– Dimo, neštve mě! Víš, že tvé kňourání dlouho tolerovat nebudu! Máš dvě možnosti: buď začneš žít pro nás, pro rodinu, nebo si prostě sbalíš věci a půjdeš, ty víš kam! – řekla Taťána svému manželovi velmi hrubým způsobem.
– Děkuji za podporu, zlato! – zavtipkoval Dmitrij. – Jako obvykle v naší rodině, vaše problémy, vaše i dětské, jsou společné problémy, a pokud mám problémy, pak jsou to mé osobní záležitosti, které musím řešit jen já! Ještě jednou moc děkuji! – dodal.
— Řešíš je nějak? Co jsi udělala pro vyřešení svých problémů, co, drahoušku? Co jsi udělala? Seděla jsi na gauči s lahví piva před televizí… Nebo si myslíš, že se všechno nějak vyřeší a rozplyne samo?! No, stává se to, firmy zavírají, dělníci jdou na volnou nohu! Ale to není důvod k tomu, abys pořád seděla a kňourala, že jsi, chudáčku, opuštěná, že tě nikdo nepotřebuje, že tě nikdo nepodporuje!
— No jo! Vidím, jak mě podporuješ! Jen neustálé výčitky a stížnosti od tebe! Ach, málem jsem zapomněla, a ponižování a urážky! Buď jsem hloupá, nebo je mi všechno na hlavě! Chtěla bych tě vidět, kdybys patnáct let pracovala v jedné práci a pak najednou, najednou, bys o práci přišla! Chtěla bych vidět, co bys udělala na mém místě?!
— Neseděla bych se složenýma rukama, alespoň bych se pokusila vrátit do starých kolejí, hledala bych jiné možnosti! A hlavně, nekňourala bych, nechodila bych pořád kolem a nevyžadovala od kohokoli soucit! Ach jo, málem jsem zapomněla, nehltala bych pivo každý den jako prase! Což ty děláš!
— O tom mluvím! Vidíš na mně jen nedostatky!
— Co jiného bych na tobě měla vidět? Když nechceš nic dělat! – zeptala se Táňa. – Vždyť když ti zavřeli organizaci, neměla jsem na tebe žádné stížnosti, vůbec žádné! A co jsi mi tehdy říkala? Pamatuješ si? Že teď budeš týden sedět doma, odpočineš si a začneš si hledat jinou práci! A jak dlouho se ten tvůj týden táhne? Znáš se, nebo ti to mám říct já?!
— Nic mi neříkej! Vím všechno sám naprosto dobře! – odsekl manžel.
— Vážně? A hned to nepoznáš! Je to skoro rok, rok, Dimo! Všichni tvoji kamarádi z práce už dávno našli práci v jiných organizacích! A Ilja, kterému jste se všichni vždycky smáli, který byl ve vaší firmě jako černá ovce, si skutečně otevřel vlastní podnikání!
– Jo, otevřel, no a co? Otevřel si podnikání, ale ignoroval své přátele! A nikomu ani slovo neřekl! Všechno se dělo potichu, za našimi zády!
– Jak jinak? Cože, musel nahlas křičet, že si otevře vlastní podnikání?! A ignoroval vás, jak říkáte, protože jste takoví přátelé!
– Skvělé, jste taky na jeho straně! Skvělé! Ještě jednou moc děkujeme za vaši podporu!
– Prosím, ozvěte se nám kdykoli! – zavtipkovala Taťána. – A teď, Dimo, ohledně vaší matky, začali jsme se bavit o jedné věci a vy jste jako obvykle změnili téma! Řekněte jí, ať si dá pozor na jazyk, až se se mnou ve městě setká, a ať se neodvažuje po mně nic požadovat! Nic jí nedlužím a nic jí nedlužím! A tohle není hotel, ani dočasný, ani trvalý! A jestli mi zase bude lézt na nervy, tak jí fakt dám pořádnou pěst do obličeje! To jsou její osobní problémy, o které se nemůže podělit s tvou Světkou! Vychovala ji sama, tak ať si teď užije výchovu!
