No, zmiji…
-Vypadni, řekl jsem, zmije. To ty jsi pomlouvala Jurku, kvůli tobě ho odvedli v poutech. Zbavila jsi mou vlastní matku soukromí. Už tě nesnesu, – křičela opilá Julčina matka pod souhlasnými pohledy svých kumpánů.
-Kam bych šla, – vzlykala dívka zoufale, – no, zmiji, možná se vzpamatuješ?
-A to je tvůj problém, kam. A co jsi potřebovala? Jurko, ten vždycky přinese domů kousek navíc. A teď…
Je to deset let, co zemřel její otec, Julčina matka se pomalu, ale jistě upíjí k smrti. Nejdřív chodila za kamarádkami a pak se domů vracela veselá a vonící levným vínem a silnými cigaretami.
-Proč se na mě tak díváš? — snažila se ospravedlnit před šestiletou dcerou, — a jak myslíš, že tohle všechno přežiju? Jak? Kdybych byla sama, ale s tebou… Eh…
Pak se k ní začali vkrádat její kamarádi a i jejich kamarádi. Nejdřív jeden nevlastní otec, pak druhý a pak tenhle — Jurka.
Tenhle začal být fyzický. Ať poděkuje, že se Julka dokázala bránit, už to není malá holka. A neřekla to policii. Odvedli ji za krádež. Julka později vzala svou výpověď zpět, protože ve skutečnosti jim neměla co ukrást. Ale přísně mu nařídila, aby se už v jejich bytě neukazoval.
A teď jí to matka nemůže odpustit.
Žena vstala od stolu, zapotácela se, přistoupila k dceři a švihla. Ale tentokrát se dceři podařilo zachytit její ruku.
– Nenávidím tě, – vykřikla Julka, odstrčila matku, oblékla se a vyběhla na ulici. Hořké slzy jí stékaly po tvářích.
Toulala se po městě až do večera, neměla kam jít. Nechtěla jít k matčině sestřenici, tetě Valji. Měla jich v obchodech sedm a strýc Vasja pil, peněz nikdy nebylo dost.
Strýc mého otce žil dobře, ve velkém domě za městem. Ale nepustil mě dovnitř, byl to velký tlustý kocour. S příbuznými svého synovce přestal komunikovat, jakmile zemřel.
Autor S láskou k tobě
Julka neznala žádné další příbuzné v okolí. Měla jednu věrnou kamarádku, Mášu, a dívka se požádala, aby u ní mohla zůstat.
– Myslím, že máš příbuzné v Moskvě, Jule? – navrhla Máša.
– Vůbec je neznám, byla jsem ještě malá, když nás naposledy přijeli navštívit…
– Máš jejich adresu?
– Ano… Pokud se nezměnila. K čemu to je? Potřebují mě?
– Julio, mám našetřené nějaké peníze, – nabídla Máša, – dost na zpáteční letenku do Moskvy, pokud bude potřeba.
– Ne, nevezmu si je, – namítla, – tohle je na tvůj sen.
– No, když se usadíš v Moskvě a já tě přijedu navštívit, můj sen se splní, – Máša vytáhla zásoby ze zásuvky stolu.
Takže Julia skončila v Moskvě. Když zazvonila u dveří neznámého bytu, otevřela jí příjemná, hezká žena.
– Vy jste Alexandra Valerievna, – zeptala se dívka.
– Přesně tak, a kdo jste? – překvapila se.
– A já jsem vaše příbuzná… na desátém želé, – Yulka se smutně usmála.
– No, pojďte dál… Vymyslíme to…
Teta Saša se ukázala být opravdu milá žena. Bydlela se svým invalidním manželem ve starém dvoupokojovém bytě. Bylo vidět, že je chudá.
– Strýček Péťa nepracuje, pobírá invalidní důchod, ale je malý, – jako by se vymlouvala, řekla Julce, – ráno a večer zametám dvůr a přes den šiji župany v malém ateliéru. No, když tu zůstaneš, budeme spokojené s tím, co máme.
– Budu ti moc vděčná, – byla Julka šťastná, – pomůžu ti, půjdu do práce.
