– Ještě něco chcete vědět? – odpověděla Dáša ostře. – I když ne, nemusím. Stejně je mi všechno naprosto jasné. A moje věci jsou pryč, protože s vámi už nebydlím. Varovala jsem vás…
– A kde bydlíte, můžu se zeptat? Našla jste už nějakého muže? Tak rychle? – promluvil Roman do telefonu, aniž by snížil hlasitost. – A proč jste si s sebou vzala Vitalika? Přiveďte domů syna! A můžete si dál užívat!
– O jaké zábavě to mluvíš? Ještě jsi nic nepochopila? – řekla Dáša s podrážděním.
Dnes ráno se konečně rozhodla – opustit Romana a vzít si s sebou svého pětiletého syna. V bytě, kde s manželem a synem žila těch pět let, už nemohla žít.
A nešlo ani o samotného manžela. Dášu otevřeně pronásledovala tchyně, která byla v jejím a Romanově rodinném životě přítomna z devadesáti procent. Alespoň s nimi nespala v jedné posteli. Ale tohle byla také otázka času – tak se zdálo mladé ženě, vyčerpané neustálou kontrolou tchyně…
– Dášo, to je vše, sbal si věci! Máma nám dává babiččin byt, už si nebudeme pronajímat cizí koutek. Dost! – oznámil radostný Roman své ženě šest měsíců po svatbě.
– O čem to mluvíš? Jaké novinky! Skvělé! Cože, Světlana Semjonovna už tenhle byt nepronajímá? Řekla nám před svatbou, že tam bydlí dcera její kamarádky a že jim zatím nemůže odmítnout pronajmout byt od babičky. A přesně proto jsme si ty a já pronajali tenhle pokojíček, – uvažovala překvapeně Dáša.
– No, to je vše, bytová otázka pro nájemníky je vyřešena, koupili si byt. A teď si ty a já půjčíme ten babiččin. Paráda, co?
– Ano, je to prostě skvělé! Romku, jsem tak ráda, že budeme mít vlastní byt! – Dáša se těšila na nový život s manželem.
– Jen ho bude potřeba zrekonstruovat, říkala máma – nastěhovat se můžeš až po rekonstrukci.
– No, zrekonstruujeme ho. Půjčíme si ho, rodiče nám pomohou. Koneckonců, jak jsem pochopila, tenhle byt stejně zůstane náš, že? – uvažovala naivně Dáša.
– Myslím, že ano. „Mí rodiče mají byt, moje starší sestra taky, s manželem si ho koupili už dávno, po svatbě,“ odpověděl Roman své mladé ženě, neméně naivní.
„Opravdu si od Dášiných rodičů půjčili nemalou sumu a provedli kosmetické opravy v domě, o kterém si byli jisti, že je to jejich vlastní.
Dáša se s nadšením a inspirací pustila do jeho útulného zařizování. A brzy se narodil syn, kterému mladí rodiče už s láskou a něhou zařídili maličký dětský pokoj v babiččině malém bytě.
„Jak se koupe Vitalik? Je to vůbec možné?“ rozhořčila se Světlana Semjonovna, která neustále chodila za synem a snachou. „Dítě se takhle může dusit. A plenky se perou a žehlí špatně, to jsem kontrolovala. Teď vás naučím, jak na to, jen počkejte.“
Dáša, inspirovaná mateřstvím a péčí o novorozeného syna, zpočátku nevěnovala velkou pozornost neustálým stížnostem a otravování své tchyně. Myslela si, že se tak chová jen z čistých pohnutek, že chce pomoci a poradit nezkušené mladé matce.
Ale postupně se její nespokojenost začala šířit i do čistoty bytu, do péče o Romana i do vaření. Koneckonců, to vše bylo nyní pod bedlivou pozorností a kontrolou Světlany Semjonovny.
„Víš co, drahoušku?“ řekla při své další návštěvě syna a snachy. „Malé dítě ještě není důvod k tomu, aby se v kuchyni dělal nepořádek. Podívejte se, co se tu děje! Je to hrozné! Brzy tu budou žáby, jako v bažině.“
Žena se znechuceně zašklebila a podívala se na nepořádek v kuchyni své snachy.
