Nebyla seřvána, zbita, zavřena. Prostě si o ni každý den otírali nohy, aniž by si toho všimli. Její práce je důležitá sama o sobě. Její mlčení je pohodlné. Její pocity nikoho nezajímají. A když řekla: “Dost,” nikdo ani nevzhlédl.
Raisa se jako obvykle probudila v 6:20 – ne podle budíku, ale podle svých vnitřních hodin, nastavených po desetiletích. Za oknem bylo říjnové šero. Ještě není den, ještě není noc.
Nikolaj vedle ní posmrkával, otočený ke zdi. Jeho dech – chraplavý, hvízdavý – už dávno přestal rušit její spánek. Stal se její součástí, stejně jako vrzání podlahových prken nebo šumění ulice za oknem.
Raisa ležela a dívala se do stropu. Prasklina v rohu se za ta léta prodloužila o pět centimetrů. Změřila si ji pohledem.
Vstala jsem a znovu jsem se zkroutila – moje koleno. Ve vlhku mě vždycky zklamalo. Pětašedesát nebylo číslo, které by mým kloubům odpustilo počasí.
Hodila jsem na sebe župan, modrý, po okrajích sepraný. Když jsem si ho koupila, měl barvu moře, které jsem kdysi viděla v Soči v roce 1978. Nikolaj se tehdy ještě usmíval a vzal mě za ruku. Teď už župan vypadal jako vybledlá obloha a Nikolaj….
V kuchyni – vůně zatuchlého oleje a včerejšího dne. Pánev na plotně – nikdo ji nikdy neuklidil. Na stole ležely hrnky a v jednom z nich plavala citronová kůra.
“Kolik je v domě šálků a všechny jsou špinavé,” pomyslela si Raisa a zapnula konvici.
Vyndala poslední lžíci várky. Čaj, stejně jako chléb, jako mléko, jako všechno podstatné, došel právě ve chvíli, kdy si toho všimla. Jako by to načasovali tak, aby musela běžet do obchodu.
Otevřel jsem ledničku. Na dveřích byl magnetem přilepený vzkaz ve tvaru rajčete: “Zítra koupím mouku. Tohle rajče přinesla moje vnučka ze školní exkurze do nějaké továrny. Před třemi lety. Jediný dárek, který od ní Raisa kdy dostala.
Za zdí to zašumělo. Pohovka zavrzala. Syn se probudil.
Raisa vzala pánev a umyla ji. Rozklepla vejce podle počtu úst u stolu. Později si udělá vlastní. Nebo taky ne.
Dima vyšel ven a otřel si oči. Bylo mu pětatřicet, ale tváře měl vrásčité jako teenager.
– Mami, máme nějaký chleba?
Ne “dobré ráno”. Ne “Jak ses vyspal?” Přímo k věci.
– Nějaké jsou v mrazáku,” řekla a zamíchala míchaná vajíčka.
– Vyjměte ji a rozmrazte.
Není to otázka, není to žádost. Je to rozkaz.
Nataša, moje švagrová, vyšla z pokoje. Čtrnáct let v jednom bytě a ani špetka intimity. Bylo to, jako bychom byli sousedé ve společném bytě.
– Dobré ráno,” řekla v prostoru mezi dřezem a lednicí.
Raisa přikývla. Nebo si myslela, že přikývla. Někdy pochybovala, zda vůbec dělá nějaké pohyby, nebo na ně jen myslí.
Vnučka Polina vyšla ven s tabletem. Deset let – pozdější dítě Dimy a Nataši. Věčně na přístrojích, věčně nespokojený.
– Ba-ab, proč tam dáváš cibuli? – zpívala, aniž by zvedla oči od obrazovky. – Já takové věci nejím.
Raisa mlčky odložila cibuli stranou. Jednou jí vysvětlila: “Cibuli potřebuješ na míchaná vajíčka. Pak “můžeš cibuli odsunout na okraj talíře”. Pak: “Cibule je zdravá.” Teď mlčela. V tomto domě bylo zbytečné komukoli cokoli vysvětlovat.
