– Tak, synu, pověz mi, jaké je to ve městě? – Jeho matka se motala kolem sporáku a každou chvíli přidávala na talíř horké koláče.
Nikita se usmál a podíval se na její šedivou hlavu. Pořád stejná – pořád v pohybu, pořád zaneprázdněná. Jen víc vrásek a trochu víc prohnutá záda.
– Jo, krůček po krůčku, mami. Rekonstrukce je konečně hotová.
– A jak to šlo? – Sedla si vedle něj a otřela si ruce do zástěry.
– Moje Světka je hodná holka. Tapetu si vybrala sama, sama si ji nalepila. Já jsem pomáhal jen se stropy a měnil rozvody.
– Jé, je to hodná holka…
– Je to hodná holka, – přikývl Nikita. – Jen se hodně unaví. Ve škole je hodně práce a pak je tu tahle rekonstrukce.
Za oknem bučela sousedova kráva a vonělo to čerstvě posekanou trávou a maminčinými koláči. Všechno je jako v dětství, jen on je teď jiný. Městský kluk.
– Mami, nech mě aspoň opravit ten plot, když už jsem tady. Je celý nakřivo.
– No tak, synu, co můžu dělat.
– Ne, musím. A opravím střechu ve stodole, zatéká?
– Zatéká, – povzdechla si matka. – Nikdy jsem se nedostala k tomu, abych někomu zavolala.
Celý den jsem strávila domácími pracemi. Opravila jsem plot, záplatovala střechu, dokonce i plela záhony – matka si pořád stěžovala, že to není nutné, že si s tím poradí sama. Ale jak to zvládne? Byla na to úplně sama.
Večer, když jsem se po práci umyla, jsem šla do obchodu pro chleba. Místní staré ženy si na verandě vesnického obchodu povídaly:
– Ten pes zase sedí u zastávky.
– Kolik už je to dní?
– No, je to měsíc. Co majitel odjel do města.
Na zastávce opravdu seděl velký rudý pes. Zvedl hlavu při zvuku motoru, nakoukl do oken blížícího se autobusu a sklonil čenich, když odjížděl.
Místní si na to už zvykli:
— Aha, to je Ryžik, co čeká na svého páníčka.
— Je to hlupák, nechápe, že se nikdo nevrátí.
— Jo, psí věrnost.
Nikita ho začal pozorovat. Něco na tomhle psu se dotklo jeho duše – možná jeho pohled plný naděje, možná ta tvrdohlavá věrnost, s níž čekal.
— Čí je to pes? — zeptal se jednou baby Klavy, místní starousedličky.
— Tak je to Vitkinův! — rozhodila stařenka rukama. — Přestěhoval se do města za dcerou. A psa tu nechal. — Mávla rukou. — Teď čeká, ten hlupák.
Něco v něm prasklo. Nikita si toho Vitku dobře pamatoval – pořád opilý, pořád všem zadlužený. Prohrál v kartách, dohnal svou ženu k útěku. A pravděpodobně si pořídil psa, když byl opilý – kdysi bylo módní chovat labradory.
Jsi bestie, Vitko. Vzácná bestie.
Další den Nikita přinesl jídlo na zastávku. Ryžik byl zpočátku opatrný, ale pak přišel. Jedl chamtivě, ale opatrně – bylo vidět, že je ochočený, vychovaný. A v jeho hnědých očích stála taková melancholie.
Vrátil se k matce a dlouho stál na verandě zamyšleně.
„Vezmu ho,“ rozhodl se Nikita, aniž si všiml, jak to řekl nahlas.
„Koho si bereš?“ jeho matka právě vyšla na verandu a otírala si ruce o zástěru.
„Ten pes, mami. No, tenhle, Ryžik z autobusové zastávky.
– Cože?! – zástěra vyletěla na zábradlí. – Zbláznil ses, synu? Jaký pes? Máš byt! Právě zrekonstruovaný!
Nikita si povzdechl. Věděl, že to bude těžké.
– Mami, nemůžu ho tu nechat. Ztratí se.
– A co na to řekne tvoje Světlana? – matka si dala ruce v bok. – Poradil ses s ní alespoň?
– Ano, miluje psy.
– Miluje ho, ale jak po něm může uklízet? Jak ho může venčit? Obě jste celý den v práci!
Sedla si na schody a zavrtěla hlavou:
– Vždycky jsi takový byl… Při sebemenší drobnosti se okamžitě vrhneš po hlavě do bazénu. Pamatuješ si, jak sis v páté třídě přinesl domů kotě? A o týden později jsi skončil v nemocnici se zápalem plic. Kdo se s ním trápil? Já!
– Mami, ale já nejsem v páté třídě. už.
– A pořád to samé! — zvedla ruce frustrovaně. — Vždycky někoho zachraňuješ… Ale myslel jsi na sebe? Na svou ženu? To je zodpovědnost!
– A opustit ho není zodpovědnost? — zeptal se Nikita tiše. — Jako Vitku — vzal si ho hrát a odhodil ho? Je to tak, podle tebe?
Maminka zmlkla. Dlouho se dívala do dálky a pohrávala si s okrajem zástěry.
– Dobře, — konečně vydechla. — Dělej, jak chceš. Jen…
– Co?
– Zavolej Světlaně. Hned. Aby později neřekla, že jsi ji postavil před hotovou věc.
Nikita opravdu zavolal. Ale neodvážil se jí hned říct, že si psa bere. Rozhodl se, že svou ženu připraví postupně. A to znamenalo, že jí řekl jen o šestiletém psovi, kterého majitel opustil.