– Světlano Semjonovno, já všechno uklidím a umyju nádobí, ale později. Celou noc jsme nespaly. Vitalik měl horečku. Víš, teď nemám čas na nádobí! – odpověděla Dáša tchyni.
– Jen se nesnažte ospravedlňovat svou nedbalost a lenost nějakými důvody. Nemoc dítěte není důvod k tomu, abyste z bytu dělali stodolu! Malé děti jsou neustále nemocné, to není tragédie. Teď spí, tak buďte tak laskavá a všechno tady umyjte, – nemilosrdně pokračovala tchyně, které bylo úplně jedno, že její snacha celou noc ani mrkla.
Dáša by ji dovnitř nepustila, ale byt podle dokumentů stále patřil její tchyni a ona a Roman s tím nemohli nic dělat.
Takhle se bavila manželova matka. Vtrhla jim do života kdykoli ve dne i v noci, a to jen proto, že několik let nikde nepracovala. Romanův otec, její manžel, dostával dobrý plat v továrně na vrtací zařízení. A Světlana Semjonovna, která měla hašteřivou povahu a jednou se pohádala s ředitelkou mateřské školy, kde pracovala jako učitelka, odešla. A od té doby sedí doma.
Žena se zpočátku snažila aktivně zapojit do rodinného života své nejstarší dcery, která se v té době právě vdala a hned po sobě porodila dvě děti. Ale tam jak samotná dcera, tak i její manžel velmi rychle vyhodili ze svých životů vytrvalou a nestoudnou matku a tchyni.
A teď žena veškerou svou pozornost obrátila k mladé rodině svého nejmladšího syna. A teď už nebylo tak snadné se jí zbavit. Koneckonců, syn a snacha žili v bytě její zesnulé matky. A měli jí být za to vděční, jak sama Světlana Semjonovna opakovaně prohlašovala.
– Rome, už to dál nezvládám, – křičela Dáša, vyčerpaná bezesnou nocí a synovou nemocí. – Řekni své matce, ať se nám přestane vměšovat do životů. A ona mi to neustále vyčítá.
– Ano
Už jsem jí to říkala, a to nejednou. Vážně! Pořád chodí. Říká, že pro nás chce jen to nejlepší. A že bez její pomoci budeme ztraceni. Nevšímej si toho, Dášo.
– Proč potřebujeme její pomoc? A tohle neustálé sledování z její strany? Už dávno nejsme děti. Vždyť nestačí mít nervy, když je tchyně neustále přítomna ve vašem životě! – pokračovala Dáša se slzami v očích.
Roman její slzy nebral vážně, myslel si, že jeho žena přehání. Moc toho nevěděl a neviděl, protože byl často v práci, když přijela jeho matka.
Mezitím Světlana Semjonovna dál chodila za synem, jako by to byl její vlastní domov.
– Darjo, nemyslíš, že je nejvyšší čas vyčistit dlaždice v koupelně? A samotná vana je celá v nějakých žlutých skvrnách. No, s rzí se musí bojovat! Teď je v prodeji tolik různých produktů. Nehnusí se ti mýt v tak špinavém místě?
Dáša mlčela, skřípala zuby a rozhodla se, že už nebude reagovat na poznámky své tchyně.
– A okna v pokojích je taky potřeba umýt. Na záclonách je prach a pavučiny. Proč žiješ jako ve stodole? Samozřejmě, proč udržovat cizí byt v čistotě? Nejsi vděčná za to, že jsem ti dovolila tady bydlet. Můžeš si z bytu udělat stodolu, není to tvoje! – snažila se tuto skutečnost pokaždé zdůraznit Světlana Semjonovna.
– Ano, už si svůj byt vezmi zpátky! – Dáša to jednou nevydržela. – Jak dlouho nám tohle můžeš vyčítat? – Prostě mi vrať peníze za opravy, které mi rodiče dali. A my se odsud hned přestěhujeme do pronajatého bytu.
– Cože? Jaké další peníze? Co jsi vymyslela, nevděčná? Opravy sis dělala sama, dobře? – překvapila ji Dášina tchyně. — Pro sebe! Abychom mohli pohodlně bydlet v bytě, který nebyl celá desetiletí zrekonstruován.