– Máma zase dělá ty své kulinářské pokusy…” zašeptala Nataša dceři dostatečně nahlas, aby ji Raisa slyšela.
Experimenty! Obyčejná míchaná vejce s cibulí – experiment? Raisa se téměř rozesmála. Ale neudělala to.
Nikolaj vyšel z ložnice. Šouravá chůze, vrávorání při každém kroku. Sedmašedesát, žádný stařec, ale choval se, jako by mu bylo devadesát. Záměrně? Abyste byli litováni? Služba?
– Bude k dispozici káva? – zeptal se místo pozdravu.
– Zůstává okamžitý čas.
– Věděla jsi, že dochází,” řekl s vyčítavým a unaveným hlasem. Jako by jeho oblíbenou kávu nekoupila schválně.
Věděla to. Samozřejmě, že věděla. Třiačtyřicet let společného života a on si stále myslel, že by mohla zapomenout na jeho zvyky.
Nataša stála u okna a míchala si jogurt.
– Řekni babičce,” zašeptala Polině, “že to zase smrdí.
Raisa dělala, že neslyší. Položila před Nikolaje talíř. Ovesná kaše s jablkem a skořicí – doktor mi řekl, abych si hlídala cholesterol.
Nikolaj si odfrkl:
– Zase ta kaše? Jsme v sanatoriu?
Nataša potichu otevřela okno. Říjnová svěžest vtrhla do kuchyně a přiměla Raisu, aby se ještě těsněji zahalila do županu. Dima zíral na telefon a projížděl zprávy.
Raisa zvedla šálek, aby si nalila čaj. Prsty se jí třásly, šálek vyklouzl a roztříštil se o kachličkovou podlahu. Střepy se rozletěly po kuchyni. Nikdo se nehnul, nikdo nevzhlédl. Jen Nataša nakrčila nos.
– Uklidím to později,” řekla Raisa do prázdna.
Nikdo neodpověděl. Jako by se neozval žádný zvuk, žádné střepy, žádná Raisa.
Pomalu si dřepla a začala sbírat střepy. Jeden se jí zabodl do prstu, ostrý jako jehla. Vytryskla kapka krve. Raisa se na ni dívala jako na zázrak. Krev znamená, že je živá. Znamená to, že je tady.
Polina, aniž by odtrhla oči od tabletu, překročila střepy, sáhla do lednice pro jogurt a zachytila babiččino rameno. Ani si toho doteku nevšimla.
Raisa si poprvé nesedla ke stolu. Jen tam stála, opírala si ruku o opěradlo židle a dívala se na kapku krve na svém prstu. Cítila bolest v koleni. Věta ze snu: “Ty tady nežiješ, ty jim děláš pohodlí.
Před třemi dny měla zvláštní sen…
Bylo to, jako by procházela domem a ten dům nikdy nekončil. Místnost za místností, chodba za chodbou. A v každém pokoji oni: Nikolaj, Dima, Nataša, Polina. Sedí, jedí, dívají se na televizi. Nevidí ji. Vůbec ne. Procházela kolem a oni se dívali přímo skrz ni.
Najednou ji někdo zastavil, není jí vidět do tváře. Řekl: “Ty tady nežiješ, ty jim děláš pohodlí.” A vytáhl klíč. Neřekl, k čemu ten klíč slouží.
Raisa se probudila zpocená. Srdce jí bušilo jako o závod. Podíval jsem se na hodiny – 3:18. Nikolaj spal.
Dlouho ležela a zírala do stropu. Ráno našla ve skříni starý zápisník. Kalikový obal, zažloutlé stránky. Adresy, telefonní čísla, odkazy na minulý život. Lidé, které jsem kdysi znal. S kým jsem sdílel. Komu věřila.
