Petr nejistě kráčel po poli a přemýšlel, proč se osud rozhodl seslat na něj celou kaskádu problémů. Naštěstí byli jeho blízcí zdraví, ale to mu moc útěchy nepřineslo.
Všechny těžkosti souvisely s jednou věcí – penězi. Když se Petr dozvěděl o svém dědictví v podobě impozantního domu, měl velkou radost. Radost však rychle vystřídala úzkost: dům, ačkoli se zvenku zdál být pevný, uvnitř se ukázal být skutečnou ruinou. Kam se podíváte, obraz je stejný: hniloba a zchátrání.
Muž se zpočátku s nadšením pustil do rekonstrukce. Vyměnil shnilé trámy, znovu pokryl dům střechou. Výsledek vypadal impozantně! Postupem času si ale začal všímat nových nedostatků. Dlaždice odpadávaly, sokly se zvedaly spolu s linoleem. Na dvoře to nebylo o nic lepší: staré budovy se rozpadaly a plot se nakláněl tak moc, že se každou chvíli měl zřítit na sousední pozemek.
Když Petr začal odstraňovat staré linoleum, zjistil, že i dřevěné podlahy úplně shnily. A nákup stavebního materiálu v dnešní době stojí spoustu peněz. Plat 18 tisíc rublů sotva stačí na pokrytí běžných výdajů, nemluvě o rozsáhlých opravách.
A zeleninová zahrada, zarostlá plevelem, také vyžadovala pozornost. Bylo nutné koupit sekačku a další vybavení. Kde vzít peníze? Petrovy myšlenky byly pochmurné, ale tento dům nehodlal prodat. Dost bylo bloudění po ubytovnách a nájemních bytech. Pokud dům prodáte nyní, výtěžek zjevně nebude stačit ani na slušné bydlení ve městě, nemluvě o předměstí, kde najdete jen samé vraky.
V této oblasti byly ceny nemovitostí nízké. Většina sousedů vedla skromnou existenci. Jedinou výjimkou byl luxusní dům mezi jednopatrovými domy. Podle pověstí jeho majitel, bývalá autorita, vyzdobil svůj pozemek mnoha architektonickými skvosty: věžičkami, fontánami, zahradními sochami. O okolí se staral tým najatých dělníků. Vysoký kamenný plot však všechny tyto krásy skrýval před zvědavými zraky.
Někteří známí mu poradili, aby si vzal půjčku a rychle dal dům do pořádku. Petr se ale rozhodl, že se do bank nezaplete. Všechny své úspory investoval do oprav a snil o vytvoření útulného rodinného hnízda. Koneckonců, když žil ve městě, dívky o něj okamžitě ztrácely zájem, když zjistily, že nemá vlastní domov.
Dnes se Petr, trochu opilý, pomalu procházel přes pole. Obvykle alkohol nezneužíval, ale ráno, když objevil vlhkost ve sklepě a shnilé police na zavařování, byl tak rozrušený, že se napil měsíčníku. Právě dokončil výměnu podlah a pak zase nepředvídané výdaje. Nekonečná série oprav ho vyvedla z míry a on si dovolil trochu odpočinout, i když se měsíčník ukázal být silnější, než očekával.
Jeho nohy byly zrádné a Petr se s obtížemi dostal ke svému kůlnu. Vůbec se mu nechtělo vracet do domu.
Kůlna byla nedávno postavena – stará se rozpadla a muž postavil novou, pevnou konstrukci. Ale uvnitř na něj čekalo něco nečekaného. Z tmavého kouta se na něj díval podivný tvor. Byl malý, ale měl obrovské uši a byl pokrytý šedou kůží. Dlouhý ocas, připomínající krysu, dodával obrazu úplnost.
Když se Petr přiblížil, tento tvor zvedl svůj trojúhelníkový čenich a začal agresivně vyceňovat zuby. Z jeho hrdla se ozýval tlumený řev, který se měnil v syčení. Při otevřené tlamě byly viditelné malé, ale ostré zuby.