– Jsi ještě moc mladá na práci. Musíš se učit, – namítla teta Saša.
Ale nedalo se nic dělat, musela nějak přežít. A Julka místo své příbuzné začala zametat dvůr. Zatímco sbírala odpadky ve vchodu a vyhazovala je do koše, dívka si začala všímat, že lidé někdy vyhazují úžasné věci. Bylo to trochu obnošené oblečení a značkové boty. Nádobí ze SSSR, figurky a další roztomilé drobnosti. Bez váhání je Julka začala sbírat a dávala do technické místnosti pro školníka.
A jednoho dne si přinesla domů hadry, vyprala je a požádala tetu o svolení sednout si k šicímu stroji. Roztrhala věci a ušila z nich nové: maškarní šaty, tašku, ubrus a krásné retro záclony.
V den volna šla do zastavárny, odevzdala nádobí a suvenýry. A za peníze, které získala, si koupila místo na trhu a vyložila si, co ušila vlastníma rukama. Celý den si od ní nikdo nic nevzal, obdivovali, dotýkali se jich, ale procházeli kolem, i když její cena byla docela rozumná. A půl hodiny před zavírací dobou k ní přišla žena a všechno si vzala ve velkém. Dokonce dívce dala svou vizitku a nabídla jí spolupráci.
Šťastná Yulka vešla do obchodu, nakoupila potraviny a sladkosti. Prostírala stůl a zbývající peníze položila před tetu Sašu.
-Vždycky jsem snila o tom, že svůj první, samostatný plat dám rodičům. Teď jste moji rodiče, teto Sašo, strýčku Péťo. Použijte peníze, jak uznáte za vhodné.
Strýček Péťa se začal vymlouvat, teta Saša se rozplakala. A tak začali žít, Julka sbírala věci z koše, něco prodala, něco upravila. Peníze dala svým příbuzným a ti jí šetřili na vzdělání.
Julka si ale na vzdělání nevydělávala dost.
Pracovala sama. Úplně zapomněla na ženu, která udělala její první nákup. Ale znovu se objevila a pozvala Yulku, aby ušila věci do jejího obchodu. Teď už dívka nemusela stát na trhu, šila na zakázku a vydělávala si slušné peníze. Šla studovat módní návrhářku. A o pár let později už měla vlastní šicí dílnu a obchod.
A také mladého muže, který ji požádal o ruku.
– Pojďme k tvé matce, chci se s ní setkat, – trval na svém budoucí manžel.
– Nejsem si tím jistý, – pochybovala Yulka.
Ale jednoho dne stejně šli. Venku bylo horko, dveře do bytu její matky byly pootevřené, zápach z nich byl cítit už ve vchodu. Její matka spala na špinavé posteli, poblíž byla celá řada prázdných lahví.
– M-m-m, – jako tehdy, když odcházela z domu, zavolala Yulka.
Otevřela oči a zamumlala něco nesrozumitelného v odpověď.
Julka zavolala narkologa, který ženě dal infuzi. Společně se snoubencem vyprázdnili byt od všech odpadků, Julka utřela starý, rozbitý nábytek, umyla podlahu a uvařila kuřecí nudle.
„Co tady děláš?“ konečně promluvila její matka.
„Mami, jsem v pořádku. Vdávám se. A chci ti pomoct.“
„Dej mi něco na kocovinu,“ požádala.
Ať se Julka snažila sebevíc, nedokázala matku zachránit. Nechtěla se nechat léčit, bránila se a dceři vyčítala, že se jí vměšuje do života. A brzy byla pryč.
A když Julka měla děti, tetě Světě a strýci Péťovi, kteří nikdy neměli vlastní biologické děti ani vnoučata, říkali prarodiče.
Byl teplý letní den, Julka stála nad hroby svého otce a matky a na každý mohylu položila kytici bílých růží.
„Opravdu jsi matce odpustil?“ zeptala se její kamarádka Máša, „doslova tě hodila do koše.“
Máša také žila v Moskvě a pracovala ve firmě Julie Andrejevny.
„Jsem jí za to dokonce vděčná,“ odpověděla Julie, „nevím, jak by se můj život vyvíjel, kdybych tehdy zůstala doma…“