“Vůbec nikam nechodíš,” řekl jí jednou Nikolaj. Ne s výčitkou, ale s překvapením.
Kam by šla? Nezůstali žádní blízcí příbuzní a se vzdálenými příbuznými se nedá nijak komunikovat. Jako všichni ostatní, jako ona. Rodina doma, vnučka, starosti. A teď mě napadlo, že bych možná opravdu měla odjet. nadobro. Navždy. Začněte dýchat v mém stáří.
A teď, když stála u stolu a dívala se na Nikolaje, jak žvýká kaši, na Dimu s telefonem, na Natašu, jak naštvaně krájí jablko, na Polinu s tabletem, najednou si to uvědomila. Tady pro ni nebylo místo. Nikdy tu nebylo.
Raisa opatrně odložila kuchyňskou utěrku. Umyla si ruce. Sundala si zástěru, která jako by na ní visela celý život. A řekla klidně, až překvapivě vyrovnaně:
– To stačí. Dal jsem ti celý svůj život.
Dima neodtrhl oči od telefonu. Nikolaj nakrčil nos:
– Raiso, nezačínej. Je ráno.
Nic neřekla. Vyšla z kuchyně a mírně kulhala. Vešla do ložnice. Zavřel dveře.
Ticho ji zahalilo jako hřejivá přikrývka. Raisa si sundala pantofle a opatrně je zasunula pod postel. Oblékla si šaty – tmavě modré, v drobných kvítcích. Učesala jsem si vlasy – šedivé, dlouho nebarvené. Podívala se na sebe do zrcadla.
“Stará,” pomyslela si bez smutku.
Vytáhl jsem zpod postele tašku. Nebyla velká ani malá, vešla se do ní. S papíry, s penězi, které jsem si odkládal z drobných. Z komody jsem vzal zápisník. Strčil jsem si ho do kapsy kabátu.
Vyšel jsem na chodbu. Z kuchyně se nikdo nepodíval. Oblékl jsem si kabát, starý, ale dobrý. Vytáhl jsem deštník. Zavřel jsem dveře. Žádné bouchnutí. Ticho.
Nikdo se neptal: “Kam jdeš?” Nikdo se neozval. Nikdo si toho nevšiml.
Venku mrholilo. Raisa otevřela deštník. Došla k autobusové zastávce, opřela se o něj jako o hůl a došlápla na pravou nohu.
Autobus přijel téměř okamžitě. Kabina byla prázdná – nebyla dopravní špička. Raisa se posadila k oknu a položila si tašku na klín.
– Kam jdeš, mami? – zeptal se řidič, mladý muž v kostkované košili.
– Na nádraží,” odpověděla Raisa.
A teprve když to řekla, uvědomila si, že tam opravdu jede. Na nádraží. Pojede vlakem. Kam, to se ještě nerozhodla. Ale věděla jistě, že se nevrátí.
Zvláštní: ta myšlenka mě neděsila. Dokonce mě ani nevzrušovala. Jako by to bylo dávno rozhodnuté, promyšlené, zvážené. Jako bych se o to snažil celý život.
Pozdě odpoledne se byt zneklidnil.
– Kde je máma? – Zeptal se Dima a odvrátil pohled od telefonu. – Ty jsi to neviděl?
– Nevím,” pokrčila Nataša rameny. – Ráno jsem tam byla, pak jsem si toho nějak nevšimla…..
– Měl jsi klíče? Telefon?
Nataša zkontrolovala.
– Telefon je na nabíječce. Na chodbě.
– Máš tašku?
Nataša vešla do ložnice starých lidí a pak na chodbu. Podívala se pod postel, do skříně.
– Nevidím ji.
Nikolaj seděl před televizí. Sledoval zprávy. Hlasatel říkal něco o inflaci a cenách ropy.
– Zajímavé,” zamumlal a nespouštěl oči z obrazovky. – No, ona přijde. Kam půjde?
