– Vadime, mám pro tebe opravdu úžasnou zprávu! – zvolala Světa a pečlivě si před zrcadlem nanášela řasenku na oči. Pohlédla na svůj odraz a spokojeně se usmála: – Zítra večer nás přijede navštívit maminka. Takže tvým úkolem je udělat globální úklid. Tak dobrý, aby ani smítko prachu nezůstalo bez povšimnutí. Teď jdu ke své manikérce a pak se plánuji zastavit v obchodě. Možná si s Ljuškou sedneme do lázní nebo k ní. Času je málo a práce je spousta. Takže úklid je zcela na tobě. Vrátím se asi za šest hodin, ne dřív.
– Počkej, Světo, ale tohle je tvoje maminka, ne moje! Proč bych to měl dělat zrovna já? – rozhořčil se Vadim, ale hned se zarazil, když si všiml jejího ledového pohledu.
Dobře chápal, že hádat se je zbytečné. Jeho tchyně si vždycky našla důvod ke kritice. I kdyby uklízel byt, až se leskl, určitě by si někde všimla mikroskopického smítka prachu a začala by reptat. Někdy se zdálo, že schválně vytahuje prach z kapsy, aby dokázala, že má pravdu.
Už se mu začaly vkrádat do hlavy myšlenky na útěk. Dříve jezdil taxíkem, aby se vyhnul jejím návštěvám, ale teď to bez zvláštního povolení nebylo možné. No, musel by zůstat a vydržet.
„Vadime, když se budeš takhle chovat, můžu odmítnout setkání s Ljuškou. A ty víš, jak moc se mi to nelíbí. A pak určitě někdo uklidí pod mou přísnou kontrolou,“ začala naléhat Světa s hrozivým zábleskem v očích.
Její schopnost dohnat manžela k bělému žáru byla nadmíru konkurenční. Vadim pochopil, že je lepší se nehádat. Kdyby začala filozofovat o tom, jak je úklid záležitostí obou, pak by se sám v její logice zmátl. Dokázala by přesvědčit i vědce, že černá je bílá.
„Samozřejmě, zlato, neboj se. Zvládnu to. Než se vrátíš, byt se bude třpytit jako v reklamě na čisticí prostředky,“ řekl smířlivě a snažil se předstírat sebevědomí.
Světa se spokojeně usmála a pokračovala v líčení. Nehodlala ho předem chválit – proč vytvářet zbytečná očekávání? A stejně chválit muže považovala za kontraproduktivní. Kam by šel? Koneckonců neměl na výběr.
Jakmile se za jeho ženou zavřely dveře, Vadim si pomyslel. Úklid? Vážně? Vzpomněl si na své „černé“ úspory, které před Světou tajil. Byly určeny přesně na takové případy. Mohl je utratit za něco užitečnějšího než úklid, ale… co se dá dělat.
Zbývalo už jen najít firmu, která by souhlasila s urgentním příjezdem. Rychle vytočil číslo první služby, na kterou narazil.
– Mám velmi naléhavou objednávku. „Potřebuji pomoc hned,“ vyhrkl, sotva slyšel odpověď.
Dívka na druhém konci linky položila pár upřesňujících otázek a odmlčela se. O minutu později si povzdechla:
„Nejbližší volný čas je sedm hodin večer. Vyhovuje vám to?“
„Co myslíš tím sedm večer?! Potřebuji to hned! Nemůžeš si něco vymyslet?“ prosil Vadim.
„Jestli je to tak naléhavé, zkus kontaktovat jinou firmu. Momentálně jsou všichni naši zaměstnanci zaneprázdněni.“
„Jsou tu nějací muži? Možná je alespoň jeden volný?“ navrhl, neviděl rozdíl mezi tím, kdo bude uklízet.
„Muži dělají jen těžkou práci. Taky mají do zítřejšího večera plno,“ odsekla dívka.
Zklamaný Vadim začal obvolávat i jiné firmy. Ceny za naléhavé hovory však byly tak vysoké, že se mu vlasy ježily. Zaklel a rozhodl se, že si všechno bude muset udělat sám. Pak ale telefon znovu zazvonil.
— Mladý muži, přijel specialista, který je připraven vyjet na vaši adresu. Pokud je to naléhavé, pošleme to, — ozval se známý hlas z první firmy.
— Samozřejmě, samozřejmě! Čekám! Moc vám děkuji! — radostně zvolal Vadim.
Už si představoval, jak bude relaxovat před notebookem, zatímco za něj bude pracovat někdo jiný. Káva, film, odpočinek – to bylo přesně to, co po takovém stresu potřeboval.
Neuběhla ani půlhodina, když zazvonil zvonek. Vadim spěchal otevřít a ztuhl. Před ním stála Marina. Ta samá dívka, kterou kdysi odmítl ve třetím ročníku na univerzitě. Běžela za ním, psala pohlednice, dokonce mu k narozeninám upletla šálu. Ale on se jí před všemi posmíval a odmítl ji. Teď se osud rozhodl, že mu dá překvapení.
Marina držela v jedné ruce vysavač a v druhé sáček s čisticími prostředky. Vypadala ještě impozantněji než předtím, ale její práce zůstala stejná – toalety stále vyžadovaly dezinfekci.
