– Semjonovno, nevíš? – zeptala se sousedka překvapeně.
Maria Semjonovna zvedla zmateně oči.
– Vypadá to, že Vasja ti to nestihl říct. Nebo se dopis ztratil.
– Jaký dopis, Semjonovno? Teď má každý telefony. Měl by ti líbat nohy za to, co jsi pro něj udělala. A žení se!
Sousedka sotva ovládala hněv, když si vzpomněla, co udělal syn její kamarádky Marie. Před sedmi lety se její ničema Vasja, který se v životě nikdy nevyznamenal dobrými skutky, vloupal do městského obchodu, rozbil vitrínu, něco ukradl a odešel. Vrátil se do vesnice k matce, kde ho zadržela policie.
Maria Semjonovna si rychle uvědomila, co se děje, a vzala na sebe veškerou vinu. Dostala čtyři roky a staly se pro ni zcela samostatným životem. Vasja ji zpočátku navštěvoval, ujišťoval ji, že je jeho nejdražší člověk a že tu vždycky bude. Je pravda, že při své poslední návštěvě se jí, zakrývaje oči, zeptal, jestli by se daly najít peníze.
– Do čeho ses to zase zapletl, synu? – zeptala se s pláčem.
– Nic. Jen život je drahý, věci jsou drahé.
– A ty by sis našel práci a stačilo by to k životu.
– Pracovat každý den od rána do večera? Ne, díky. Ať tak žijí i ostatní.
– A jak bez peněz?
– Prodám dům. Podepíšeš papíry a až se vrátím, budu bydlet v dědečkově chatrči. Po vězení ti i chatrč bude připadat jako štěstí.
Maria dokumenty nepodepsala. Jak hlasitě na ni tehdy Vasja křičel! Je dobře, že to nikdo neslyšel. A poté, co odešel, se jí udělalo špatně a skončila ve vězeňské nemocnici s infarktem. Lékař tam byl úžasný, dokonce se spřátelili. Byl o něco starší než Maria a velmi pozorný.
Jednoho večera, než je propustili, se dali do řeči. Doktor jí vyprávěl o svém životě: vdovec vychovává dceru s pomocí její matky. A sní o tom, že odejde z práce ve vězeňské nemocnici, protože se jeho dcera styděla za své pracoviště.
Maria se smutně usmála, chápala, co pro své děti dělají, a vyprávěla svůj příběh. Doktor byl šokován:
— Jak je to možné? Měl si kvůli tomu zničit život sám, ne tvůj.
— To je v pořádku, najdu si práci na farmě. A on prostě musí začít žít. Dej Bůh, aby se vzpamatoval.
Vasja za ní už nikdy nepřišel. Když ji propustili, zjistila, že si našel práci. Podrobnosti neznala, ale pravidelně nosil matce potraviny.
— Proč mu tolik dovoluješ, Semjonovno? – rozhořčila se Nikolajevna. – Je to zdravý chlap, skoro třicet, a ty ho pořád táhneš s sebou.
— Nikolajevno, nemluv nesmysly. Dokud budu mít sílu, budu pomáhat. A když nebudu mít sílu, pomůže mi.
– Dostaneš pomoc od svého Vasji… Ten může jen dělat potíže.
Maria seděla, překvapená, že její syn nemůže o svatbě nic říct.
– No, kdyby podepsal, bylo by to fajn, – pomyslela si Maria Semjonovna, – ale tady je svatba v restauraci. Možná někoho požádal, aby mu to dal, ale zapomněli, a syn s tím nemá nic společného.
Začala se spěšně chystat a snažila se stihnout vybrat všechny peníze, které by dala novomanželům.
– Jinak nebudu mít čas, – spěchala a pobíhala po místnosti.
Nikolajevna si povzdechla:
– Nech si alespoň trochu pro sebe, jinak si budeš muset později půjčit peníze.
Maria Semjonovna, která třídila věci ve skříni, se otočila:
– Přestaň mi to přednášet, raději mi řekni – máš slušné boty? Zdá se, že máme stejnou velikost.
– Ano, drahoušku. – Nikolajevna se usmála. — Přinesu je dnes večer. Nic si nekupujte pro sebe, všechno je pro vašeho Vasku.
