Kdo by řekl, že život bude pro Tatianu taková prasárna? Ještě před šesti měsíci bylo všechno v pořádku. Vdala se z lásky a s Olegem si žili docela dobře. Měli byt v centru města, pěknou dvoupokojovku. Až na to, že neměli dost dětí, aby byli šťastní. Ale toho se nedožili.
Začaly problémy.
Oleg náhle přišel o práci. Zpočátku ho Tatyana podporovala a pomáhala mu hledat nové možnosti. Ale týdny ubíhaly a Oleg jen ležel na gauči a díval se na televizi. Na všechny pokusy manželky ho povzbudit reagoval podrážděně:
“Nech mě být! Copak nevidíš, že není práce? Všude propouštějí!
Tatyana se snažila s manželem nějak promluvit. Ale přece není možné, že by se nedalo sehnat vůbec žádná práce. Je tolik možností. Ale Oleg nechtěl nic slyšet. Odmítal pracovat ve svém oboru, považoval se za něco lepšího. Tak tam seděl jako sova a domů nepřinesl ani korunu. Jednou se Tatyana vrátila z práce a uviděla, že Oleg balí věci.
„Kam jdeš?“ zeptala se překvapeně.
„Stěhuju se k matce,“ odsekl manžel. „Už mě unavuje, jak mě pořád sekýruješ.“
„Olegu, co to…“
„Dost! Nech mě na pokoji!“ přerušil ji manžel. „Nech mě žít!“
A odešel a práskl dveřmi. Tatyana zůstala sama v prázdném bytě. Zpočátku byla velmi rozrušená, snažila se Olegovi volat, ale on její hovory odmítal. Pak se rozhodla dát mu čas, aby se uklidnil a vzpamatoval se.
Týdny ubíhaly. Tatyana si postupně zvykala na samotu.
V práci ji povýšili a teď si mohla dovolit o něco víc než dřív. Koupila si nový gauč – ten starý už dávno potřeboval vyměnit. Ve starém se člověk skoro propadal. Taky udělala malou opravu v koupelně. Zaplatila sousedovi. Manžel se totiž pořád neozýval.
Jednou ji kolegyně pozvala na narozeniny. Tam se Tatyana seznámila s Andrejem – veselým a okouzlujícím mužem. Dali se do řeči, vyměnili si telefonní čísla. Začali se scházet. Andrej ji krásně obletoval, nosil jí květiny. Tatyana na jeho pozornost nereagovala. Hned dala najevo, že mezi nimi nic nemůže být. Vždyť je vdaná.
Ale Andrej byl vytrvalý a její pozornost jí byla příjemná. Zvlášť po všech těch skandálech s Olegem. Tatyana cítila, že ožívá, že se znovu začíná radovat ze života.
Uplynuly tři měsíce. A najednou se objevil Oleg.
Tetyana se zrovna chystala do práce, když někdo zazvonil u dveří. Na prahu stál její manžel – neoholený, zmačkaný. Mírně zapáchal.
„Ahoj, miláčku,“ řekl chraplavým hlasem. „Jsem zpátky.“
Tetyana na něj udiveně hleděla:
„Olegu? Co se ti stalo? Jak to, že jsi vůbec přišel?“
„V pohodě,“ zamumlal a vešel do bytu. „Ty jsi, jak vidím, neztrácela čas. Opravila jsi to?“ ozval se jeho hlas z koupelny.
„Ano, trochu jsem to vylepšila,“ odpověděla Tatyana.
„Jasně,“ Oleg prošel pokoje. „Tak, poslouchej. Vracím se. Dost bylo toulání. Sbal si svoje věci a vyklidni byt.“
„Cože?!“ Tatyana nevěřila svým uším. „O čem to vůbec mluvíš?“
„O tom, že je to můj byt. Stěhuju se zpátky, tak se vyklidni.“
Tatyana nejdřív nemohla ani promluvit. To se její manžel po tolika dnech ozve a hned ji opustí? Takhle, bez rozmluvy?
„Olegu, zbláznil ses?“ odvětila Tatyana. „Nikam nepojedu!
Tohle je náš společný byt!“
„O ničem nevím. Jsem tu přihlášený, takže mám plné právo tu bydlet sám. A ty se vypař.“
„Jak to můžeš?!“ rozhořčila se Tatyana. „Opustil jsi mě, odešel, a teď se objevíš a vyhazujete mě? To v žádném případě!“
„No, tak to tedy po dobrém nechceš,“ zamračil se Oleg. „Dobře, sama sis o to řekla.“
Vytáhl telefon a někomu zavolal:
„Haló, Vitku? Ano, to jsem já. Poslyš, stalo se něco…“
Tetyana v panice popadla tašku a vyběhla z bytu. Nevěděla, co má dělat. Zavolat policii? Obrátit se na právníka? Manžel byl zjevně odhodlaný. Nevěděla, co má dělat, a tak zavolala Andrejovi.
„Andrej, mám problém! Manžel se vrátil a vyhazuje mě z bytu. Nevím, co mám dělat!“
„Klid,“ odpověděl Andrej. „Kde jsi?“
„Stojím u domu. Bojím se vrátit, zavolal tam své kamarády.“
„Nikam nechoď, hned přijedu.“
Za půl hodiny přijel Andrej s nějakým mužem.
