– Igore, nakrmil jsi Shelly, než jsi odešel, že? – Uljana si přiložila telefon k uchu a snažila se najít klíče od bytu v kabelce.
– Cože? Cože? – hlas ženicha zněl nepřítomně. V pozadí bylo slyšet hluk letiště. – Ach, ten pes. Poslyš, spěchal jsem na let.
Srdce jí poskočilo.
— Co myslíš tím „spěchá“? — Její prsty konečně nahmataly svazek klíčů. — Cože, nenakrmila jsi ji?!
— Uljo, nebuď dramatická. Co když na jeden den vynechá jídlo? Nic se jí nestane.
— Sama?! Kdy jsi odletěla?
— Včera ráno — v jeho hlase se objevil tón podráždění. — Poslyš, jdu teď na schůzku. Promluvíme si později.
— Igore!
Ale telefon už brzy zvonil.
Včera. Včera odletěl.
A dnes je skoro devět večer.
Uljona otevřela třesoucíma se rukama dveře do bytu. Z temnoty chodby na ni hleděly dvě vyděšené oči.
— Shelley, moje holčičko.
Pes se k ní vrhl a zoufale vrtěl ocasem. Kňučela a snažila se Uljoně olíznout ruce, jako by se bála, že zase zmizí.
„Moje drahá, jak se tohle mohlo stát?“ Uljana klesla na kolena a objala její teplé, chvějící se tělo. „Jak mohl? Jak?!“
Šelly se k ní tiskla čím dál blíž. Zdálo se, že má v jantarových očích slzy? Ne, psi nepláčou. Muselo se to tak jen zdát.
„A dokážeš si to představit, nenechal jí ani vodu!“ Uljana si po nespočetné nalila čaj. „Musela jsem v noci běžet do nonstop obchodu pro jídlo.“
Oksana, její nejlepší kamarádka, seděla naproti a pozorně poslouchala. Šelly se usadila u jejích nohou a nespouštěla oči ze své paní, jako by se bála, že zase zmizí.
„A Igor? Co to říká?
„Co by mohl říct?“ Uljana se hořce usmála. — „Nepřeháněj to“, „nic hrozného se nestalo“, „je to jen pes“.
— Jen pes? — Oksana se sklonila, aby pohladila Shelly. — A podle mě není tak jednoduchá. Chytrá, krásná. Jak ji mohl nechat samotnou?
— Taky to nechápu, — Uljana položila hrnek. — Víš, co je nejvíc urážlivé? Sám si Shelly vzal.
— Vážně? — překvapila se její kamarádka. — Nikdy jsi mi to neřekla.
— Protože, — Uljana zaváhala. — Protože teď už chápu — udělal to jen pro mě.
Před rokem.
— Podívej, jak je to roztomilé! — Uljana se zastavila u prodejce štěňat.
Igor sebou trhl:
— Zase psi? Znáš můj názor.
— Vím, vím, — povzdechla si. — „Pes v bytě znamená další potíže, srst a zodpovědnost.“
— Přesně tak.
— A také je to láska, oddanost a teplo.
— Uljo, — objal ji kolem ramen. — Nestačí ti moje láska?
— Co s tím má společného? — Vyprostila se z jeho objetí. — Jen… Celý život jsem snila o psu. Vždycky jsme doma měli zvířata. Táta říkával: „Nemůžeš věřit člověku, který nemá rád psy.“
— No, neříkám, že je nemám ráda. Jen si myslím, že by měli žít na ulici. Nebo v soukromém domě. A v bytě je to mučení jak pro psa, tak pro majitele.
Uljana mlčela. Často se o tom hádali, ale vždycky to skončilo slepou uličkou.
A o týden později k ní přišel Igor s košíkem, ve kterém sedělo zrzavé štěně s obrovskýma ušima.
— Pro mě? — Uljana tomu nevěřila.
— Pro nás, — usmál se. — Když už tolik sníš o psovi, ať je to pes. Ale když ti ho tvoje matka nedovolí mít, ať ho mám já. Jen mi budeš muset pomoct se o něj starat.
„Samozřejmě!“ popadla štěně do náruče. „Jsi tak krásný!“ Jak ti mám dát jméno?
„Možná Shelley?“ navrhl Igor.
Tak se Shelley objevila v jejich životech.
Igor si s ní zpočátku občas dokonce hrál. Ale postupně jeho zájem opadl. Čím dál častěji si stěžoval na srst na pohovce, na nutnost chodit za každého počasí.
A teď tohle.
„Vidíš,“ zatáhla Uljana za okraj ubrusu, „on psa jen tak neopustil. Zradil mou důvěru. Mou představu o něm.“
„Napadlo tě někdy,“ začala Oksana opatrně, „že tohle je, no, budíček?“
„V jakém smyslu?“
„V doslovném smyslu. Pokud je člověk schopen takové lhostejnosti k živé bytosti, o kterou by se měl starat. Co bude dál? Kdy přijdou děti? Kdy onemocníš?
