Milana si už dlouho přála koupit chalupu na venkově. Dlouho hledala místo, kde by byla řeka, les a nádherná příroda. Mila žila celý život v “kamenné džungli”. Tak říkala svému městu.
– A kdy si splnit svůj sen? – Pomyslela si.
– Čas je tak prchavý. Je mi 35 let. A stále se mi nedaří plnit si své sny. – Řekla Pavlovi.
Milana chodila s mladým mužem dva roky, ale nikdy od něj nedostala nabídku k sňatku.
Mila strávila dva měsíce cestováním po okolních vesnicích a hledáním domu. Nemohla však najít ten, který by chtěla.
Jednoho slunečného dne přijela spolu s Pavlem podívat se na velmi skromný, útulný dům.
“Tady je! Našla jsem ho! Jaký je hezký.
Dům byl opravdu velmi hezký. A místo bylo také vhodné. Nedaleko tekla řeka a v blízkosti byl les. Jen v něm už dlouho nikdo nebydlel. Uvnitř to páchlo plísní a okna byla pokryta pavučinami. V domě bylo málo nábytku: stará pohovka, houpací křeslo a příborník.
Mila věděla, že v každém případě bude potřeba opravit.
„A kdo tu dřív bydlel?“ zeptala se Milana realitního makléře.
“Ach, tenhle dům je už tři roky bez majitele. Bydlel tu starý dědeček! Ať mu země roste nad hlavou. Jeho dcera dlouho přemýšlela, jestli ho prodat, nebo ne.
„Asi čekal na vás. Na svou paní,“ řekl s úsměvem realitní makléř Vasilij.
Milana si už představovala, jak brzy ráno otevře okno, nalije si bylinkový čaj a za zpěvu ptáků si bude užívat tento rajský koutek.
Dva měsíce Milana s Pavlem opravovali dům. Vyměnili okna, podlahy, omítli stěny. Zbývalo jen opravit sklep, ale to se rozhodli udělat později.
A pak nastal dlouho očekávaný okamžik nastěhování.
Milana přivezla všechny potřebné věci. Na nějakou dobu se rozhodla žít ve dvou domech. Musela dokončit jeden projekt v práci. Milana měla ve městě malý jednopokojový byt, který před pěti lety koupili její rodiče.
A koupě domu je její pýcha. Vždyť si na něj vydělala sama.
V pátek večer se Mila rozhodla jet přes noc do domu. Dokončila všechny práce. A teď už musela být ve městě až v pondělí. Milana pracovala jako designérka ve velké firmě.
Pavel ji podpořil. A řekl, že za ní určitě přijede zítra večer.
Mila přijela domů. Uvelebila se v měkkém pohodlném křesle. Vzala si oblíbenou knihu, rozsvítila lampu a s rozkoší se ponořila do milostného románu.
Než se stačila rozhlédnout, za oknem se už objevil měsíc. Mila se protáhla a šla si ustlat postel.
Myslela na hrdiny své knihy, ale její myšlenky přerušil zvonek. Mila si nejprve myslela, že se jí to zdálo. Zvuky se ozývaly z ulice.
Mila se podívala z okna a uviděla postavu mladé dívky v vzdušných krémových šatech. Jako by se vznášela nad zemí a v ruce držela zvonek.
„Co se stalo?“ zavolala na dívku, ale jako odpověď uslyšela jen stejný zvonění. Celá situace byla čím dál tím znepokojivější.
Za oknem se už stmívalo. Milana měla v hlavě zmatek z různých domněnek.
„Hned vyjdu ven a všechno se vyjasní,“ pomyslela si Mila.
Oblékla si svetr a spěchala k tajemné neznámé ženě. Ale když vyšla na ulici, nikoho už neviděla. Jen bílá kočka hlasitě mňoukala a v dálce se ozývalo štěkání psů.
Mila se vrátila domů a šla spát. „Ano,“ pomyslela si, „to se stává.“
Ale tím podivnosti neskončily. Když Mila už téměř usínala, zaslechla skrz polospánek klepání na okno.
Mila sebou trhla, ale aby vše vyřešila, rychle přiběhla k oknu. K jejímu překvapení za ním nikdo nebyl. Bylo ticho a klid.
„Dobře,“ řekla si Mila. „Asi se mi to jen zdálo. Vždyť jsem už skoro spala.