„To je Michail, můj přítel. Advokát,“ představil svého společníka. „Pojďme, vyřídíme to s tvým drahým.“
Vstoupili do bytu. Oleg už stačil zavolat své přátele – dva statné muže gangsterského vzhledu.
„Aha, dorazila i posila,“ ušklíbl se, když uviděl Tatu s doprovodem. „Takže jsi si našla milence, zatímco jsem byl pryč? Rozhodla ses odejít v dobrém?
“Poslyš, Olegu,„ vložil se do toho Michail. “Nejdřív se uklidněme a promluvme si jako civilizovaní lidé.
„A kdo vůbec jsi?“ naštval se Oleg.
„Jsem právník. A rád bych vám připomněl, že tento byt je společným majetkem. Táňa má na něj stejná práva jako vy.“
„Na vaše práva kašlu!“ zařval Oleg. „Tohle je můj byt, tečka! A ty, Tánko, dávám ti hodinu na sbalení. Jestli se nevystěhuješ, vyhodím tě násilím!“
„Jen se jí zkuste dotknout,“ řekl tiše, ale pevně Andrej a udělal krok vpřed.
Oleg ho změřil pohledem:
„No no, hrdina se našel. Vitku, Koljane, vysvětlete tomuhle slabochovi, kdo je tady pánem.“
Olegovi kámoši se vrhli na Andreje. Táňa v panice zavřela oči. Teď začne rvačka, a co pak? Vyhodí ji na ulici?
V tu chvíli se ozvalo hlasité bušení na dveře:
„Otevřete, policie!“
Všichni ztuhli. Táňa zmateně podívala se na Andreje, který se jen záhadně usmál.
„Jaká policie?“ sykl Oleg. „Kdo ji zavolal?“
Zaklepání se opakovalo, už hlasitěji:
„Okamžitě otevřete!“
Oleg, nadávaje, šel otevřít. Na prahu stáli dva policisté.
„Dobrý den, občané. Co se tu děje?“
„Nic se neděje,“ znervózněl Oleg. „Jen rodinná hádka.“
„A proč ten hluk?“ Policista se rozhlédl po shromážděných. „Kdo jsou všichni tito lidé?“
„Víte,“ vložil se do toho Michail, „máme tu majetkový spor. Jeden člověk chce vystěhovat svou manželku ze společného bytu.“
„Opravdu?“ zamračil se policista. „Všichni předložte doklady.“
Vypukl zmatek. Olegovi přátelé zamumlali něco nesrozumitelného a spěšně se rozprchli. Oleg sám znatelně zbledl a sáhl do kapsy pro pas.
„Tak tak,“ řekl policista po prozkoumání dokladů. „Takže vy, občane Petrov, se snažíte vyhodit svou zákonnou manželku ze společného bytu? A ještě k tomu s výhrůžkami?“
Oleg zamumlal něco nesrozumitelného.
„Ale já… No, jen jsem si chtěl promluvit.“
„No no. A ti dva gorily taky potřebujete k rozhovoru?“ usmál se policista. „Pojďte s námi na stanici, sepíšeme protokol. Zároveň zkontrolujeme, jestli nemáte na krku další přestupky.“
„Na stanici?!“ zpanikařil Oleg.
„Do tepla. Pokud nechcete mít problémy, důrazně doporučuji, abyste se k manželce nepřibližoval. O vystěhování ani nemluvím. To je nezákonné, rozumíte?“
Olega odvedli. Táňa se vyčerpaně sesula na pohovku:
„Bože, co to bylo? Odkud se vzala policie?“
Andrej se posadil vedle ní:
„Zavolal jsem je, když jsi volala. Pochopil jsem, že bez podpory to nepůjde.“
„Děkuji,“ usmála se Tatyana. „Ani nevím, co bych bez tebe dělala.“
„No, teď už bude všechno v pořádku,“ usmál se Andrej. „A s bytem se domluvíme, viď, Miši?“
Advokát přikývl:
„Samozřejmě. Připravím všechny potřebné dokumenty. Dosáhneme spravedlivého rozdělení majetku.“
„Děkuji vám oběma,“ podívala se Táňa vděčně na muže. „Ani nevěřím, že se to všechno tak dobře vyřešilo.“
To nejhorší bylo za ní.
Následujících několik měsíců nebylo snadných. Když Oleg opustil oddělení, snažil se Tatyanu nejprve zastrašit, pak prosit, aby se vrátila. Ale ona byla neoblomná – podala žádost o rozvod a rozdělení majetku. Andrej byl po celou dobu po jejím boku. Podporoval ji, pomáhal jí, prostě ji vyslechl, když potřebovala mluvit. Tatyana si čím dál tím víc uvědomovala, jak je pro ni drahý.
Ale své city držela v sobě – nejprve se musela vypořádat s minulým životem. Nakonec se rozvedli a rozdělili majetek. Tatyana zůstala v bytě. Oleg si vzal peníze, které mu náležely.
Teď byla žena připravena začít nový život. Postupně začala odpovídat na Andrejovy city. Po několika měsících se k ní nastěhoval. O rok později ji požádal o ruku.
O další dva roky se jim narodila dcera. Dali jí jméno Alisa. Holčička byla živá a velmi zvědavá. A zcela nedávno se Tatyana dozvěděla, že je znovu těhotná – tentokrát čekali chlapečka.
Nemohla ani pomyslet, že se její život takhle obrátí. Ale zřejmě všechno, co se děje, je k lepšímu.