Ráno si Maria uvědomila, že nebude moci spát. Jak by mohla klidně spát, když se její syn žení? Vstala v pět ráno a všechno si dvakrát zkontrolovala. Oblečení jí stále slušelo a nevypadala o nic hůř než městské dámy.
Sbalila si tašku s pamlsky a s námahou ji dotáhla k autobusu. Řidič se zeptal:
— Zaplatíte za zavazadlový prostor?
— Nezkoušejte mi kazit náladu. — Maria se zasmála. — Jedu na svatbu svého syna.
Tolik, známý řidič, zvedl obočí.
— Cože, Vaska se rozhodl oženit? Proč se nesetkal s matkou, alespoň neposlal taxi?
— Na co potřebuji taxi, vždyť se tam dostanu sama, — mávla rukou. — Má toho hodně na práci, nejsme malí.
Maria Semjonovna se usadila u okna a očekávala setkání s novomanžely. Zajímalo by mě, jakou má její syn manželku – pravděpodobně laskavou a krásnou, jinak by si ji Vasja nevybral. V autobuse se kymácela a zdřímla, ale brzy ji jemně probudili.
– Teto Mášo, probuď se!
– Proboha, zaspala jsem!
– Dojela jsem na autobusové nádraží, kam potřebujete jet, – ujišťoval ji Tolik.
Vytáhla papír s adresou restaurace a časem.
– Nedaleko, – řekla si. – Stihnu to na gratulaci.
Maria se nervózně zastavila před dveřmi restaurace a sebrala odvahu a vešla. Administrativní k ní okamžitě přistoupila a i když se Maria trochu styděla, cítila se vhodně.
Sál restaurace byl plný – asi třicet lidí, všichni v nablýskaných oblecích. Její šaty, i když krásné, nebyly tak šik jako u ostatních.
– Jak vás mám představit? – zeptala se administrátorka.
„Jsem matka ženicha Vasji,“ odpověděla rozpačitě.
Správce na chvíli zmizel a o pár vteřin později se vrátil.
„Prosím, pár minut.“
Pak Maria uviděla svého syna – pohledného, elegantně oblečeného. Na okamžik se jejich pohledy setkaly a Vasja zbledl a něco zašeptal.
nevěstu a spěchal k matce.
– Proč jsi tady, mami? Kdo tě pozval?
– Vasjo, přišla jsem na tvou svatbu… – byla zmatená.
Vasilij se otočil k administrátorovi a začal křičet:
– Kdo ji sem pustil? Řekla, že její matka, a ty jsi jí věřil?
– Promiň, – odpověděl zmateně. – Ale… ona je tvoje matka…
– No a co? Ano, měl jsem smůlu na matku. Rodiče si nevybíráme, ale ona je… je vězeňkyně. Kam ji jdeš pustit ke stolu se všemi ostatními?
Všichni hosté se shromáždili kolem. Vasja vřel, mával rukama a přitahoval pozornost.
– Zostudila mě! – Chytil se zoufale za hlavu. – Nemohu akceptovat její činy, činy člověka, který překročil zákon. Nechci, aby na mě padl její stín. Jdi pryč, mami, nikdo na tebe tu nečekal, nenič mi ani tvůj život. Nikdy nebudu jako ty.
Dav kolem chápavě zavrtěl hlavami.
Marie, šokovaná synovými slovy, ustoupila, neschopná dýchat. Srdce jí začalo bušit, jako tehdy, když se jí ve vězení udělalo špatně. Zakopla o tašku a málem upadla, nebýt silných paží vedle sebe.
„Sedněte si,“ řekl někdo vedle ní.
Ukázalo se, že to byl vězeňský lékař, tentýž muž, který byl znovu vedle ní.
„Víte, co je v životě nejhorší?“ řekl všem. „Zrada. Ale ještě horší je neustále zradit toho, kdo vám dal život, vašeho rodiče. Vasiliji, budu upřímný, od začátku jsem vás neměl rád. Rozhodl jsem se do toho nevměšovat, protože vás moje dcera miluje, ale teď nehodlám mlčet. Chovat se takhle k vaší matce, jen abyste si sám mohl žít sladký život, není dobré. Řeknete mi, jak se to všechno stalo, nebo to mám říct nahlas?“
Vasilij couvl a vypadal zmateně. Nevěsta se zastavila vedle svého otce a s obavami se na něj dívala.