Ale do večera se Raisa nevrátila. Nikolaj se několikrát vydal ke schodišti. Vstupním oknem nahlédl do tmy na nádvoří. Dima zavolal do nejbližších nemocnic. Nataša zkontrolovala parky.
– Možná u sousedů? – navrhla Polina a poprvé toho dne odtrhla oči od tabletu.
Obešli jsme sousedy. Nikdo nic neviděl.
Druhý den jsme si dělali velké starosti. Dima si vzal v práci volno. Nikolaj nezapnul televizi. Nataša nervózně myla nádobí, všechno, co našla.
– Možná je čas jít na policii. – zeptala se a utřela si ruce do ručníku.
Dima přikývl. Než však zavolali policii, rozhodli se obvolat všechny známé. Všichni příbuzní byli vzdálení, ti blízcí byli už dlouho pryč. Raisiny přátele neznali. S kým se vůbec stýkala?
– S Tamarou,” vzpomněl si náhle Nikolaj. – Ze Syzranu. Občas zavolá.
– Jak jsi získal její číslo?
– Podívej se do Raisina telefonu.
Dima ho našel. “Tamara, Syzran.”
– Tamara Ivanovna? Ahoj… To je Dima, Raisin syn. Řekni mi, volala ti matka? Přišla?
Pauza. Na druhém konci je ticho. Pak se ozve opatrný hlas:
– Co se stalo?
– Odešla. Od včerejška ne. Nějaký nápad, kam by mohla jít?
Znovu pauza. Pak:
– Nevím. Zavolej mi, jestli něco uslyšíš.
A krátké pípnutí.
Večer Dima podal hlášení. Služební důstojník, unavený muž s plešatými vlasy, zapsal: “Pohřešuje se osoba. Důchodce. Je mu pětašedesát let. Kulhá na pravou nohu. Šedivé vlasy. Na sobě měl tmavě modrý kabát.”
Uplynul týden. Žádná data. Dima obvolal všechny nemocnice. Nikolaj špatně spal, často vycházel na balkon. Stál a zíral do tmy.
V kuchyni stále stála konvice, kterou Raisa ráno uvařila. Jako by bez ní nikdo nikdy neměl čaj.
– Možná, že…” Nataša jednou začala.
Nikolaj se na ni podíval a ona to nedokončila.
O dva týdny později. Byt byl prázdný.
Nikolaj se třásl, seděl na balkoně celé hodiny. Dima každý den volal na policii a dostával stejnou odpověď: “Probíhá pátrání. Nataša mlčky vařila večeře, které nikdo nemohl jíst.
Na ledničce stále visel vzkaz: “Zítra koupím mouku.” Na ledničce visel vzkaz: “Zítra koupím mouku”. Nikdo ho nesundal jako poslední stopu.
Vnučka Polina se ztišila. Opustila svůj tablet. Často se dotýkala magnetky s rajčaty na lednici.
– Dala jsem jí ho,” řekla jednou. – Před třemi lety.
– Já vím,” přikývl Dima.
– A vždycky řekla “děkuji za dárek”, když jsem se ho dotkla.
Mezitím si v malém domku na okraji cizího města povídaly dvě ženy nad šálkem čaje.
– A nikdo je nepřišel vyprovodit? Ani zavřít dveře? – zeptal se jeden z nich a dolil si svařák. – Ty ses ani nezeptal?
– Ne,” zavrtěla hlavou druhá. – Ani si toho nevšimli.
Zavrtěla hlavou:
– Jo, máš smůlu. Nemáš štěstí s rodinou.
Raisa se najednou cítila divně.
– Nebo mám jen štěstí?
– Jak to?
– No, že jsem konečně viděl, co to je. Bez příkras. Třiačtyřicet let se na něj dívám a viděl jsem ho až teď. A hlavní bylo, že jsem měl sílu vstát a odejít.
Mlčeli. Za oknem šustilo poslední listí. Zima se blíží.
– Váš syn mi volal,” řekla náhle paní domu.
