Angela se lehkým krokem a s jiskrou v očích přesunula na směnu. Co jiného mohla dělat, když svou práci tolik milovala? Kolegové si z ní utahovali a říkali, že Anželka žije v oblacích. Jak může být tak oddaná profesi s takovou zodpovědností a platem, který nechává mnoho co do činění s realitou? Ale pro ni to nebyla jen práce – byla to vášeň. A nehodlala nic měnit.
Ráda spěchala na ty nejtěžší výzvy, viděla záblesky naděje v očích těch, kteří čekali na její pomoc, a zachraňovala i ty, které, jak se zdálo, už nebylo možné vytáhnout z propasti. Kurz dokončila s vyznamenáním a mnozí jí předpovídali závratnou kariéru ve velkých klinikách. Po praxi v sanitce si však Angela uvědomila, že tohle je její místo. Sedm let se plně věnovala své práci. Byla do ní tak pohlcena, že jí na osobní život prakticky nezbýval čas. A ani žádná zvláštní touha. Minulost spojená s rodinou zanechávala příliš mnoho bolesti.
– Anželočko, je čas na směnu! – pokaždé ji vřele vítaly staré dámy u vchodu. Neprošla kolem, jen přikyvovala.
– Ahoj, holky. Ano, zpátky do práce!
Jedna ze starých paní zavrtěla hlavou. Zpátky na noční směnu.
– Proč mezi vámi nejsou žádní muži, kteří by mohli pracovat v noci? Vždycky se musíte potýkat s nemocnými, opilými a dokonce i agresivními lidmi.
– Jaký je v tom rozdíl? Všichni jsou to pacienti. No, já musím jít. Děkuji. Jen na sebe buď opatrná.
– Dobře, utíkej, zlato. Jen se o sebe starej.
Angela zamířila k autobusové zastávce a staré dámy se o ní začaly mezi sebou bavit.
– Chudák holka, že? Jiní by lékaře už dávno nenáviděli, ale ona si toto povolání vybrala sama.
– Přesně proto si ho vybrala, aby bylo méně špatných lékařů, jako je ta její. Pamatujete si, jak její matka nečekala na pomoc?
– Samozřejmě, že si pamatujeme! Tahle holka si už zažila svůj kus zármutku. A její otec byl opravdový zrůda. Jak z ní vůbec vyrostl takový člověk?
— Jo, to je osud… Jeho rodiče zemřeli v opilecké rvačce. A co se s ním teď stalo? Víte něco? — Ne, kde to vzal? Možná už je mrtvý. S takovou povahou…
Angela dokázala uhodnout, o čem si staré dámy šeptaly, když ji viděly. To je jejich povaha – trochu si vzpomínat na minulost, pomlouvat. Ale nechtějí nic zlého, tak to prostě dělají.
Angela vyskočila z minibusu a zamávala řidiči – mladému klukovi, který se na ni vždycky díval s určitým smutkem, ale nedokázal se přimět, aby se představil. Ona byla v autě, on řídil. Usmál se a zamával na oplátku.
— Anželočko, to je skvělé, že jsi přišla dřív! Hledal tě tam primář.
— Skvělé, děkuji. Zastavím se hned.
Stepan Vladimirovič ji s radostí přivítal, jako by byla jeho vlastní.
– Angelo, Anželočko Vasiljevno, posaďte se. Cítím, Stepane Vladimiroviči, že po mně něco chcete. Jinak proč byste se tak radovala z mého vzhledu?
Stěpan Vladimirovič se k ní vždy choval téměř jako dědeček ke své vnučce. I když se zpočátku často hádali – nemohl akceptovat moderní metody léčby, které Angela navrhovala.
Jednoho dne mezi nimi vypukl vážný konflikt a Stepan Vladimirovič se nedokázal ovládnout:
– Kdo jsi, spratku malá?! Snažíš se mě poučovat? Vypadni odsud! Jsi vyhozená!
Jeho slova dojala Angelu k slzám. Vyšla na ulici a kolegové za ní vyběhli a přesvědčovali ji, aby zůstala. Ujišťovali ji, že Stepan není zlý člověk, jen příliš vznětlivý.
A pak, jako by se osud rozhodl zasáhnout, se přímo naproti stanici záchranky stala hrozná nehoda. Ve vysoké rychlosti se srazila dvě auta. V nich byli čtyři lidé, všichni v kritickém stavu. Jejich záchrana vyžadovala bleskově rychlý zásah. Před naložením obětí do auta bylo nutné alespoň trochu stabilizovat jejich stav. Srdce jednoho z nich se zastavilo.
Stěpan Vladimirovič se ho ze všech sil snažil přivést k životu, ale bezvýsledně. Pak ho Angela rozhodně odstrčila. Snažil se zasáhnout s tím, že nemá právo používat takovou metodu, že je to nelegální a nikdo to stejně nedělá. Angela ale oběti znovu nastartovala srdce. Pravda, sama se zdála být zevnitř vyhořelá.
Když všechny oběti převezli do nemocnice, dlouho seděli venku spolu. Stěpan Vladimirovič, který bojoval o lidské životy více než třicet let, nyní s Angelou mluvil, někdy mlčel, začal znovu mluvit. Od té doby se stali skutečnými přáteli. A Stěpan začal dělat to, co nikdy předtím nedělal: začal poslouchat Angeliny rady.
– Anželočko, máš pravdu, jako vždy. Chápu, je to proti všem pravidlům. Není to správné, možná to nezvládneš, ale na druhou stranu, pokud to někdo zvládne, jsi to ty.
– Stepane Vladimiroviči, přestaň chodit kolem horké kaše!
– Angele, tři moji záchranáři onemocněli hroznou chřipkou. Zítra prostě není koho pustit na směnu. Chápu, že jsi vzhůru po noci, ale mohl bys tu zůstat alespoň půl dne? Valentina Sergejevna tě po obědě zastoupí.
– Stepane Vladimiroviči, proč to tak komplikovat? Víš, že neodmítnu. Nemám doma co dělat. Ani jsem si nepořídila kočku, aby se nenudil.
