– Když už se stejně flákáš, když máš volno – běž za mě něco udělat. Je to jen jeden den. – Manžel zamumlal, dojedl večeři, jako by se nic nestalo, a drze tím zatížil svou ženu, která už tak byla oporou všeho.
Viktorie Semjonovna byla silná žena. O takových ženách se říká: vešla by do hořící chýše a zastavila by koně v cvalu. Nejspíš proto jí její manžel Nikolaj důvěřoval a házel na ni stále nové starosti.
A dcera Máša viděla ve své matce naději a oporu. Proto každý den Viktorie Semjonovna, naložená po práci balíky, cestovala ke své dceři třemi přestupy, aby stihla uvařit večeři, vyzvednout vnoučata Mišutku a Nasťu ze školy, nakrmit je, přebalit a pak je dalšími třemi přestupy odvést do školy.
V úterý kreslení, ve čtvrtek zpěv a ve středu a v pátek tenis. Po oddílech musely Mišutka a Nasťa na procházku, udělat úkoly a odevzdat je svým milovaným rodičům.
– Díky, mami, jsi báječná! Neudělala jsi dost brambor? Seva chtěl dnes zavolat svým kamarádům… Čím je mám nakrmit?
Viktorie Semjonovna mávla rukou.
– Vzala jsem tolik brambor, kolik jsem mohla unést, a uvařila jsem jich tolik, kolik jsem mohla… vaše police jsou prázdné. Vždycky ti dojdou potraviny.
– Nemám na nic čas, mami.
– Tak ať to koupí Seva. Co to má společného se mnou?
– Nezlob se, – objala Máša matku jako mazaná liška a Viktorii Semjonovně roztálo srdce. – Víš, on i já máme hodně práce. To ty máš volného ptáka… Máš práci snů – půl dne práce, a pak si můžeš dělat, co chceš.
Viktorie si jen povzdechla. Kdy naposledy udělala to, co chtěla? Asi před 30 lety. A ani práce snů nebyla tak snadná. Vika pracovala v řetězci internetových obchodů jako doručovatelka. Někdy musela krabice nosit sama a byli různí klienti…..
– Oh… nemáme ani mléko! A za půl hodiny jsem objednaná na manikúru… – Máša pobíhala po domě.
– Všechno jsem přinesla, všechno jsem uvařila. Dobře, jděte si po svých. Umím udělat palačinky bez mléka. Budou chutnat ještě lépe.
– Jsi zázrak, mami! S masem. V mrazáku je připravené mleté maso… rozmrazte ho… znáte to. Bude tu šest lidí. Všichni jsou hladoví z práce,” instruovala je Máša a spěchala si pro manikúru. – Přijdou v sedm.
Viktorie si vyhrnula rukávy a začala “čarovat”. Pomáhala jí vnučka. Šlehala vejce s cukrem a Mišutik běhal po kuchyni, smál se a objímal babičku.
“Není to pro mě těžké. Jsem se vším spokojená…” – Viktorie se zamyslela. O čtyřicet minut později byla na stole lákavá hromada palačinek, dům voněl útulností a jídlem. A Viktorie Semjonovna se únavou sotva držela na nohou.
– Ooh, palačinky! Děkuji, Viktorie Semjonovno! – přišel do kuchyně můj zeť a snědl pár palačinek. – A tady jsem přemýšlela, čím pohostím své přátele…..
– Dobrou chuť. Odcházím.
– Takže možná dneska zůstaneš u nás? – Zeptala se Seva s nadějí. Doufal, že tchyně bude s vnoučaty “po hodinách” a on si bude moci v klidu sednout s přáteli.
– Ne. Můj manžel má hlad. Volal už desetkrát.
“Dobře. Budu muset dát dětem chytrý telefon a notebook, aby mi nepřekážely.”
Victoria dorazila domů unavená. Její manžel Nikolaj už seděl v kuchyni, jak se říká, se lžící v ruce.
Nakrmila ho palačinkami, které si přinesla s sebou; na vaření doma už neměla sílu.
– Co jsi zač, jako bys běžel maraton? – zeptal se Nikolaj.
– Jsem vyčerpaný. Ještě že je zítra sobota. Odpočinu si.” Viktorie si nalila sklenici vody. Rychle se zakousla do jakéhokoli sendviče, který jí za celý den přišel pod ruku. Ale na večeři neměla energii.
– Je to… Vic… je to… mám problém.