– A vy co?
– Říkala, že tě neviděla. A zavěsila.
Raisa vydechla:
– Děkuji.
– Za co?
– Za to, že ji neprozradil.
– Proč bych ho měl dát pryč? Jsi dospělá žena. Máš právo žít, kde chceš. S kýmkoli chcete. Myslíte, že vás budou hledat?
– Samozřejmě, že budou. Jen ne vy. Kuchař. Prádelna. Chůva. Ne Raisa Petrovna Sokolova – osoba, ale funkce.
Raisa se nad tím zamyslela. Podívala se z okna. I v Moskvě musí pršet. Kdo asi dělá snídani? Kdo pere prádlo? Jak to, že tam jsou… bez funkce?
Hospodyně nalila další čaj:
– Pořád si říkám, že bych to mohl udělat taky. Žít jako ty. Pro všechny. Kdyby předčasně neovdověla.
– Mohla jsem,” přikývla Raisa a rozmotala klubko příze. – Ale ty jsi byla chytřejší než já. Hned sis pořídil vlastní byt.
– Nejsem chytřejší. Prostě se to tak stalo,” pokrčila rameny. – Lituješ něčeho?
Raisa se zamyslela, vzpomněla si na ráno, kdy právě vstala a odešla. Připadalo jí to jako v jiném životě. S jinou ženou.
– Ne,” řekla sebevědomě. – Nelituji toho. Nežil jsem tam. Bylo to místo pohodlí.
Chvíli mlčeli a popíjeli čaj. Pak se paní domu usmála:
– Co kdybychom zítra upekli koláč? Mám nějaká dobrá jablka.
– Pojď,” přikývla Raisa. – Jenže bez skořice. Je mi z ní špatně.
A oni se zasmáli – tiše, stařecky, ale upřímně. Jako by to byly zase holky ze stejné vesnice, které mají všechno před sebou.
A to měly před sebou obě. Nejen přežít – žít. Skutečný život.
Raisa občas přemýšlela, jestli má zavolat. Říct, že je živá a zdravá? Nemusíte se bát? Ale pokaždé mi zavěsila. Proč? Aby se uklidnili? Vrátit se ke svému starému životu? Ne. Ať to pochopí. Ať si uvědomí, že člověk není funkce. Že nežije proto, aby někomu poskytoval pohodlí.
Nebo si to možná nikdy neuvědomí. Ale to už ji nezajímalo.
Po večerech pletla se svou kamarádkou z dětství u kamen. Ponožky, šály, čepice – vše prodávaly sousedům nebo na trhu. Nebylo to moc, ale byly to jejich vlastní peníze. Odpoledne jsme chodili do lesa na houby nebo pracovali na zeleninové zahrádce. Klidný, rozvážný, plný život.
A každé ráno se Raisa probouzela s úžasným pocitem – byla svobodná. Nemusela nikam spěchat. Nemusíte se nikomu zavděčit. Můžete jen sedět u okna s šálkem čaje a pozorovat padající listí. Jak prší.
Při čaji často vytahovala z kapsy zástěry malou fotografii, zažloutlou, s roztřepenými okraji. Dvě dívky v sintrových šatech se objímaly u vaty. Táňa a Raisa. Přítelkyně z vesnice nedaleko Syzranu. Před pětapadesáti lety.
Tu noc, kdy se Raisa rozhodla, že se nevrátí, nevěděla, jestli ji Tamara pustí dovnitř. Nevěděla, jestli si ji vůbec pamatuje. Ale nebylo jiné cesty ven.
Tamara otevřela dveře a spráskla ruce: “Raiko! Jsi to opravdu ty?” – a objala mě, jako to dělávala, když jsem byla malá. Bylo to, jako by se těch pětapadesát let nikdy nestalo.
“Dost,” řekla pak Raisa v kuchyni.
A ukázalo se, že to slovo stačí k tomu, aby se začalo znovu. V pětašedesáti. Po všem.
