– Ahoj, Světlano Olegovno! – pozdravila Marina tchyni a otevřela jí dveře do bytu. – Proč jsi mě nevarovala, že přijdeš? Pojď dál!
– Ahoj, Marino! – pozdravila tchyně. – Chtěla jsem tě překvapit! A kde je můj Miška?
– Miška odešel před pěti minutami! Volali ho do práce, něco se tam stalo! A mimochodem, překvapení se povedlo! – usmála se snacha. – A ty se svlékni, pojď dál! Jdu postavit konvici, dáme si spolu čaj!
Marina opustila Světlanu Olegovnu a šla do kuchyně postavit konvici a prostřet stůl. Zatímco Michailova matka svlékala svrchní oblečení, Marina vyndala ze skříňky sušenky, housky a sladkosti. Položila na stůl dva hrnky a dala louhovat čerstvý čaj.
Světlana Olegovna se svlékla a nešla do kuchyně, ale po bytě. Syna nenavštívila už pár měsíců. A během té doby Michail a Marina zrekonstruovali svůj dům. A žena se zajímala o nový design svého bytu.
Marina, když si všechno připravila na stůl, šla za tchyní.
– No, jak se ti to líbí? – zeptala se žena. – Líbí se ti, co jsme tady udělali?
– Bylo to drahé? – zeptala se jako první Mišova matka.
– No, při dnešních sazbách je to hodně! – odpověděla Marina. – Ale nejde o peníze, byly jsme vyčerpané hledáním normálního týmu, který by všechno udělal! Vyměnili jsme čtyři a teprve čtvrtý to konečně zvládl správně! Kluci jsou skvělí! – pochválila Marina dělníky.
– Jo, protáhla Světlana Olegovna. Proč jste to neudělali sami? Aspoň jste mohli ušetřit peníze, Miškinovi! Sedíte doma! Proč jste si najali tým dělníků?
Marina se rezervovaně usmála.
– No, já jen nesedím doma, já taky pracuji! Moje práce je stejná jako u všech ostatních! Jen ji dělám doma, sedím u počítače! A nejsou tu investovány jen Miškinovy peníze, jsou i moje! Nebo spíš naše! Nedělíme se na „vaše“ a „moje“! Máme všechno společné!
Světlana Olegovna se na Marinu divně podívala, zašklebila se a prošla se dál po bytě.
– Ještě jsi to neřekla! Jak se ti líbí nový vzhled našeho bytu?
– Ne podle mého vkusu! Moc světlý! Mám ráda tmavší tóny!
– No, – pokrčila rameny Marina. – Každý má svůj vkus, my jsme si to udělali tak, jak se nám líbí!
– A Míša to schválila? – zeptala se tchyně a zašklebila se, jako by snědla něco kyselého.
– Míša neměla jinou možnost! – zasmála se Marina. – Já jsem dělala návrh projektu!
– Je to vidět! – zašeptala tiše a nespokojeně Světlana Olegovna.
– Co to říkáš? – Marina neslyšela. – Nerozuměla jsem ti!
– Nevšímej si! – mávla rukou žena. – Jen jsem si mluvila sama pro sebe! – A v kolik hodin bude můj syn doma? Dnes má mít volno!
– Nevím! Neřekl, jen se připravil a utekl! Ale nemyslím si, že bude doma před třetí! Ale můžu mu zavolat a říct mu, že jste přijela! Teď si jdu pro telefon a zavolám mu! – řekla Marina a šla do kuchyně, aby si vzala mobil ze stolu.
– Ne, ne! – zastavila Světlana Olegovna svou snachu. – Nemusíte mu volat! Nerušte ho od práce!
– Mimochodem, proč jste přišla sama? Kde je Míšův táta Boris Viktorovič? Obvykle k nám chodíte společně!
– Má co dělat! Přijede zítra! A já se rozhodla přijet vlakem o den dříve a udělat Míšovi překvapení!
– Rozumím! – řekla Marina. – Mimochodem, asi už je tam uvařený čerstvě uvařený čaj! Pojďme do kuchyně, dáme si čaj, mám tam sušenky, bonbóny a housky! Asi jste ještě nesnídala?! – navrhla snacha.
