Bezdomovec objal ovčáka a usnuli, zatímco žena se vracela opuštěným parkem a v očích měla slzy. Před sebou měla obrázek psa, který krmil svého člověka. A pak mu broukal ukolébavku……
Pracovala v kuchyni, v restauraci.
Restaurace byla drahá, kuchaři byli vynikající. Měla dlouhou tradici, takže tam vždycky byla fronta. Místa se rezervovala týden předem.
Její plat byl nízký. „Stála na salátech“. Tak se říká o těch, kterým zatím svěřili jen jednu věc – připravovat saláty.
Proto si přivydělávala ještě úklidem. Po práci, když všichni odešli, zůstala a vynášela odpadky a zbytky jídla, zametala a myla podlahy.
Dostávala za to trochu přilepšeno a celkem to nebylo špatné.
Tak se seznámila se skupinou koček a psů, kteří celý den trpělivě čekali, až se večer objeví s zbytky jídla.
Krmit je bylo přísně zakázáno. Šéf to vysvětloval tím, že se tak rozmnožují krysy a myši. Ale zkuste to vysvětlit hladovým očím, které se na vás dívají s prosbou a nadějí…
Tak to dělala, aby neurazila kočky a psy a aby ji nechytili, a to tak, že jim odkládala jídlo stranou a čekala, až se nají. Potom zbytky uklidila do velkých zelených nádob s víky.
Tady ji uviděla – velkou špinavou ovčáckou fenu. Nerozuměla plemenům, takže se mohla mýlit. Ale to ji moc nezajímalo, zaujalo ji něco jiného.
Pes vybíral kousky, ale nikdy nic nejedl. Ona je sbírala, brala zuby a utíkala někam…
Po několika týdnech zvítězila zvědavost a ona se rozhodla psa sledovat, tím spíš, že měla času více než dost.
Zatímco ostatní kočky a psi se hádali a jedli, ona následovala ovčáka, který zamířil do vzdáleného koutu parku…
Park byl hned vedle restaurace. Byla tam centrální alej, vždycky v noci dobře osvětlená. Pod lampami byly rozestavené lavičky a dokonce i malé stolky s kovovými sedátky.
Právě u jednoho takového stolku se pes zastavil.
Za stolem seděl muž, zjevně bezdomovec. Rozcuchané vlasy a vousy, stará roztrhaná bunda – to vše bylo dobře vidět ve světle lamp.
Ovčácký pes se postavil na zadní tlapy a položil svou kořist na stůl.
„Ryba je moje,“ řekl radostně bezdomovec. „Ryba je moje, co bych si bez tebe počal? Ty jsi moje živitelka!“
Bezdomovec psa objal a políbil ho na čumák. Ryba olízla muži tvář a radostně zakňučela.
„Posaď se naproti, Rybo,“ pokračoval muž. „Dáme si něco k jídlu.“
Pes vylezl na protější sedadlo a muž začal rozdělovat jídlo, které mu přinesla. Po jídle šli dál…
Žena nebyla schopná se odhodlat, aby je nešla sledovat. Park byl prázdný. Musela se schovávat za stromy, které rostly podél hlavní aleje.
V nejvzdálenějším koutě parku se muž se psem zastavili. Byly tam husté keře.
„Máme čas do pěti do rána,“ řekl bezdomovec Rybě. „Pak přijdou uklízeči a běžci a my musíme zmizet, než dorazí…“
Vytáhl z keřů několik kartonových krabic. Položil je na zem a vytáhl ze nich starý, potrhaný spací pytel a dvě deky.
Sám si lehl do spacího pytle, který si rozložil na krabicích. Hned rozprostřel jednu z dek, na kterou si Ryba lehla. Druhou přikryl svou živitelku.
Lehli si tváří k sobě a Ryba začala olizovat tvář svého člověka. Ženě se dokonce zdálo, že mu zpívá nějakou psí ukolébavku – tiše a něžně kňučela.
To ženě připomnělo její dětství a to, jak jí maminka zpívala na dobrou noc…
Bezdomovec objal svou společnici a oni usnuli, zatímco žena šla zpět opuštěným parkem a neviděla žádné lucerny. Oči jí zalily slzy.
Nevěděla, co se mu stalo a proč se ocitl na ulici. Nebylo jí místo, aby soudila, a ani se o to nepokoušela. Před očima se jí zjevil obraz, jak Ryba krmila svého člověka.
Sama nejedla, nesla mu jídlo a čekala, až se s ní podělí. A pak mu zpívala ukolébavku…
Teď v noci krmila Rybu zvlášť. Dávala jí velké kousky masa, které zbyly po zavírací době, a housky. Vše to balila do sáčku a říkala:
„Tady, Rybko. Odnes svému člověku.“
Ryba radostně pištěla a olizovala jí ruce.
O dva týdny později, když po zavírací době vynášela odpadky a smetí, čekal na ni bezdomovec spolu s Rybou:
„Chtěl jsem vám jen poděkovat,“ řekl a opatrně se k ní přiblížil, vzal její pravou ruku do svých dlaní, hluboce se sklonil a políbil jí prsty.
Zahanbila se a vytrhla mu ruku.
„Ale ne!“ řekla. „To není třeba. Vždyť mě to nic nestojí. Přijďte si to vzít sami. Dám vám to a pro vaši Rybu něco nasbírám…“
Bezdomovec se klaněl a děkoval.