Muž si vzpomněl na článek z internetu o chupacabrovi – mytickém tvorovi, který údajně pije krev zvířat. Ačkoli Petr nikdy takovým příběhům nevěřil, teď si říkal: co když je to přesně on – chupacabra? Jak jinak si lze vysvětlit, že se takový netvor usadil v jeho stodole?
Mezitím tvor seskočil z police. Jeho pohyby byly tak plynulé a ladné, že se zdálo, že proudí vzduchem.
“Nevypadá to jako obyčejný mutant,” pomyslel si Petr. “Je to něco démoničtějšího. Takhle se pohybují jen nadpozemské bytosti.”
V jeho mysli, už tak zakalené alkoholem, se začaly vynořovat scény z hororů. Hystericky vykřikl a vyběhl na dvůr. Nejdřív chtěl běžet k sousedům, ale rozmyslel si to a hrozného tvora zavřel uvnitř. „Co když tenhle tvor – buď démon, nebo monstrum – dokáže ublížit?“ problesklo mu hlavou.
Petr chvíli stál opodál a poslouchal, co se děje za dveřmi. Uvnitř bylo naprosté ticho. Vůbec se však nechtěl dívat, jestli je všechno v pořádku.
Přeběhl k Makarovi, se kterým předtím pil měsíčník. Vtrhl dovnitř bez zaklepání a zařval:
– Co jsi to dal do vodky, ty parchante?!
Makar, nespokojený s vpádem, důležitě prohlásil, že jeho nápoj je vyroben výhradně z čistého obilí. Pak se zeptal:
– Co se stalo? Proč jsi tak rozcuchaný a nervózní?
– Jak můžeš nebýt nervózní, když se objevil ďábel! Vejdeš do stodoly a tam sedí odporný tvor velikosti kočky. Šedivá kůže, vrásčitá. Posazený na poličce: ocas jako krysa, obrovské, průhledné uši jako netopýr a tak děsivý čenich… Teď se bojím
ь se ani nepřiblížit k domu!
Makar se zamyšleně poškrábal na zátylku a autoritativně řekl:
– Jestli je to chupacabra, tak ho můžete zašít vidlemi. Ale pokud je to démon, tak pomůže kříž, kadidlo a modlitba.
Vytáhl ze skříně starou modlitební knížku a třikrát se pokřižoval. Muži se rozhodli sebrat odvahu a vrátit se. Poté, co se posilnili, se vydali na cestu. Petr, ozbrojený vidlemi, si dlouho hrál se západkou – buď se zasekla, nebo ho ruce špatně poslouchaly. Když dveře konečně povolily, Makar vešel jako první a slavnostně držel před sebou starou modlitební knížku.
– Vypadni, satane! – hlasitě prohlásil.
Zpoza staré rezervy se vynořil pavučinami pokrytý trojúhelníkový čenich. Tvor doširoka otevřel růžovou tlamu, žalostně mňoukal a znovu zmizel za rezervou.
Petr ustoupil o krok zpět a natáhl vidle. Makar naopak odvážně vykročil vpřed a holýma rukama vytáhl zvíře, které se krčilo v rohu.
– Ty, Péťo, jsi idiot! To je sfinga – čistokrevná a velmi drahá kočka! Navíc, soudě podle všeho, je březí. Takovým zvířatům se také říká „gumová“. Moje dcera mě už dlouho prosí, abych jí jednu koupila, ale ceny jsou příliš vysoké. Buď ráda, že jsi dostala tak cennou věc zadarmo. A pak prodáš koťata a staneš se bohatým mužem. Jen měj na paměti: mám nárok na jedno kotě.
Petr, i když s určitým znechucením, vzal podivný poklad z Makarových rukou. Teplé tělo kočky se mu nezdálo tak odpudivé. Aby si cenný akviziční kousek zachoval, umístil březí kočku do nové králičí klece, kterou si koupil k jiným účelům. Teď se stane domovem ne pro králíky, ale pro drahou kočku a její budoucí potomky.