Světlana Olegovna šla za Marinou. Vešla do kuchyně, prohlédla si všechno svým pohrdavým pohledem. Zamumlala si něco nesrozumitelného pod vousy a posadila se ke stolu.
Marina nalila sobě i tchyni čerstvě uvařený čaj a také se posadila na židli vedle sebe.
– A proč nechodíš do práce jako všichni ostatní? Cože, Marino? Dřív jsi pracovala, jako všichni normální lidé!
– Jaký je rozdíl v tom, jak vydělávám peníze pro rodinu? Hlavní je, že nesedím a nic nedělám! A nesedím Miškovi na krku jako jeho bývalá…
– Jen nepomlouvej Světočku, je to hodná holka! Je prostě z takové rodiny a tam mají taková pravidla, ženy se starají o dům a muži vydělávají! Takže udělala všechno správně!
– Děláš si srandu? Nechápu, jak můžeš žít z manžela nebo naopak z manželky?! Pak bych si prostě přestala vážit sama sebe! Je to takhle: když nic neděláš, nic neděláš, nepracuješ, prostě degraduješ! Jen hloupneš před našima očima! Mozkové buňky atrofují, jako svaly, když člověk dlouho necvičí!
– Neznáš toho člověka, proč ji pomlouváš?
– Koho? – nechápala Marina.
– Světa, bývalá přítelkyně mého syna! Vůbec ji neznáš! Proč o ní říkáš takové ošklivé věci? Líbilo by se ti, kdyby totéž začala říkat ona o tobě? – vyhrkla náhle Světlana Olegovna.
– Co tě vede k domněnce, že mluvím o ní? – Marina se divila. – To jen říkám! Jen přemýšlím, přemýšlím nahlas, abych tak řekla! A co se týče téhle Světy, Miška sám řekl, že ona… – Marina na chvíli zmlkla, ztracená v myšlenkách. – Sakra, jak o ní mohl mluvit?! Ach, vzpomněla jsem si, že byla “od pasu nahoru dřevěná”!
– Co tím myslíš? – tchyně nechápala. – Co tím myslíš“
„dřevěná až po pás“?
– No, to, že je prostě hloupá! – ušklíbla se Marina. – Ničeho neschopná! Miška řekla, že jen seděla doma a vůbec nic nedělala, ani mu nevařila!
– A ty mu, jako bys vařila? – zeptala se Světlana Olegovna s pochybnostmi v hlase.
– To myslíš vážně? – zeptala se Marina.
– Co jsem řekla špatně? – předstírala tchyně. – Vaříš mu?
– Samozřejmě! Co je na tom tak překvapivého? Já vařím jemu, on vaří mně, když na to nemám čas! V tomto ohledu je u nás všechno skvělé!
– Ano, na tom nezáleží! – Michailova matka okamžitě mávla rukou. – A mimochodem, Světočka není hloupá! Je to docela chytrá holka, jen můj syn má rád, jak tomu rozumím, jedince úplně jiného střihu, primitivnější!
– Poslyšte, Světlano Olegovno! Chápu naprosto dobře, že jste se mě opakovaně snažila urazit a ponížit! Jediné, co plně nechápu, je proč?! Co jsem vám udělala, že se takhle chováte?
– Mám se vám snad vysvětlovat? – tchyně se nechutně ušklíbla. – Jsem ve svém vlastním domě a můžu si říkat, co chci, a komu chci!
– Kde jste? – Marina se málem udusila čajem. – Ve svém vlastním domě? Vlastně jste v mém domě a prosím vás, přestaňte se takhle chovat!
– Tohle je byt mého syna, což znamená, že je i můj! A vypadněte odsud, už vás tu nechci vidět! V jejím domě! – zasmála se Světlana Olegovna.
Marina se napjala. Takovou drzost a chování od manželovy matky nečekala. Položila hrnek s čajem na stůl a pečlivě se podívala na tchyni.