– Poslouchej, Táňo, chápeš, že tohle je moje máma?! A já ji v takové situaci jen tak nenechám! Ano, máš s ní napětí, ano, nemůžeš s ní najít společnou řeč! Ale taky jí nemůžu říct, že ji sem nikdo nepustí, protože ji nemáš ráda! Ať u nás chvíli bydlí, nic hrozného se nám nestane! A mimochodem, já tady taky můžu rozhodovat, jsem v tomhle bytě stejně právoplatná majitelka jako ty!
– Ne! Už jsem ti to říkala! Tvoje máma v našem bytě bydlet nebude a ty si budeš svá práva uplatňovat jinde! Můžeš se sbalit a hned tam jít! Budeš tam mít idylku: parazit, nevyrovnaná hysterka a třešničkou na dortu je tvoje Světa, která už byla v půlce města! Jinak to bude skvělé: tvoje sestra chce vystěhovat tvou mámu a nastěhovat se k nám a plánuje si tam zřídit nevěstinec nebo co?
— Táňo, přestaň takhle mluvit o mé rodině! Za taková slova tě můžu potrestat! Nebudu tolerovat, že ponižuješ mou matku a sestru!
— No jo, tolerovat můžeš jen to, když tvoje matka a sestra ponižují a urážejí tvou ženu a děti všemožnými způsoby! To se dá tolerovat! Ale jakmile se řeč stočí na ně, hned se jich začneš zastávat! Co tu s námi tedy děláš? Pokud chápu, nebudeš si hledat práci a ani nejsi schopná dělat nic doma! A co tu pak děláš? Vždyť všichni důležití lidé ve tvém životě a tvoji blízcí bydlí na jiné adrese! Tak do toho, běž k nim, bydl s nimi! Sedni si na krk své matky, ne mému!
— Přestaň se mnou šťourat do matky, Táňo! Prosím tě hezky! — Dima vyskočil z gauče. — Neprovokuj mě! Říkal jsem ti, že tu bude bydlet, tak tu bude bydlet! A jen se ji sem snaž nepustit! Pak už nikdo z tvých příbuzných nikdy nepřekročí práh tohoto bytu!
Zatímco se manželé v obývacím pokoji hádali, až ochraptěli, otevřely se dveře bytu a dovnitř vešel…
Syn Táni a Dimy, Denis. Chlapci bylo právě šestnáct, ale je skoro stejně vysoký a stavěný jako jeho otec. A už se ho nebojí jako dřív.
„Co to zase křičíte?“ zeptal se Denis rodičů a sundal si bundu. „Můžete vydržet den, jen den, bez křiku, nadávek a hádek?“
„Nikdo s vámi vůbec nemluvil!“ štěkl na syna otec. „Pojďte domů, jděte do svého pokoje a tiše si sedněte! Přestaňte tu dělat chytráka!“
„Teď vám ukážu další chytráky!“ odpověděl Denis otci vzdorovitě.
„Co jste říkal?“ Dima se okamžitě odvrátil od hádky s manželkou a zamířil k synovi. „A teď to zopakuj!“ Co jsi mi to právě řekl?”
“Dobře, uklidněte se oba, rychle!” vmísila se do toho matka. – Denisi, kde je Vika? Bude brzy doma?
– Nevím, mami, viděla jsem ji dnes ráno doma a od té doby jsme se neviděli, ani ve škole!
– Nedívej se na matku, ty malý spratku! A nevyhýbej se odpovědi! Rychle mi zopakuj, co jsi právě řekl! – otec chytil syna za límec mikiny a snažil se ho přišpendlit k podlaze.
– Dej ze mě ruce pryč! – Denis sebou trhl a udeřil otce do paže.
Udeřil ho tak silně, že otcova ruka vletěla Dimovi přímo do obličeje. Máma ale nedovolila, aby tento konflikt pokračoval, okamžitě se postavila mezi syna a otce a snažila se zastavit to, co se blížilo.