Uljana mlčela. Tyto myšlenky jí už probíhaly hlavou, ale zahnala je.
O tři dny později.
– Igore, musíme si promluvit.
Právě se vrátil ze služební cesty – opálený, šťastný, s hromadou suvenýrů. Dokonce Shelley přinesl kost.
Jako by dárek mohl vynahradit zradu.
– O čem? – svalil se na pohovku a hodil nohy na konferenční stolek.
– O tom, co se stalo. O Shelley.
– Proboha, znovu?! – protočil panenky. – Jak dlouho ještě? Nic hrozného se nestalo!
– Nestalo se to?! – Uljana se zadusila rozhořčením. – Nechal jsi ji samotnou! Bez jídla, bez vody! Na celý den!
– No, zapomněla jsem, to se stává každému? Ale teď si vzpomenu.
– Ne, Igore. Nejde o to, že bys zapomněl. Jde o to, že si ani nemyslíš, že je to problém.
Posadila se vedle něj:
– Řekni mi upřímně – koupil jsi Shelley jen pro mě? Abych tě s tímhle tématem nechal o samotě?
Pokrčil rameny:
– No jo. No a co? Chtěl jsi psa – dal jsem ti ho.
– Dal?! – vyskočila. – Živý tvor není dar! Je to zodpovědnost! Je to povinnost!
– Přesně tak! – přerušil ji. – Je to povinnost. Kterou jsi mi nasadil!
– Mně?!
– Ano, ty! S tvými “sny o psovi”! S tvým “nemůžeš věřit člověku, který nemá rád zvířata”! Právě jsi mě zahnal do kouta!
Uljana se na něj podívala a zdálo se jí, že
Vidí ho poprvé. Toho sebevědomého, egoistického člověka, který ani nechápe, čeho se dopustil.
„Víš co?“ řekla tiše. „Máš pravdu. Opravdu jsem tě zahnala do kouta. Donutila tě předstírat, že jsi někdo, kým nejsi.“
Sundala si prsten z prstu.
„Ale už to neudělám.“
„Cože?“ zíral na ni nechápavě. „Snažíš se všechno zničit kvůli psovi?“
„Ne,“ položila prsten na stůl. „Ne kvůli psovi. Kvůli tobě. Protože jsi ukázal svou pravou tvář.“
„O čem to mluvíš?!“ vyskočil. „Jaká tvář? Je to jen…“
„…pes?“ dokončila za něj. „Ne, Igore. Není to ‚jen pes‘. Je to zkouška. Ve které jsi neuspěl.“ Shelley, která tiše ležela v rohu, přišla k Uljaně a přitulila se k její dlani.
„Pojď, holka,“ pohladila Uljana po hlavě. „Odcházíme.“
„Kam?“ Igor zamžoural.
„Domů. K mámě. Vezmu si s sebou Shelley – vždyť je ti přítěží.“
„A co svatba? Dlužíme jí za měsíc.“
„Dlužíme jí?“ hořce se usmála. „Nikdo nikomu nic nedluží, Igore. Kromě toho, co dluží sobě.“
Šla ke dveřím. Na prahu se otočila:
„Víš, co je na tom nejsmutnější? Když jsem byla malá, táta mi říkal: ‚Nikdy nevěř člověku, který ubližuje bezbranným. Ublíží i tobě při první příležitosti.‘“ Ale já mu nevěřila. Říkala jsem si – jak můžeš soudit člověka podle jeho postoje ke zvířatům?
— No a co? — zkřížil si ruce na hrudi.
— A to, že táta měl pravdu. Jako vždycky.
O šest měsíců později.
— Shelley, pojď ke mně! — Uljana mávla rukou a pes se k ní vesele rozběhl zasněženým parkem.
— Jaká chytrá holka, — usmál se muž sedící vedle Uljany na lavičce. — A jak poslušná.
— To proto, že je milovaná, — Uljana poplácala Shelley za ušima. — Že jo, holčičko?
Pes souhlasně zaštěkal a hned se rozběhl hrát si se svým novým kamarádem, černým labradorem jménem Hrabě.
— Víš, — řekl Andrej zamyšleně, — tak se jmenovala Uljanina nová známá, — když jsem tě tu poprvé viděl, byla jsi tak smutná.
— Ano, — přikývla. — Tehdy jsem se právě rozešla s Igorem. Myslela jsem, že můj život skončil.
— A teď?
— A teď, — usmála se a sledovala, jak jejich psi běhají sněhem, — teď chápu, že to teprve začíná. Skutečný život. Bez přetvářky, bez kompromisů se svědomím.
— A jaké to je? — vzal ji za ruku.
– Úžasné, – propletla si prsty s jeho. – Zvlášť když je poblíž někdo, kdo vám rozumí beze slov.
Shelley a hrabě běželi k lavičce, unavení a spokojení. Lehli si k jejich nohám – černí a rudí, jako jin a jang.
Říká se, že psi vypadají jako jejich majitelé. Nebo možná majitelé najdou psy, kteří vypadají jako oni sami?