– A teď, než zajdeš příliš daleko, chci tě varovat, Světlano Olegovno! Vyrůstala jsem v jednodušší rodině než tvoje Světočka, která, jak říká Míša, je „dřevěná až po pás“! Kterou tolik miluješ a chráníš! A to znamená, že se na tebe nebudu dívat a poslouchat, jak mě bezdůvodně urážíš! Jsem prostá holka, můžu tě i praštit do obličeje! Vysvětluji to srozumitelně?
– Řeknu ti to teď… – začala Světlana Olegovna a začala se zvedat od stolu.
– Zavři hubu, ty stará senilní ženo! Nedovolím tobě, ani nikomu jinému, aby si o mě utíral nohy, a je mi jedno, co si o mně myslíš takové „vysoké“ osobnosti, jako ty! Přišla jsi mě navštívit, tak se chovej tak laskavě, jako bys byla na návštěvě! A nezapomeň na sebe, že tohle není tvůj dům! A můžu tě odsud prostě vyhodit jako pytel s odpadky! Otázky? – zeptala se Marina.
– Budeš opravdu litovat toho, co jsi mi právě řekla! Budeš toho opravdu litovat! – začala plivat tchyně.
– Teď lituji jen jedné věci, že jsem tě pustila do domu!
– A teď do mě přestaň šťourat! Jsem starší než ty a měla bys se ke mně chovat s úctou! Bude do mě šťourat, ty spratku!
– Věk není důvod k respektu k člověku! Zvlášť když se chová jako ty!
– Řekla jsem, přestaň do mě šťourat! – štěkla Světlana Olegovna a praštila pěstí do stolu. – Raději mě nezlob, nejsem z těch, které můžeš zastrašit svou drzostí! Drzá! Viděla jsem v životě takové věci a byla jsem v takových šmouhách, že ty jsi ve srovnání s nimi nic!
– Kde jsi mohla být? Co mi to tady říkáš? Celý život jsi žila na krku svého manžela! A o životě ses učila ze seriálů! Tak drž hubu, hezky tě prosím! Jinak půjdeš ven! – Marina varovala tchyni.
Ale Světlana Olegovna byla větší postavou než její snacha a myslela si, že teď z té Mariny prostě udělá beraní roh. Existují takoví úzkoprsí jedinci s nafouknutým sebevědomím a špatnými životními zásadami. Kteří rádi dokazují všem kolem sebe, že pravda je jen na jejich straně.
Vstala od stolu a přistoupila ke své snaše. Žena chtěla Marinu chytit za vlasy, ale ukázalo se, že na takový zvrat událostí byla připravená. I když se ve skutečnosti s nikým nechystala bojovat.
Marina chytila tchyni za ruku a prudce ji přitáhla k sobě. Světlana Olegovna, nepočítaje své činy, se natáhla v plné délce na podlaze přímo před stolem. A hlasitě křičela.
Marina se jí už nedotkla, jen vzala telefon a vyběhla z kuchyně. Otevřela poslední hovory a rychle vytočila manžela.
– Mišo, ahoj! Je to naléhavé, přijela tvoje máma! – řekla rychle Marina.
– Jak se k nám dostala? S otcem měli v plánu přijet až za pár týdnů! – překvapil se Michail. – Co to děláš? Jsi zadýchaná, nebo co? Co se stalo?
– Vrhla se na mě, aby se s tebou prala, tvoje matka, Miš! Nevím, co mám dělat? Pojďme rychle domů! Jinak se bojím, že před ní nebudu moct dlouho utíkat po bytě a budu jí muset odpovídat! Zdá se, že se zbláznila! Opravdu se zbláznila!
– Co se tam stalo? Proč se na tebe začala vrhat?
– Mišo, není čas na vysvětlování! Až se dostaneš domů, budeš se na všechno dívat na kamerách! Ta v kuchyni by měla všechno natočit! Teď ti nic vysvětlovat nebudu, pojďme rychle domů!
Marina se podařilo omdlet a pak z kuchyně
a Světlana Olegovna vyšla zuřivě. Vypadala tak legračně, že to Marině přišlo vtipné. Ale moc se nesmála, protože se na ni žena tlačila jako na zombie.