Dima ale Táňu prostě odhodil stranou, takže neudržela rovnováhu a spadla na zem. A pak se vrhl na syna. Rozhodl se Denisovi vysvětlit, že s ním nemůže mluvit. jeho otec takovým tónem. Znovu chlapce chytil, tentokrát oběma rukama, a pokusil se ho přitlačit ke zdi.
Ale Denis neztratil hlavu a otce silně udeřil kolenem mezi nohy. Dima se zkroutil vejpůl. Syn ho totiž bil ze všech sil, nešetřil úsilím.
Dmitrij nemohl bolestí nic říct, samozřejmě se snažil, ale byly to jen neartikulované zvuky. Mezitím se Denis, který se osvobodil z otcova sevření, vrhl na pomoc matce vstát ze země.
„Proč jsi ho praštil, Denisi?“ začala naříkat maminka. „To je tvůj otec! Co si to vůbec dovoluješ dělat?“
„Právě tě praštil, mami! Budeš tolerovat jeho kousky, dokud nezmodráš?“ zeptal se syn. „Jestli ti to vyhovuje, tak já, na rozdíl od tebe, už jeho kousky tolerovat nebudu! Jestli ještě jednou zvedne ruku na tebe, na mě nebo na Viku, zmrzačím ho!“ „Zlámu mu ruce a nohy!“ – řekl chlap výhružným tónem. „Slyšíš mě, tati? Pamatuj si tohle, jestli se ještě jednou pohneš, fakt tě srazím k zemi! Rozumíš?“ – tentokrát se obrátil na svého otce.
Táňa syna jen odstrčila a spěchala manželovi na pomoc, přičemž Denise proklínala. Dima jen ležel na podlaze a tiše odcházel, zatímco kolem něj tančila jeho žena. Syn zvedl ze země batoh, překročil otce a zamířil do svého pokoje.
Po nějaké době chlap znovu uslyšel z kuchyně křik. Jeho matka a otec se znovu hádali. Tentokrát mu bylo jedno, o co jde. Jediné, čeho se bál, bylo, že by se otec znovu mohl vzpamatovat a uhodit matku. Chápal moc dobře, že ho k tomu neustále provokuje, ale nechápal, proč ho toleruje a dovoluje mu, aby se k ní takhle choval celé roky, a nic s tím nedělá.
A brzy měla domů přijít jeho mladší sestra Vika, která svého opilého tátu vůbec nesnáší. Jako obvykle se do ní začal dobírat a skandál, který by potom začal, by neměl konce. A po mnoha letech toho samého se ten chlap prostě zbláznil. Jeho nejcennějším snem bylo co nejdříve dokončit školu a dostat se z tohohle blázince co nejdál.
O něco později Denis odešel z pokoje a šel do kuchyně na svačinu. Jeho rodiče se spolu se svými věčnými hádkami přesunuli do obývacího pokoje. Jakmile otevřel ledničku, cvakl zámek na vchodových dveřích a do bytu vešla Viktorie. Pohlédl na hodiny, které visely v kuchyni nad jídelním stolem, ukazovaly půl sedmé večer. A jakmile znovu obrátil pozornost k lednici, z obývacího pokoje se ozval hlas:
– Aha, a ona se tam vážně objevila! – vyhrkl táta.
– Jdi ode mě pryč! – odsekla dcera.
– Kde jsi byla, ty malá děvko? – zeptal se Dima znovu dcery.
– Tvoje sestra je děvka, chápeš?! – odpověděla dcera znovu s arogancí a nenávist. – A tvoje matka je stejná! A neopovažuj se se mnou takhle mluvit!
– Cože, vzali jste dnes s tímhle malým spratkem někde odvahu? – rozzlobil se Dima a vyšel na chodbu.
Denis si uvědomil, že teď, jako obvykle, jeho matka vyletí z obývacího pokoje a začne Viku před otcem krýt. Znovu ji uhodí a pak by to mohla dostat i Vika. A tak se rozhodl, že takový vývoj událostí nedovolí.