„Co jsou to za lidi bez ochranky!“ pokusil se Vadim zažertovat, i když jeho hlas zněl nepřirozeně vesele. „Nestůj ve dveřích, pojď dál!“
„Ahoj, Vadime! Nikdy jsem nečekala, že tě tady potkám,“ Marina se tiše usmála a překročila práh bytu. „No, kde bychom měli začít?“
„Ani nevím… je nějak divné tě v téhle práci vidět,“ zamumlal a cítil se trapně. „Možná kávu? Nebo čaj? Sedneš si aspoň na minutku?“
„Promiň, ale jsem v práci. Nemám čas na odpočinek. Čím dřív všechno udělám, tím líp,“ odpověděla klidně a rozložila si věci.
něha.
Marina se začala chovat sebejistě a profesionálně. Každý její pohyb byl přesný, jako choreografie. Vadim ji s překvapením pozoroval: tato žena byla úplně jiná než studentka, kterou kdysi odstrčil. Její postava, její sebevědomí v pohybech – to vše vzbuzovalo obdiv.
„Sakra, proč jsem se k ní tedy tak choval?“ pomyslel si s výčitkami svědomí. Tehdy se vysmíval jejím darům a slovům a říkal, že její místo je jen mezi špinavou prací a že si zaslouží něco víc. Teď se sám styděl.
„Jak se máš? Šťastná?“ riskl se zeptat a snažil se zahájit konverzaci.
„Daří se mi skvěle, nestěžuji si,“ odpověděla Marina a pokračovala v otírání povrchů. Bylo zřejmé, že ji minulost ani jeho názor na ni moc nezajímají.
„Vdala ses?“ vybuchla otázka, než stačil přemýšlet. Někde uvnitř se zableskla naděje, že uslyší „ne“.
„Ještě ne, ale brzy plánuji,“ lhostejně přikývla. „A ty? Vdala ses?“
Její pohled byl tak přímočarý, že si Vadim připadal jako malý chlapec před přísným učitelem. Ranilo to jeho hrdost, ale snažil se to skrýt.
– Ano, samozřejmě. Moje žena… no, právě jí uklízím. Zítra přijde maminka, víš…
– Ach, co to je? – přerušila ho Marina a dvěma prsty zvedla Světě spodní prádlo. – Mám ho vyprat, nebo ho dát do skříně?
– Udělám to sám, – zamumlal Vadim, zčervenal se, popadl kousek oblečení a dal ho do koše na prádlo.
Další pokusy o rozhovor selhaly. Marina se zcela soustředila na svou práci a ignorovala jeho pokusy upoutat na sebe pozornost. Vadim cítil nedůležitost, téměř prázdné místo. Zášť se mísila se studem a rozhodl se znovu udeřit pod pás.
– Víš, pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že tvým osudem je čistit záchody? – řekl posměšně a snažil se skrýt svou trapnost. – Vypadá to, že jsem měl pravdu.
— Samozřejmě, osudu se nedá utéct, — souhlasila Marina klidně, jako by se jí jeho slova vůbec nedotkla.
Vadim cítil, jak v něm roste hněv. Proč je tak klidná? Copak pro ni jeho slova nic neznamenají? Chtěl vidět alespoň kapku bolesti nebo zášti, ale marně.
Po dokončení práce si Marina sundala rukavice a otočila se k němu.
— Vezmi si tu práci, šéfe. Dlužíš mi pět tisíc tři sta padesát rublů.
Vadim vytáhl z kapsy pět a půl tisíce a podal mu je.
— Nech si drobné. S takovou prací asi nejíš dost, jsi tak hubený, — dodal s lehkým sarkasmem.
Marina si klidně strčila peníze do kapsy montérky.
— Vidím, že jsi se stal štědrým.
Tato věta zněla jako kompliment a Vadim nedokázal skrýt svůj spokojený úsměv. Radost se ale rychle vypařila, když si uvědomil, že mezi nimi už nic není. Žádné společné vzpomínky, žádné emoce.
– Počkej, vynesu odpadky a půjdu s tebou na zastávku, – nabídl a chtěl schůzku prodloužit.
– Není třeba, pojedu já, – Marina zavrtěla hlavou.
– Ve tvém starém Žiguli? – zasmál se Vadim.
– Dalo by se to tak říct, – pokrčila rameny.
Když Marina stiskla tlačítko na klíčence a otevřela džíp zaparkovaný u vchodu, Vadim doslova ztratil řeč.
– Je to tvoje auto? – vydechl.
– Moje, – přikývla a opatrně uložila nářadí do kufru. Svlékla si montérky a objevila se před ním v lehkých kraťasech a tričku. Vypadala prostě úžasně.
– Takže jsi zbohatla čištěním záchodů? – neodolal sarkasticky otázce.
– Zkus si je uklidit sama, třeba taky zbohatneš, – ušklíbla se. – Promiň, ale už na mě čekají doma. Ráda jsem tě viděla. Hodně štěstí!
Vadim stál jako přikovaný na místě, dokud její auto nezmizelo za rohem. Zvědavost ho trápila a vytočil číslo úklidové firmy.
– Marina Arkaděvna? Je majitelkou naší agentury. Velmi laskavě souhlasila, že přijme vaši naléhavou objednávku. Mám jí něco předat? – zeptali se ho.
– Ne, děkuji, – zamumlal a zavěsil.
Když se vrátil domů, nemohl se zbavit hořkého pocitu. Ukázalo se, že je úspěšná podnikatelka a on nikdy nedosáhl výšin, o kterých snil. Nyní si uvědomil, že mu uniklo něco skutečně cenného. Ale příležitost všechno napravit už dávno minula.