Když Petr po pracovním dni dorazil do města, rozhodl se najít Wi-Fi, aby si prostudoval informace o plemeni koček Sphynx. Cestou domů se zastavil v obchodě a koupil si speciální krmivo, vitamíny pro březí kočky a malý teplý svetr, aby holá kočka nezmrzla.
Když Petr procházel kolem vesnického obchodu, všiml si reklamy s fotografií. Díval se na něj vrásčitý kočičí obličej, překvapivě připomínající ten, který byl nyní v jeho králičí kleci. Když přišel blíž, pozorně si přečetl text reklamy. Ukázalo se, že majitel Sphynxe bydlí v jediném luxusním sídle ve vesnici.
Petr pochopil, že bude muset kočku vrátit, aby se vyhnul problémům s místním úřadem. I když byl teď podnikatelem, všichni věděli: žádní bývalí gangsteři neexistují. Vyhlídka na to, že skončí svůj život na dně řeky, zalitý cementem, ho vůbec nelákala.
Muž se ani nevrátil domů a vydal se k sídlu. Přiblížil se k masivní bráně, stiskl tlačítko pro volání a vysvětlil účel své návštěvy. Brána se tiše otevřela a pozvala ho dovnitř.
První věc, kterou uviděl, byli podsadití asijští dělníci, kteří se pobíhali po dvoře se zahradnickým nářadím. Lidé nelhali – o toto sídlo se skutečně staral celý tým. Sám majitel vyšel hostovi vstříc. Obyčejný muž středního věku v khaki kalhotách a jednoduché kostkované košili. Vypadalo to, jako by právě pracoval na zahradě se svými dělníky: zpocené skvrny na tváři, ruce potřísněné hlínou.
Pjotr zopakoval svůj příběh. Majitel domu se představil jako Albert Nikolajevič. Zavolal jednoho ze strážných, aby je odvezl na druhou stranu vesnice pro kočku. Seděl na zadním sedadle auta a začal se Pjotra vyptávat na podrobnosti nálezu. Prostoduchý Pětka upřímně vyprávěl všechno tak, jak se to stalo. Příběh o tom, jak si spletl kočku s démonem, rozesmál Alberta Nikolajeviče k slzám. Smál se tak hlasitě, že si dokonce otřel oči kapesníkem.
Po návratu do domu předal Petr svůj „nález“ majiteli. S překvapením sledoval, jak uctivě se k němu chová. Po nějaké době, když sebral odvahu, nabídl Petr Albertu Nikolajevičovi věci, které pro kočku koupil.
„Jsi dobrý člověk, Peťo,“ odpověděl. „Sám bydlíš v rozpadlé chatrči, ale pro cizí březí kočku jsi nešetřil penězi na drahé vitamíny a oblečení. Já ti to laskavě oplatím. Dám ti stavební materiál a zajistím dělníky, aby se z tvého domu stal opravdový dům. Mám materiál navíc – jeden mistr dokázal napočítat dvakrát tolik, kolik bylo potřeba, ale… teď se nevrátí. Tak ať se tento materiál dostane do dobrých rukou. Jsi toho hodný.“
Následujícího rána přijely k Petrovu domu nákladní auta a začaly vykládat stavební materiál. Na dvoře se objevili pilní asijští dělníci. Za měsíc dům kompletně proměnili: všechno vyměnili, opravili a uklidili. Kolem pozemku nainstalovali nový plot. Výsledek předčil všechna očekávání.
Nyní Petr nežije sám. Po dokončení rekonstrukce se do jeho domu nastěhovala mladá dívka Amina. Majitel domu neměl námitky proti tomu, aby si jeho dělník založil rodinu s mužem, který mu vrátil jeho milovanou kočku. Ani Makar nezůstal bez dárku: jeho dcera dostala dlouho očekávané kotě sfingy – malé, neohrabané a okouzlující.“