Ukázalo se ale, že vzít psa nebylo tak snadné. Vitkova matka se s ním setkala v… vratká brána jeho domu – oteklá, s kalnýma očima:
– Co chcete?
– Přišel jsem pro psa.
– A-a-a, – protáhla a mhouřila oči. – Pět set rublů – a vezměte si ho.
– Ani ho nenakrmíte! – rozhořčil se Nikita.
– A my sami nemáme co jíst! – odněkud se vyplazil Vitkův bratr, stejně zmačkaný. – Dej mi tisíc – nebo vypadni odsud!
Proboha, vždyť ho dali do prodeje jako starou pohovku.
Musel jsem zavolat místnímu policistovi.
– Petroviči? To je Nikita Voronin. Pamatujete si, ve škole…
– Ach, Voronin! Jak jsem si to nemohl vzpomenout – pořád někoho bránil, často se kvůli tomu s Vitkou pral.
– Tady je zase ten problém s Vitkou. Přesněji s jeho psem.
Policista dorazil o dvacet minut později. Zastavil UAZ u šikmého plotu a rozhlédl se po zarostlém lese. dvůr:
— Mhm-hmm. Je to tu čím dál horší.
je.
Ryžik, když uviděl muže v uniformě, přitiskl uši a ustoupil. Petrovič si dřepl a natáhl ruku:
– No tak, no tak, příteli, neboj se. Urazili tě tady?
Pes se opatrně přiblížil a očichal ruku. Ocas se mu lehce chvěl – zřejmě ucítil svou vlastní.
– Soudruhu okresní! – Vitkův bratr se vykutálel z domu a snažil se napodobit střízlivou chůzi. – A tady jsme, kulturním způsobem odpočíváme.
– Vidím, že odpočíváš, – Petrovič se zašklebil. – Kde je máma?
– Hned jí zavolám! Mami, tady je okresní!
Vitkova matka se vyšplhala na verandu a zabalila se do potrhaného županu:
– Cože zase? Jsme v pořádku.
– To jsi všechno ty! – Petrovič najednou štěkl. A takovým hlasem, že se i Ryžik otřásl. – Váš syn opustil psa – článek 245 trestního zákoníku Ruské federace. Destilujete měsíční svit – další článek. A soudě podle zápachu ze stodoly, máte tam spoustu zajímavých věcí. Budeme sepisovat protokol?
Matka zbledla:
– Jaký protokol, Petroviči? Jsme sousedé.
– To jsem říkal – sousedé. Tak se možná můžeme rozhodnout jako sousedé? Dejte nám psa – a půjdeme si každý svou cestou.
Bratr sebou trhl, aby něco řekl, ale matka ho šťouchla do boku:
– Vezměte si ho.
– Napište potvrzení, že nebudete mít žádné nároky.
Petrovič vytáhl zápisník a podal ho majiteli:
– A podepište ho.
Už v autě se Nikita zeptal:
– A kdyby se nedohodli?
– Kam by šli, – zasmál se okresní policista. – Mají tam tolik článků. Ale hlavní je, že psa vnímají jako majetek. A oni vědí, jak obchodovat s majetkem.
Otočil se k Ryžikovi na zadním sedadle:
— No, stíhačku, domů? K novému majiteli?
Pes tiše kňučel a olízl nataženou ruku. Buď jí děkoval, nebo se ptal, jestli je to opravdu domov.
Mlčky jeli domů do města. Nikita občas letmo pohlédl do zpětného zrcátka – Ryžik ležel s čenichem na tlapkách a bedlivě sledoval silnici. Nekňučel ani se nehrnul – jako by chápal, že je odváděn do nového života.
— Světka mě zabije, — zamumlal Nikita a vytočil číslo své ženy.
— Kde jsi? — ozval se v telefonátu známý hlas.
— To jsem já, jdu domů. A ne sám.
— Pane Bože, jen mi neříkej co.
— Ano, — vydechl. — Beru si psa.
V telefonu bylo ticho.
– Tenhle? Z autobusové zastávky?
– Jo.
– Jsi hlupák, Nikito, – v hlase jeho ženy bylo slyšet slzy. – Takový hlupák. Miluji tě.
Doma Ryžik jako první prošel celý byt a očichal každý kout. Zastavil se u zbrusu nové pohovky a tázavě se podíval na majitele.
– Jen ne na pohovku! – Světa hravě zatřásla prstem.
Pes si povzdechl a lehl si na koberec. O pět minut později Světa seděla na stejném koberci, objímala červený krk a říkala:
– Kdo je tak chytrý? Kdo je tak hezký?
Když večer usínal, Nikita cítil u nohou teplé chlupaté tělo, jak se mu převaluje a obrací. Vždyť ho nechali jít spát – co jiného mohl dělat?
O týden později volala jeho matka:
– Objevil se Vitka! Říkají, že si s dcerou nerozuměl, prodal byt. Teď se tu potlouká a ptá se na psa.
Nikita ztuhl:
– No a co?
– Nic! – odfrkla si matka. – Petrovič mu jednoduše vysvětlil, co by se stalo, kdyby se začal domáhat svých práv. A jakých práv? Opustil zvíře – ztratil všechna práva.
V telefonu bylo ticho.
– Synu?
– Ano, mami?
– Co kdybys ho někdy přivedla… Ryžika. Vařím tu kaši, posbírala jsem všechny kosti. A už mi chybí.
Nikita se usmál:
– Určitě, mami. Přijedeme o víkendu.
A Ryžik, jako by pochopil, co se říká, přišel a položil jí hlavu na klín.
