto, že není členkou naší rodiny.
-Ano, Macha mě miluje, tati… o čem to mluvíš, ano, já…
– Vitaliji, pořád jsi nedospěl, pořád žiješ v nějaké pohádce… Chceš si najít práci? Zítra v osm, buď tady.
Druhý den ráno Vitalij vtrhl do otcovy kanceláře, když měl schůzku, mimochodem, Macha tam taky seděla, viděl ji.
– Tati, děláš si legraci? Cože? Budu pracovat jako kurýr? Já?
– Promiňte. Vitaliji, jdi ven, vidíš, že máme schůzku.
– No a co? Já taky… Jsem tvůj syn.
– Dobře, – řekl unaveně Maxim Viktorovič, – sedni si támhle na gauč.
Jako dítě, aby se nepletl, pomyslel si Vitalik a vyskočil ven, práskl dveřmi…
A tahle tam sedí… taková uhlazená dáma, a nebýt mě… Táta by se o tobě nikdy nedozvěděl, hloupá Maha-romacha, ooo.
Vitalij odešel, zřejmě na stáž někam.
Marii to nezajímá, má svůj vlastní život, zářivý, bohatý, silný.
Paška volá mamince. Je na to zvyklá, on si nepamatuje mámu, Máša je pořád poblíž, Máša říká svému manželovi tátovi, je to pro ně výhodné a jsou to rodiče chlapce.
Co se dá dělat, když to takhle dopadlo.
-Takhle žijeme, – směje se Máša, – jako v indickém filmu…