– Cože? – Žena byla vyděšená.
– Pohádal jsem se s Valjou. Nemůžu ji poslouchat! Proč si ji Víťa vzal? – Kolja smutně sklonil hlavu. S bratrovou ženou Valjou si už dlouho nerozuměl. A teď, když bratr sehnal Koljovi práci v jeho květinářství, musel pracovat s ní.
– No, když už se jednou pohádáte, tak se usmíříte. Nejste si cizí.
– To je ta špatná věc, že nejsou cizí! Bojím se, že mě vyhodí, že o mně Víťovi řekne všechno možné! A já nemůžu přijít o práci… a nechci se hádat s bratrem.
– Ano,” vzpomněla si Viktorie, jak poté, co jejího manžela propustili z továrny, ho nikam nechtěli vzít. Naštěstí měl Viktor vlastní firmu a po dlouhém přemlouvání sehnal bratrovi práci u něj.
– Zítra je klidný den, ale blíží se prázdniny. Takže Valya si začíná s předstihem vyklovat mozek z hlavy. Nemůžu… ztratím ho.
– Tak co navrhuješ? Přijít za mnou pracovat? Na jeden den? Udělám pár věcí kolem domu. Nemusím pracovat příliš tvrdě. A Lena tam bude, prodavačka. Jen na ni musíš dohlížet, aby si neukradla vlastní peníze. No, víš, já sama jsem byla v mládí květinářka. A ty a Valja jste kamarádky. Chová se k tobě dobře.
Vika při manželových slovech ztuhla. Takový “návrh” nečekala.
– Takže jsme se dohodli? Pak jdu do postele. Byl to náročný den,” řekl Kolja. Odložil špinavé nádobí do dřezu a aniž by čekal na odpověď, šel k pohovce.
Viktorie si povzdechla. Po náročném týdnu se jí nechtělo jít do práce místo manžela.
Podívala se na manžela, na horu nádobí, nechala ho ve dřezu a šla si lehnout.
– Vicu, proč je naše kuchyně špinavá? – zeptal se druhý den ráno její manžel Nikolaj.
– Slíbila jsi mi, že se postaráš o domácnost, tak tady je moje,” řekla Viktorie a protáhla se. Budík zazvonil v devět hodin. Měla dvacet minut na to, aby se sbalila a v deset hodin dorazila do květinářství, kde pracoval její manžel.
– Jen jsem ti slíbila, že za tebe dneska udělám domácí práce… a nádobí se tu válí už od včerejšího večera. Včera jsi pro mě nepracoval,” řekl Nikolaj zachmuřeně.
– Všechno je spravedlivé. Dnes jsi mi to slíbil, dnes ti to vynahradím,” řekla Viktorie.
– A snídaně?
– Snídaně je na vás. A oběd a večeře. Na dnešní večer udělej charlottu, přijedou k nám na návštěvu Máša a Seva, chtěli k nám přivést vnoučata. Mišutik má rád šarlotku. A pro Nasťu upeč tvarohový koláč.
– Cože? – zeptal se Nikolaj znovu. – Nevím jak.
– Najděte si to na internetu. Je to snadné a dostupné, recepty s videi. Hodně štěstí, zlato. Šla jsem do “květinového ráje”, do “práce snů”.
Viktorie Semjonovna schválně vstala pozdě a ani se nenapila čaje. Nechtěla polevit v ostražitosti a znovu stát u plotny a připravovat manželovi snídani, která se měla změnit v oběd. Protože jí slíbil, že bude jeden den “hostitelkou”, nechala ho, aby sám zjistil, jaké to je.
Procházela jarní ulicí a plně se nadechovala. Možná ten obchod nakonec nebyl tak špatný nápad. Vyjít z toho začarovaného kruhu praní a vaření…..
Cestou se Victoria rozhodla, že si dopřeje trochu radosti. Zašla do kavárny a koupila si výborný croissant. Dopřála si také šálek ochucené kávy. S jejím krevním tlakem si tento luxus dopřávala jen zřídka.
– M… jak lahodné! – Viktorie slastí přivřela oči. Její nálada už nebyla depresivní. Po šálku osvěžujícího nápoje se jí chtělo žít a věřit ve světlou budoucnost.
Viktorie se podívala na hodinky. Ukázalo se, že na “snídani” strávila víc času, než plánovala. Měla běžet na autobusovou zastávku… nebo si vzít taxi.