Jsem v novém domě. A samozřejmě je všechno nezvyklé.“ Uklidňovala se Milana.
„Ať už je ráno,“ řekla a únavou usnula.
Ve čtyři ráno Mila doslova vyskočila z postele. Slyšela, že ve sklepě hraje hudba. Byla strašně vyděšená.
Milana se rozhodla, že už nebude spát. A rozsvítila všude světla. Uvelebila se v kuchyni, nalila si šálek horké kávy a čekala na ráno.
Mila se snažila analyzovat, co se děje. Ale do sklepa se bála podívat. Měla pocit, že se jí vlasy samy hýbou na hlavě. Ale žádné zvuky ani hudba už neslyšela.
Dvě hodiny Mila seděla v kuchyni, v tichu popíjela kávu a uklidňovala se, že už bude ráno. V šest ráno to nevydržela a rozhodla se lehnout si do křesla, aniž by zhasla světlo.
Po půl hodině se probudila. Nohy měla úplně ztuhlé z nepohodlné polohy. A když Mila zjistila, že nesvítí světlo, vyběhla ven, aniž by se vzpamatovala. U okna si Mila všimla mrtvé vrány.
„Tak to bylo to bušení v noci,“ řekla Mila.
Běžela po vesnici, dokud se neuklidnila a neuvědomila si, že na ulici ještě nikdo není. A neměla kam jít.
Najednou Mila uslyšela skřípání dveří u domu, kde se zastavila. Byl to mladý muž.
Mila se zaradovala a rychle přistoupila k mladému muži. Nevěděla, jak začít rozhovor a na co se zeptat.
„Když řeknu pravdu, budou mě považovat za bláznivou,“ pomyslela si.
„Mladý muži, znal jste dědečka, který bydlel v domě číslo 43 na Lesní ulici?“
„Právě teď v tom domě bydlím já. Je to moje první noc a je to pro mě nezvyklé a trochu znepokojivé.
“Ano, vidím, že se třesete. Jak vám mohu pomoci? Bojíte se? Musím jet do města do práce. Ale pokud potřebujete pomoc?
„Jedete do města? Můžu jet s vámi?“ zeptala se Mila.
— Jistě, nastupte si. Svezeme vás.
Mila nastoupila k Olegovi do auta. Tak se jmenoval mladý muž. Rozhodla se jet za Pavlem. Klíče od svého městského bytu totiž nechala v domě.
Oleg začal vyprávět o vesnici. A najednou se zeptal.
„Proč jste se rozhodl koupit tento dům? I když samozřejmě neznáte celou pravdu.“
Mila srdce bilo čím dál tím silněji.
“Dědeček žil sám jen poslední rok. Ale vlastně žili spolu s babičkou Alžbětou mnoho let. Byla ale podivná.
“Říká se, že v tomto domě Elizaveta kouzlila ženám. Nevím, jestli je to pravda, ale byl jeden případ. Mladá dívka Maria nějak otěhotněla. A dlouho skrývala své nechtěné těhotenství. Tak se obrátila s prosbou na Elizavetu Fjodorovnu.
A pak… Nikdo neví, co se stalo s jejím nenarozeným dítětem. A Marii samotnou často v noci vidí s zvonkem. Chodí po vesnici a hledá své dítě.
“S tím domem bylo vůbec hodně podivností. Někdy odtamtud slyšíte hudbu, nějaké zvuky.
Milana byla velmi zklamaná. Nevěděla, co si má myslet.
Koupila dům a chtěla tam žít šťastný život. A teď. Mila se bojí dokonce do něj vstoupit.
___________________
Milana dojela k Pavlovi. Ten se ji samozřejmě snažil uklidnit. A navrhl jednu možnost. Vzhledem k tomu, že dům měl špatnou energii, bylo třeba ho zbourat a postavit nový.
„Ano, to bude vyžadovat investice,“ řekl.
„Ale já pro tebe něco mám. Vím o tom. Teď možná není nejvhodnější doba.
Vezmeš si mě? Už dlouho jsem ti chtěl udělat nabídku!“
_______________________________________________________________________________________
Milana a Pavel se vzali. A za rok začali stavět svůj dům. Na místě starého domu vysadili krásnou květinovou zahradu.
