– Vydělala sis jen tolik, abys koupila tuhle trosku! – tato slova jako by celou cestu bičovala Ženju. – Co jsi čekala, Ženjo? Šťastný život? Výborně, máš ho, to si zasloužíš!
Odhodila těžké tašky a posadila se na starý pařez. Všechno to začalo tak dobře… Nebo se jen klamala? Dvacet let společného života s Míšou skončilo jednoho rána, když se vrátila z noční směny a uviděla u prahu úhledně složené nejen manžela, ale i své věci.
– Míšo, co to všechno znamená?
Žeňa byla tak ohromená, že se ani nevrhla na mladou ženu, která se procházela po jejich bytě v lehkém županu.
– A to znamená, drahá, že se už nechci schovávat. Chci být se svým milovaným, ne s tebou.
– Míšo, co to říkáš? Jsme spolu dvacet let!
– To je vše – dvacet let trápení. Víš moc dobře, že mezi námi nikdy nebyla žádná opravdová láska. A stejně jsi mě donutila se vdát!
– Jak to? Co to říkáš? Myslela jsem, že jsi jiná… A ty jsi obyčejná!
Žeňa chtěla říct, že se zpočátku všichni zdají dokonalí, a pak… Ale Míša ji nenechal dokončit.
– Dost, nepotřebuji tvé vysvětlování. Připrav se a odejdi. Už jsem podala žádost o rozvod.
– Ale kam mám jít? – zeptala se Žeňa zmateně.
Její manžel se zasmál a jeho nová vášeň, přitisknutá k jeho rameni, podpořila jeho smích.
– Tady, vezmi klíče. Tohle místo je jen pro tebe. Víc si nezasloužíš.
– Míšo, ale…
Aniž by ji nechal dokončit, vystrčil ji ze dveří jako bezdomovskou kočku a otočil klíčem v zámku. Žeňa uslyšela cvaknutí zámku sousedních dveří a spěchala dolů. Jak se styděla! V hlavě jí vytanula slova sousedky: „S Michailem se rozbrečí.“
A jak vroucně ho tehdy bránila a všechny ujišťovala, že má ideálního manžela. Sama si v jejich domě vytvořila kult Míši. Zdálo se jí, že je to správné, protože by to mělo být jako v těch románech, které četla se zatajeným dechem.
Matka jí neustále vyčítala:
– Žeňo, čteš všechny možné nesmysly a sníš o nemožném! V životě nejsou žádní princové na bílých koních, všichni jsou zaneprázdnění ve školce. Raději jdi nakrmit kuřata a uklidit prasata.
Žeňo svraštila nos a čekala na okamžik, kdy bude moci opustit vesnici a odjet do města, kde se určitě setká se svým osudem. Ve městě by nemusela mýt ručně, nosit vodu a dříví.
A tak se i stalo. Pravda, Štěpán ji stál trochu krve a nervů, když se dozvěděl o jejích plánech. A Žeňo pak vyhrkla:
— Nechci žít jako ty. Nechci — a tím to končí!
— Takže žijeme špatně, co? A Sťopka není tvůj snoubenec?
— Celý život jsem snila o tom, že si vezmu traktoristu!
— Víš co, Žeňo? Někdy si myslím, že si v porodnici spletli děti. Takovou dceru s tátou mít nemůžeme!
Žeňo si odfrkla:
— A nebudu se moc zlobit, když mě přestaneš považovat za svou dceru. Kroutit kravám ocasy je trochu cti!
Odešla. Viděla matčiny oči plné slz, ale stejně odešla. A Štěpán přiběhl na zastávku.
— Žeňo, odcházíš?
Sťopka byl laskavý a měla ho moc ráda, ale neviděla s ním budoucnost. Zůstali by ve vesnici.
— Doufám, že nikdy, Žeňo! Co to říkáš? Dobře, já jsem rodiče! Ale moji rodiče takovou dceru nepotřebují!
Zastavil autobus. Žeňa vešla dovnitř, otočila se a zoufale vykřikla:
– Svezte tu dívku, aby vyhrála…
A nastoupila. Smutek rychle pominul, protože si byla jistá, že potká své štěstí!
V továrně potkala Michaila, kde okamžitě dostala práci. Byl vedoucím její dílny. Stálo to trochu úsilí, ale o čtyři měsíce později se vzali. Od té chvíle si Žeňa začala budovat život, o kterém snila.
Dělala opravy, hledala módní umyvadlo, pracovala většinou v noci. Její manžel jí několikrát naznačil, že by bylo hezké, kdyby se vzdělávala, aby se dostala z řad obyčejných dělnic. Ale Žeňa na to neměla čas – Míša se brzy stal jejím idolem. Zdálo se, že se mu tato role líbí: líbily se mu outfity, obleky, lahodné snídaně, křišťálová čistota. A Žeňa si před kolegy povzdechla:
— Jééé!