“Cože, dožil jsem se pětapadesáti a nejsem hoden pohodlné jízdy?” – pomyslela si a objednala si auto.
Do obchodu vstoupila rozkvetlá a šťastná. Jak málo jí chybělo ke štěstí.
Její radost však trvala jen krátce.
– Haló… kde je Nikolaj? – zeptala se prodavačka Lena.
– Dneska na něj jdu.
– Kdo vyloží zásilku?
– Nakladač? Musíte mít jednoho z mužů.
– Neexistuje.
– Kam šel?
– Vzal si volno,” Lena zavrtěla hlavou.
– No… budeme muset. Každý si neseme květinu… – Viktorie Semjonovna pokrčila rameny. Co jiného se dalo říct?
– To nesmím! To nesmíš! – Lena vyšla zpoza pultu a Viktorie uviděla velké břicho. – Osm měsíců. Nebudu nosit těžká břemena. Mé zdraví je důležitější!
Viktorie Semjonovna se šla podívat na zboží a ztuhla. Gazela byla plná velkých krabic, až po střechu napěchovaných květinami a ozdobami. A jak byly těžké… bylo třeba zavolat tým stěhováků!
– Tak je vezměte dovnitř,” vystoupil z kabiny těžký řidič. Okamžitě si uvědomila, že jí nijak nepomůže. Victoria se podívala na květiny, podívala se na Lenu… a rozhodla se.
Mezitím doma.
Nikolaj myl nádobí a byl velmi unavený.
– Kéž by si koupili myčku. Teď bych tam mohla dávat špinavé talíře a vyndávat čisté. Jeden a hotovo!
Dobře, vedl jsem si dobře. Zvládl jsem to. Teď si můžeme odpočinout.
Nikolaj si zapnul svůj oblíbený pořad a omylem usnul u televize. Probudil ho zvonek u dveří. Máša přivedla vnoučata.
– Kde je máma? – zajímala se.
– Em… jen tak… – Nikolaj se styděl říct, že jeho žena pro něj pracuje. Nedokázal dceři vysvětlit, že je tu takový choulostivý problém… neshodli se na postavách s tetou Valentinou.
– Nemáš nic k obědu?!
Nikolaj roztáhl ruce. Půl dne prospal a nestihl si nic připravit. A bylo nepravděpodobné, že by to stihl. Během let strávených s Viktorií zapomněl, jak se dělají knedlíky.
– Požádala jsem mámu, aby udělala charlotte! A tvarohový koláč! – Máša se ušklíbla. – Co je to za nezodpovědnost?! Děti očekávaly, že babička bude mít prostřený stůl!
– Uvařte si sami. Já mám taky hlad,” řekl Nikolaj.
Začali se dohadovat, kdo bude stát u sporáku.
– Mami, dědo! Volá babička! – Nasťa na sebe upozornila tím, že ukázala na telefon.
– Vzpomněla si na nás,” zamumlala Máša a popadla sluchátko. – Haló? Mami? Budeš tu dlouho? Я…
– Ahoj, Mášo. Tohle je Valentina.
– Ahoj, teto Valjo… – Maria okamžitě změnila tón.
– Viktorie Semjonovna má potíže. Její krevní tlak prudce stoupl.
– Máte ho? – zajímala se Máša.
– Pracovala místo tvého otce, Nikolaji. Vykládání gazely. Z únavy se jí zatočila hlava a Vika spadla… Celkově bylo všechno špatně.
– Bože… mami… tati! Tys ji donutil jít do práce?! Jak jsi mohl? – Máša se zachvěla.
– Všichni jste ji srazili na kolena! Žádný stud, žádné svědomí! – Valentina začala Mášu kárat, zatímco ona plakala a litovala sebe nebo svou matku.
– Přesně tak, udělalo se mi z tebe špatně! Chceš všechno! Sedíš mi na krku! – Nikolaj souhlasil, jako by svou ženu neposlal do práce místo sebe.
– Chci jet za babičkou! – Míša se rozplakala.
– Potřebuje péči. Pojď sem. Zavolali jsme lékaře, ale Vika odmítla jít do nemocnice. Chce jít domů.
– Ano… samozřejmě… hned tam budeme,” souhlasila Máša a celá rodina se vydala vyzvednout matku.
Viktorie se setkala s rodinou ležící na pohovce ve Valentinově kanceláři.
– Jak se máš, maminko?
– Moc dobře ne… ale doma to bude lepší,” řekla tiše.