Tak to pokračovalo. Sbírala jim dobré kousky z jídel, kaši a chléb. Ale jednoho dne…
Jednou nepřišel. A po několika dnech začala mít obavy. Ryba také nepřišla, ale pak se vrátila, ale jídlo si nevzala. Stála u ženy a žalostně kňučela.
Něco se stalo, usoudila žena a šla za psem do vzdáleného koutu parku. Bezdomovec ležel ve spacím pytli a třásl se zimou.
„N-n-nic se neděje,“ pokusil se říct. Ale zuby mu tak klepaly, že sotva rozuměla, co říká. „Brzy to přejde…“ ujišťoval ji. „Musím si jen lehnout a odpočinout si…“
Ohmatala mu čelo. Hořel.
Záchranka odvezla muže. A ona odvedla domů Rybku, která žalostně kňučela a snažila se vrhnout za autem, které odvezlo jejího člověka.
Žena se nějak podařilo vysvětlit psovi, že jeho pána vyléčí a vrátí, a odvedla ho k sobě domů, ale jedna myšlenka jí nedala spát.
Kam se bezdomovec poděje, až ho propustí? Sama bydlela v malém pokoji s jednou postelí. Neměla místo pro dalšího člověka.
Sedla si tedy ke stolu, rozsvítila lampu, učesala se a celou historii natočila na kameru telefonu. Bez jakékoli naděje to zveřejnila na internetu. Poté šla spát…
V noci musela několikrát vstávat – Rybka vyskakovala ve tmě a úzkostně vyla. Hledala svého člověka. Žena ji uklidňovala a slibovala jí, že všechno bude dobré.
Ráno, úplně nevyspalá, se domluvila s Rybou, že na ni počká doma a večer spolu půjdou navštívit jejího pána.
Celý den pracovala jako vždy, bez oddechu. Jen párkrát si stihla zakouřit a sníst sendvič.
Těsně před zavírací dobou vešel do kuchyně vedoucí a překvapeně ji oslovil.
„To je velmi podivné,“ řekl. „Ale tam stojí lidé, přímo uprostřed sálu, a chtějí vás…“
„Mě?!“ žena se udivil a otřela si ruce a uhladila vlasy.
Šla do sálu a snažila se vzpomenout, co mohla udělat, že ji někdo hledá.
Uprostřed sálu stálo asi deset lidí. Když ji uviděli, najednou ožili a začali tleskat. Celý sál ztichl a otočil se k nim.
Zčervenala a zahanbeně se zeptala, co se stalo. V tu chvíli každý z přítomných vytáhl telefon a ona s údivem uviděla své krátké video s prosbou o pomoc.
Hosté restaurace okamžitě vytáhli své telefony a začali video hledat.
Musela se převléknout a jet s lidmi, kteří na ni čekali, do nemocnice. Mezi nimi byli lidé, kteří prostě chtěli pomoci, zástupci sociálních služeb a jedna známá blogerka, která vše natáčela na malou videokameru.
Bezdomovec, kterému se trochu ulevilo, byl takovou návštěvou velmi překvapen. Nebyl zvyklý na pozornost lidí a byl velmi rozpačitý…
Po návratu do restaurace se žena dozvěděla, že ji žádají, aby šla za majitelem, který z neznámého důvodu přijel ten večer.
Byla velmi rozrušená a předpokládala, že ji teď vyhodí, a tak se připravila na nejhorší, ale…
Majitel se široce usmíval a potřásal jí rukou:
„Děkuji! Mockrát děkuji!“ říkal, čímž ji zmátl. „Cože, vy to nevíte?“ divil se majitel. „Díky vám jsme se stali slavnými. Pomáháme bezdomovcům a lidem!“
Pak se posadil na židli a podíval se na ni vážně:
“Nemůžu vás propustit, jakkoli bych chtěl. Kromě toho už nebudete pracovat v kuchyni. Teď jste náhradní vedoucí, s další povinností, sakra…
Budeme organizovat kuchyni pro krmení bezdomovců a zvířat. A jen se mi to zkuste zkazit!
Máme rezervace v restauraci na půl roku dopředu a všichni nechávají peníze s prosbou, abychom nakrmili bezdomovce.
Lidé, víte, z nějakého důvodu je pro ně snazší nechat peníze jiným, než to udělat sami, ale… Co naděláte.
Souhlasíte?
Ona jen přikývla…
Bezdomovec se psem byl ubytován v sociálním bytě. Ona je pravidelně navštěvuje. On se oholil, ostříhal, převlékl a našel si práci.
Ryba vždy netrpělivě čeká na ženu a vždy se raduje z jejího příchodu.
V restauraci a jídelně pro bezdomovce je hodně práce. Dostat se odtamtud je velký problém.
Šéf se na ni usmívá, ale ona neví, jestli je spokojený. Plat má teď víc než slušný.
Někdy o víkendech chodí s Tomem a jeho Rybou do parku a povídají si o životě. Tom ji ujišťuje, že je jeho anděl strážný. A že se to všechno stalo jen díky jejímu dobrému srdci.
A ona ho ujišťuje, že jeho andělem strážným je pes Ryba. A bez ní by se nic z toho nestalo.
A ovčácká fenka Ryba se o jejich úvahy vůbec nezajímá. Jde vedle nich a usmívá se. Už ví, že brzy budou mít štěňátko. A Ryba si představuje, jak si s ním bude hrát.