Chlap otevřel zásuvku stolu, ve které byly lžíce, naběračky a další kuchyňské náčiní, vytáhl z ní železný váleček, zkusil ho v ruce, párkrát s ním mávl, zavřel zásuvku a šel k rodině.
Maminka, jako obvykle, už stála mezi dcerou a manželem a otec se snažil Viku dostat rukama. Vika s křikem začala couvat.
a slzy se jí draly do očí.
„Dej z ní rychle ruce pryč!“ štěkl Denis. „Jinak ti je teď fakt zlomím!“
„Co mi to uděláš?“ Dima obrátil svou pozornost k synovi. „Já…“ nestihl to domluvit.
V tu chvíli Denis udeřil otce do obličeje válečkem na těsto, který vytáhl ze zásuvky. Bylo to tak nečekané, že Dima ani nepochopil, jak se to stalo. Pak se na otce snesla sprška ran. Denis ho bil válečkem bez špetky lítosti, dokud se nesklopil na podlaze a nezačal prosit o slitování.
„Denisi, nedělej to!“ kvílela máma.
„Drž hubu, ty věčný blbec!“ Denis vycenil zuby na mámu. „To ty ho pořád provokuješ, a pak tyhle neustálé skandály!“ Máte mě oba dost, chci vás co nejdřív opustit, abych už nikdy neviděl tebe ani tohle věčně opilé tělo! Oba se mi hnusí! Co ty, co on! Proč se na mě tak díváte? – křičel Denis.
Matka a sestra se na chlapce dívaly s hrůzou ve tváři. Vika rychle vběhla do ložnice a zamkla se tam.
– A ty, – chlapec se podíval na svého otce. – Jestli na někoho z nich ještě jednou zvedneš ruku, zabiju tě! Slibuji ti to! A pak tě rozřezám na kusy a nakrmím tě bezdomoveckým psům! Rozumíš? – křičel Denis znovu a kopl otce silně do břicha.
Po tom, co se stalo, chlapec vzal váleček do kuchyně, smyl z něj krev a vrátil ho do postele. Chuť k jídlu ho přestala bavit. Vrátil se do pokoje a prostě se svalil na postel, zatímco jeho matka běžela a pomáhala svému polomrtvému otci.
Nikdo nezavolal záchranku. Taťána nechtěla, aby se to, co se stalo, rozšířilo za hranice domu. O manžela se starala sama.
Se synem pak několik dní ani nemluvila. Dima ležel na své oblíbené pohovce téměř týden, nejčastěji chodil na záchod a zpět. A do kuchyně pro láhev studeného piva z lednice.
Kupodivu, skandály a neustálé hádky v jejich rodině po této události ustaly. Matka se už s otcem nehádala, neoslovoval ji ani se jí nedotýkal. Otec také přestal komunikovat s Vikou, nechtěl se na Denise ani podívat, nebo se ho prostě začal bát. Ten chlap na tuto otázku neměl odpověď.
A po nějaké době k nim přišla Dimova matka, jeho babička, se svými věcmi. Zřejmě Světa, Dimova sestra, matku z domu stále vyhnala. A Denis miloval svou babičku stejně jako svého otce. A stalo se, že to byl on, kdo jí otevřel dveře, když k nim přišla.
„Zavolej otci, kde je?!“ zeptala se babička velitelským tónem, jakmile se otevřely vchodové dveře. „Pusť mě dovnitř,“ řekla okamžitě, když jí Denis zablokoval cestu do bytu.
„Co tu chceš?“ zeptal se chlap.
„Honem z cesty!“ křičela znovu babička.
Denis se jen ušklíbl a řekl babičce:
„Poslouchej, stařenko! Jestli se tu ještě jednou objevíš, shodím tě ze schodů po hlavě! A mimochodem, taky tu nebudeš bydlet! Tak vypadni a vrať se tam, odkud jsi přišla!“
„Kde je tvůj otec?“ křičela babička.
„Brzy k tobě přijde bydlet! Vypadni odsud! A když nebude chtít, přivezu ho po částech, ty a Světka ho složíte jako stavebnici!“ prohlásil vnuk a práskl jí dveřmi přímo před nosem.