– A tak jí připravíte teplé jídlo a pití. Žádný stres ani napětí. Vezměte si své děti, je to babička, ne chůva,” napomínala Valentina dál.
– A jak dlouho to bude trvat? – zeptal se Nikolaj.
– Do pondělí.
– To je v pořádku,” usmál se.
– A pak… jsem jí koupil lístek do sanatoria. Na měsíc.
– Měsíc?! – ptali se všichni členové domácnosti jednohlasně.
– Možná bych taky chtěl do sanatoria,” řekl Nikolaj s nelibostí.
– A v pondělí jdete do práce. Máš nějakou práci.
– Co odpracovat?
– Z platu, za který jsem tvé ženě koupil letenku.
Nikolajova tvář byla bělejší než sníh. Vika se málem zasmála do pěsti, ale včas si vzpomněla, že hraje roli, a nasadila bolestný výraz. Valentina na ni mrkla. Měly své vlastní malé tajemství, o kterém neměl nikdo vědět.
A to tajemství bylo následující.
Před několika hodinami v obchodě.
– Počkejte chvilku. Musím zavolat paní domácí,” řekla Viktorie, když si uvědomila, že nemá fyzickou sílu na to, aby jí zlomila vaz. Vytočila číslo své kamarádky, majitelky obchodu, a vysvětlila jí situaci.
– Haló? – Valya zvedla telefon téměř okamžitě.
– Ahoj. Jsem tady u vás v obchodě… nakladač nepřijel, nejsou tu žádní muži, Lena je těhotná, – řekla jí Vika všechno.
– Mám to. Hned tam budu. Mezitím zajděte do sousedního instalatérství. Pracuje tam jeden milý chlapík, Ruslan, občas nám pomůže. Dejte mu nějaké peníze, neodmítne.
– Dobře.
Victoria to udělala. Ruslan rychle vyložil zboží a dokonce pomohl nalít vodu do váz a zásobníků. Lena musela také pracovat.
– No tak, pomoz mi. Není to škodlivé.” Viktorie Semjonovna jí podala nářadí a začala pracovat na květinách.
– Dobrá práce! – Pochválila je Valentina, když přišla do obchodu. – Na první pohled je vidět, že muž je zvyklý pracovat a ne se flákat.
Objaly se s Viktorií a pak všechny tři dokončily květiny rychleji, než Vika plánovala.
– Tak povídej, jak se máš? Proč jste přišla pracovat pro svého manžela? – Valja zavolala Viku do kanceláře, zatímco Lena vydávala zboží.
Viktorie Semjonovna se na chvíli odmlčela a řekla vše, co ji trápilo.
– Takže vaši příbuzní na vás jezdí… a nestydí se?
– Já nevím. Nezdá se mi to těžké, ale večer už vyju jako vlk. Už nejsem ve stejném věku… bolí mě nohy, tlak mi prudce stoupá. No, co na to říct… stejně jim nedokážu říct ne.
– Můžete. Pokud chcete.
– Jak?
– Pro koho měli děti? Pro sebe nebo pro vás? A pro vašeho drahého manžela? Kdy se vám naposledy dvořil?
Viktorie Semjonovna neodpověděla. Co měla říct?
– Každopádně mám plán. Musím jim dát lekci, aby si tě vážili,” řekla Valentina, ale Vika jen mávla rukou.
– To nemohu.
– Buď budeš souhlasit hned, nebo za chvíli odejdeš. Nejdřív nohy. To vám zaručuji. Zažily jsme to,” vyprávěla Valentina Viktorii několik smutných případů ze svého života, kdy žena tvrdě pracovala a málo odpočívala. Viktorie Semjonovna se vyděsila. Pomyslela si, že opravdu musí včas zastavit… a rozhodla se zastavit.
A následující pondělí Viktorii doprovodila do sanatoria celá rodina.
– Odpočívej, mami… my to zvládneme,” mávla rukou Máša. Po incidentu si s Valentinou promluvila a uvědomila si, že to přehnala, když na matku kladla příliš velké nároky. Nikolaj nevyvozoval žádné závěry, ale poté, co byl měsíc ponechán sám sobě, se naučil vařit knedlíky, mýt nádobí a dokonce zapínat pračku.
Celkově se Valentinův plán podařil. Viktorie si odpočinula, nabrala sílu… a pak už je jen na ní, aby se sama rozhodla: zda se nechá “vozit na sobě, nebo sundá sedlo”.