Nešla jsem domů. Nejdřív jsem nechtěla, pak jsem se styděla, že jsem tak dlouho nešla. A pak uplynulo tolik let… S jakýma očima se tam objevím? A nevědělo se, jestli jsou všichni živí a zdraví…
Žeňa vstala. Soudě podle slov řidiče autobusu to byla nejméně hodina chůze. Nevadí, dojde tam a lehne si. A už nevstane. Všechno kolem se zhroutilo, všechno se rozbilo. Možná se nic nestalo – byl to jen výplod její fantazie?
— Pomoc!
Žeňa se zastavila. Šla po polní cestě a před chvílí tam nikdo nebyl. Otočila se – běžela k ní rozcuchaná dívka, za ní banda chlapců. Dvě ženy běžely za nimi. Všechny křičely.
Dívka se ukázala být cikánka a chlapci a ženy ji chtěli zmlátit. Žeňa vstala a popadla klacek.
— Stůj! Co plánuješ?
Chlapci utekli, ale ženy neustoupily.
— Kdo jste? Jdi pryč, dáme jí pořádný výprask! Ať se naučí krást!
– A co ti ukradla?
– Mně – zakysanou smetanu a mně – kus sádla! Nestydatá!
Žeňa se na ně s opovržením podívala.
– Nedala jsi dětem dost jídla!
Vytáhla peněženku, vytáhla všechny zbývající bankovky – nevadilo, že to byly poslední peníze – a…
upustila je na zem.
– Seber je. Přestaň se hádat kvůli takové maličkosti.
– A ty, cikánko, pozor! A ty, holka, už se v naší vesnici neobjevuj!
– Nemá smysl útočit na slušné lidi kvůli cikánům!
Malá rozcuchaná holčička pustila Ženy, až když ženy zmizely za křovím.
– Děkuji! – usmála se. – Jako bys se vůbec nebála.
– Jsem jen unavená. Už dlouho se toulám.
– A proč kradeš, cikánko?
Dívka pokrčila rameny:
– No, abych byla upřímná, my vždycky krademe. Je to naše práce.
Žeňka sotva potlačila úsměv.
– A ty o tom mluvíš tak klidně?
Dívka vyndala sádlo, chleba a pak odněkud vytáhla nůž. Objevila se zelená cibulka a zřejmě i ta samá sklenice zakysané smetany.
– Tak co, máš hlad? Sedni si. Pojďme jíst. Nemám to daleko a ty máš ještě dlouhou cestu před sebou.
Žeňa překvapeně zvedla obočí.
– Jak to víš?
– Vím všechno. Zaprvé, jsem cikánka. A zadruhé, pocházím z rodiny věštců.
Žeňa se zasmála.
– Ale no tak! Věštci neexistují, jsou to jen výmysly, ze kterých se dá vylákat peníze.
Kousky sádla s cibulí vypadaly lahodně. „No a co, když je to ukradené,“ pomyslela si, „od rána jsem nic nejedla.“
– Můžeš mi vyvěstit osud? Ale už nemám žádné peníze.
Dívka se na ni vážně podívala.
– Můžu. Ale stejně mi neuvěříš. A já se rozhodnu, jestli ti budu věřit. Dej mi ruku.
Cikánka dlouho zírala na svou dlaň a když promluvila, její hlas byl úplně jiný.
– Nelituj toho, co se stalo. Co se stalo, ti nepatřilo. Byl to trest za odmítnutí štěstí seslaného shůry. Teď se všechno vrátí tam, kde jsi udělala chybu.
Žeňa zmateně zamrkala.
– Nic jsem nechápala.
Dívka se na ni podívala a odpověděla svým obvyklým hlasem:
– A nemusíš. Až přijde čas, všechno pochopíš sama. Dobře, musím jít, musím to stihnout před západem slunce.
Pilně sbírala zbytky jídla, schovala je do neviditelných kapes své dlouhé sukně a běžela po cestě. Žeňa zamumlala:
– Je to divné. Jsou všichni tak divní.
Dům, ke kterému konečně dorazila, byl skutečná troska. Ve dvou oknech zůstalo jen sklo, dvůr byl zarostlý trávou. Jak Žeňa pochopila, dříve tu bydleli příbuzní jejího manžela.
Zajímalo by mě, co tu bude dělat? Ztratila nervy, chtěla někomu něco dokázat? Nebo možná najde… Dobře. Pár dní přežije. Nebo si alespoň na den odpočine – a pak se vrátí!