Lékař pokračoval:
— Vaše matka, Vasilij, převzala odpovědnost za zločiny, které jste spáchal, ne ona.
***
Maria Semjonovna se o půl hodiny později ocitla v kanceláři ředitele restaurace, tentýž lékař byl poblíž.
— Nikdy by mě nenapadlo, že se ještě potkáme, a to za takových okolností, — řekl.
— Všechno jsem zkazil… — zašeptala Maria hořce. — Proč jste přišel?
Muž praštil pěstí do stolu:
— Proč? Nemáš se tolik ráda? Vychovala jsi syna, který se bohužel takto vyvinul. Tvůj život je výkon, měli by ti za tvého života postavit pomník a ty se viníš.
— Ještě jsem zničila Vasjovi život, — povzdechla si. — Právě teď pláče své ženě na rameni.
— Nevím, jak se moje dcera rozhodne, ale doufám, že ví, co dělá.
— Můžu jít? — zeptala se.
— Vezmu tě, — navrhl lékař.
— Ne, musíš tu být.
— Kdo to řekl? Já rozhodnu, kde budu, — odpověděl pevně.
***
Pozdně večer přijeli autem k domu. Michail, tak se lékař jmenoval, vypnul motor a s úsměvem se podíval na Marii:
— Ať si říkáš, naše děti se dnes vzaly. Mám s sebou skvělé víno. Možná bychom to měli oslavit?
Maria si vzpomněla na staré přísloví a zasmála se:
— To je skvělý nápad! Teď si dám pohoštění. „Kdybys tak lahodným věcem, nikdy jsi nic takového nezkoušel!“
Nechali se unést konverzací o lahodném jídle a ani si nevšimli, jak se začíná rozednívat. Na stole byly všechny místní lahůdky, o kterých si jen člověk může přát.
„Asi se rozprsknu,“ řekl Michail se smíchem. „Nikdy jsem si nemyslel, že jíst zakysanou smetanu se sádlem a zapíjet to vínem bude tak skvělé!“
„Posluž si, ustlám ti postel na pohovce,“ navrhla Maria Michailovi. „Ráno se blíží, úsvit ve vesnici stojí za to vidět!“
„Nikdy jsem neviděl vesnický úsvit,“ odpověděl Michail. „Pojďme ven.“
Maria cítila něco zvláštního, jako by se na krátkou dobu oživil dech mládí. Společně stáli u brány a sledovali, jak se obloha postupně rozjasňuje a hvězdy zhasínají.
K domu přijelo auto.
„Tati, kam jsi zmizel?“ ozval se z auta ženský hlas. „Všechny jsi postavil na nohy, ale telefon nezvedáš.“
Michail se s úsměvem otočil.
„Novomanželé dorazili. Tady uprostřed krásy vesnice telefon nepotřebuješ, dcero moje.“
Vasilij stál opodál a neodvažoval se přiblížit. Marie se k němu otočila s ironickým úsměvem:
– Cože, synu, zapomněl jsi cestu domů?
Vasja přistoupil a sklopil zrak.
– Mami, asi všechno, co teď řeknu, bude připadat jako prázdná slova. Ale dnes jsem se dozvěděl, že budu mít dítě. Nejdřív jsem byl šťastný a pak jsem si pomyslel… co když se ke mně bude chovat tak, jako jsem se choval k tobě? Začal jsem se bát a stydět. Pokud to dokážeš, zkus mě pochopit. Pokusím se ti nikdy nedat důvod k lítosti, že jsem tvůj syn.
Nastala chvíle ticha, kterou přerušil hlas souseda:
– A vy jste tu od rána, Vasilij a vaše žena! Stalo se něco?
Vasjina mladá žena se usmála:
– Ne, všechno je v pořádku. Jen jsme přišli pokračovat v oslavě. U Vasji, u maminky. Přijdeš k nám, že?
Nikolajevna se na ni zmateně podívala a pak se podívala na Marii.
– Ach, Semjonovno, zdá se Je čas, abych ti poblahopřál k tak dobré snaše. Máš štěstí. Přijdu a přijdou všichni sousedé. Tady má každý rád dobré lidi, jako jsi ty. Řekni to jednomu a všichni přijdou a ty nemusíš nikoho zvát!