— Ale to byla vaše podmínka? — Daria byla zaskočená. — Roman mi to řekl — nastěhujeme se až po rekonstrukci, kterou jste mu řekla. Ano, to byl váš nápad! A co teď říkáte? A neříkejte mi nevděčná. Můžete si vzít svůj byt zpátky, jen se nám nepleťte do životů!
— Váš život? Ha-ha, rozesmála jste mě! Ano, záleží mi na tom, co se děje v životě MÉHO syna a MÉHO vnuka! Pochopte to, drahoušku. A budu sem chodit tak často, jak budu považovat za nutné. A vy mi nemůžete říkat, co mám dělat a jak to mám dělat, protože tohle je MŮJ byt!
Téhož dne dala Dáša Romanovi ultimátum. Pokud brzy nenajde byt, do kterého by se nastěhoval, opustí ho. Prostě se nastěhuje k rodičům a tím to končí.
— Už to dál nezvládám, rozumíte? To je nad mé síly! Tvoje matka je prostě zrůda. Nastěhovala nás do tohohle bytu schválně, aby všechno ovládala a posmívala se mi. Vypadá to, že si to užívá.
– Proč to děláš, Dash? Máma nám nechce ublížit, – snažil se Roman bránit svého rodiče.
– Nechce, ale neustále páchá zlo. Neustále! Plánuje se s námi rozvést, to nechápu? Proč pro ni na mně absolutně nic není přijatelné? Ani to, jak vařím, ani to, jak uklízím, ani to, jak vychovávám syna. Brzy nás začne učit, jak spolu spát! Nesmysl! Nemá tvoje matka žádné vlastní aféry a starosti, které kolem nás neustále táhne?
– Přestaňme s tímhle rozhovorem. Nelíbí se mi to. A ani se nezmiňuj o pronajatém bytě. Je hloupé platit cizímu člověku, když máš svůj vlastní byt. Ať ho teď máma má. Jsem si jistá, že nám ho postupně dá. Musíme jen počkat.
Ale Dáša už nemohla déle čekat. A o všem rozhodla další divoká tchynina šaškárna.
Toho dne se Dáše ráno udělalo špatně. Pravděpodobně se nakazila od Romana, který nedávno onemocněl idiopatickou infekcí. Vzala Vitalika do školky a sama, poté co zavolala do práce a požádala ředitele o pár dní volna, si vzala léky a lehla si. Třásla se.
Ale neuběhla ani půl hodiny, když se otevřely dveře a přijela tchyně. Ze zvyku vešla do bytu syna a snachy a s někým si telefonovala.
Dáša poslouchala. Soudě dle rozhovoru Světlana Semjonovna neměla tušení, že je snacha doma.
– Ne, Ljudo, byt nepronajímám. Už dlouho, co to říkáš! Jakmile se Romka oženil, tak to bylo. Teď tu bydlí jeho rodina. Pravda, moje snacha je taková, špinavá a neschopná. Ale, jak se říká, manželky pro syny si nevybíráme. Ano, ano, rozumíte mi…
Tchyně se těmto slovům zasmála. Vyslechla si svého partnera a pak pokračovala.
– Ne, co to říkáte! Finančně jsem neutrpěla. Stále pobírám příjem z bytu své matky. Co mám dělat? Víte, že jsem nezaměstnaná. Musím se spoléhat jen na svého manžela, ale nechci. Chápete sama. Jak jsem se rozhodla? Je to velmi jednoduché. Řekla jsem synovi, že mi sám zaplatí nájem tohoto bytu. Samozřejmě souhlasil. Kam půjde? Chápe, že musí matce pomáhat. A já jsem synovi slíbila, že nakonec byt dostane. Ale nebudu se do toho hrnout. Aha, myslíte svou snachu? Kdo se jí bude hlásit? To je naše rodinná záležitost. Ano, Ljudo, musíte vědět, jak na to, – řekla Světlana Sergejevna hrdě.
Když se za sebou otočila na ostrý zvuk, uviděla