Vyklidila odpadky v pokoji s neporušenými okny, ustlala postel přehozem a lehla si. Ale jakmile si lehla, začaly se jí z očí valit slzy. „No, bydlím tu dvacet let a…“
Neslyšela hned, že by v domě někdo mluvil.
– Žije tu někdo?
Vyskočila strachy.
– Kdo je tam?
„To je konec,“ pomyslela si. Kdo se mohl zatoulat do takového domu? Žeňa pomalu otevřela dveře.
– Kdo je tam?
Širokoramenný muž, stojící k ní zády, se otřásl.
– Ach, vyděsila jsi mě! Je to zvláštní, vždyť jsi sama zrovna hledala živé.
– Hledala jsem, ale nemyslela jsem si, že je najdu. Promiňte. Jedu z lovu, auto zastavilo hned před vaším domem. Rozhodla jsem se, že dům je prázdný, možná tu alespoň strávím noc…
Žeňa se narovnala.
– Odkud ses sem vzala, z téhle divočiny? Víš, bydlela jsem ve městě, mám manžela… Sťopo, jsem tak ráda, že tě vidím! Co se stalo? Proč pláčeš?
Žeňa hlasitě vzlykala a nemohla přestat. Stěpan ji posadil a řekl:
– Protože nás osud zase svedl dohromady, nikam nejdu. Řekni mi všechno, promluvíme si.
O hodinu později seděli u stolu. Stěpan vytáhl baňku a nalil její obsah do plastových kelímků.
– No tak, Žeňo, na jeden doušek! Takhle se bude mluvit lépe.
Žeňa mluvila bez přestávky a Stěpan pozorně poslouchal.
— Takhle jsem kvůli vlastní hlouposti zahodil dvacet let svého života.
— Neříkej, že to všechno bylo marné. Hlavní je pochopit, že jsi se špatně odklonil.
— Dnes mi cikánka řekla, že není třeba ničeho litovat, že jsem se vrátil tam, kde jsem udělal chybu. A bylo jich tolik, že je ani nedokážu spočítat!
Stěpan položil ruku na její.
— Začni to opravovat. Co se děje? Dostal jsem šanci a takové štěstí se lidem málokdy dostane.
— Jsem vinen před svými rodiči.
— Ano, je to pravda. Ale jsem si jistý, že odpustí.
Žeňa se na něj s obavami podívala.
— Jsou naživu a v pořádku?
— Samozřejmě! Pravda, nejsou tak hbití, ale drží se. Maminka chová slepice a kachny.
Žeňa se znovu rozplakala.
— Panebože, jaký jsem blázen! Dobře, jdeme spát a ráno půjdeme. Vraťme se tam, odkud jsi kdysi utekla.
Lehli si spolu, aniž by se svlékli, prostě proto, že takhle bylo tepleji a klidněji. Stepan ji objal a Žeňa hned usnula.
Maminka jí nedala ani slovo. Žeňa se nestihla omluvit, než ji matka objala a rozplakala se. Žeňa si uvědomila: raději by zemřela, než aby znovu opustila rodiče.
Vesnice jako by zapomněla, že kdysi utekla a mnoho let ji nenavštívila. Lidé ji vítali a říkali, že rozkvetla a zkráslila.
Za dva dny se její duše začala rozmrazovat. Žeňa se snažila matce pomoci s domácími pracemi, ale ta jen mávla rukou:
— Odpočívej si po městě!
A Žeňa už odpočívala. Všechno v jejím pokoji zůstalo jako dřív: ani zrnko prachu, čerstvé prádlo. Matka, jak se zdálo, všechno pravidelně aktualizovala. Čekal…
Třetího dne, před úsvitem, někdo zaklepal na okno. Žeňa vyskočila strachy. V okně se objevila S-ova hlava.
tepana.
– Proč se tak bojíš? Připrav se, jdeme na ryby. Přinesla jsem ti prut.
Žeňa se tiše zasmála. Stejně tak ji před více než dvaceti lety budil, aby šla na ryby. Ať už chtěla, nebo ne, bylo mu to jedno. Vylezla z okna a přitiskla se k němu.
– Sťopko, jsi tak… úžasný!
Podíval se na ni vážně.
– Dřív sis to nemyslela.
Žeňa se usmála.
– Dřív jsem byla hlupačka, ale teď jsem chytřejší.
– Možná si mě vezmeš?
Žeňa zvážněla.
– Když se mě zeptáš, tak možná ano.
A pak se zasmála.
– Pokud mě doženeš!
Běžela k řece. Nevadilo jí, že za tři dny jí bude 42. Teď byla zase tou samou mladou dívkou, která kdysi udělala tolik chyb.
A o rok později už hlídala Jegorku…
Doufám, že se vám příběh líbil! Pokud to není moc těžké, dejte mu palec nahoru! Děkuji a přeji vám vše nejlepší!