– Světlano Olegovno, uklidni se, prosím tě! Nezlob mě, nezlob mě! Už jsem volala Miškovi, brzy tu bude!
– Uškrtím tě, než se sem dostane! Syna jsi mi omotala kolem krku, připravila mě o normální snachu! A teď do mě šťouchá, ta drzá! Teď ti to ukážu!
– Raději ne! Uklidni se a nepřibližuj se ke mně! Už do tebe šťouchat nebudu, jen se uklidni! – prosila Marina tchyni.
Světlana Olegovna, neposlouchaje Marininy prosby, se na ni stejně vrhla. Marině se ale podařilo uhnout a proklouznout jí za záda. Zamířila k vchodovým dveřím a rychle si nazula pantofle, pak dveře otevřela a postavila se k nim zády.
Když k ní už šla tchyně s očividným úmyslem ji napadnout, Marina se znovu vyhnula a ženu prostě násilím vytlačila z bytu. A to natolik, že Světlana Olegovna opět neudržela rovnováhu a spadla na podestu v plné výšce.
Než se tato zdrcená žena stihla postavit na nohy, Marina si rychle vzala kabát, boty a tašku a všechno to vyhodila do předsíně.
Poté Marina rychle zamkla dveře. A jen se bezdůvodně začala smát. Byla doslova hysterická, několik minut se nemohla uklidnit.
A v tu chvíli se za dveřmi začalo další představení.
Světlana Olegovna křičela na celý vchod a bušila na dveře. Proklínala Marinu vybranými kletbami a slibovala, že jí zařídí „sladký“ život. Mladou ženu proklínala ze všech sil.
Po nějaké době přišel domů Míša. Syn našel svou matku, jak stojí na podestě u dveří a silně na ně klepe.
– Co tady děláš, mami? – zeptal se Michail.
A okamžitě začala synovi vyprávět, jak na ni Marina začala křičet a napadat ji bezdůvodně. Že jí všímavě vyhrožovala a nakonec tu chudáčku prostě vyhodila z bytu.
Když to Míšu od matky uslyšel, samozřejmě se rozzlobil. První věc, kterou teď chtěl udělat, bylo vyřešit si to s manželkou a vysvětlit jí, že by na jeho matku neměla zvedat ruku.
Když ale vešel do bytu a zeptal se Mariny na to, co se stalo, manželka mu okamžitě řekla, aby se neptal zbytečně, ale aby se prostě podíval na záznamy z kamer, které během rekonstrukce nainstalovali v každém pokoji.
Míšu tato videa naprosto šokovalo. Matka mu ale na chodbě řekla, že je všechno úplně naopak.
Před synem už Světlana Olegovna nebyla tak zuřivá a naštvaná jako v jeho nepřítomnosti. Prostě předstírala, že je oběť, a čekala na synův verdikt. A opravdu doufala, že poté Míšu konečně vyhodí manželku z domu a rozvede se s ní.
Byl tu jen jeden zádrhel, kterému nepřikládala důležitost. Byt, ve kterém bydlel Míša a Marina, byl jejich. A Míša to nemohl udělat, ani kdyby chtěl. A poté, co se podíval na kamery a nahrál na tyto záznamy svou matku jako kotě, které se v rohu zlobilo, se muž omluvil své ženě, řekl jí, aby se oblékla, a odvezl ji na stanici.
Celou cestu se snažila synovi vysvětlit, že pro něj chce to nejlepší. Ale Míša byl velmi tvrdohlavý, asi jako ona. Odvezl ji na stanici a řekl, že dokud se jeho ženě neomluví za své dnešní kousky, už ho nemůže navštívit.
Maminka se na syna velmi urazila. Křičela na něj. Obviňovala všechny, že se k ní chovají nespravedlivě. Ale to nepomohlo.
Michail jí stanovil jasnou podmínku a ona ji prostě nesplnila. A Světlana Olegovna už syna nešla navštívit.
Řekla mu toto:
— Dokud bude tato hrubiánská a drzá žena tvou ženou, nikdy nevkročím do tvého domu!
Což Marině prokázalo velkou laskavost.
