Jak přerušit pouto s někým, koho milujete?
– Nechci si tě vzít! Nechci si tě vzít, to je všechno! – Alina se podívala na Vadima a hrdě zvedla hlavu: – A své dítě si vychovám sama! Nic od tebe nepotřebujeme, už jsem ti to říkala!
– Vždyť je to i moje dítě! Mám právo ho také vychovávat! – Vadim mávl rukou: – Vezmi si mě!
– Nechci! Nemiluju tě! – Aline opakovala: – Přijmi to!
– Aline, nebuď směšný! Chodili jsme spolu skoro rok a já tě miloval. A teď jsi těhotná a láska je pryč?! Minulý měsíc jsme se bavili o naší svatbě, vybírala sis šaty na internetu…..
– Takže láska je pryč! – Alina pokrčila rameny: “To se stává! Nepotřebuju teď svatbu ani šaty…..
Alina a Vadim byli skutečně spolu 11 měsíců. Vadimovi bylo 24 let, Alině 19. Jejich vztah se vyvíjel velmi rychle: seznámili se na narozeninách společného kamaráda a doslova za týden byli pár. Vadim pracoval jako programátor, dobře vydělával a krásně se o ni staral. Byly květiny, dárky, restaurace, dokonce stihli spolu jet na dovolenou k moři. Vadim Alině navrhl, aby spolu začali bydlet, ale dívce to zatím vyhovovalo: bydlela s rodiči, dokončovala obchodní školu a s přítelem se scházela po večerech.
Chodili spolu na procházky, do kaváren a za přáteli.
Někdy Vadim zůstal přes noc u Aliny – její rodiče ho znali jako budoucího manžela své dcery. Někdy Alina zůstala u Vadima – samozřejmě, že dívka znala i jeho rodiče. Všechno směřovalo k logickému vyústění – svatbě. Mladí lidé se rozhodli, že se k sobě nastěhují až po svatbě: Alinin otec to bral příliš vážně. Dokonce už vybrali restauraci pro oslavu… Co se stalo s Alinou a proč změnila své rozhodnutí, nikdo nechápal. Tím spíš, že dívka otěhotněla.
„Alino, musíš mě vyslechnout!“ pokračoval Vadim v obléhání. „Vždyť budeš mít dítě! Jak ho chceš vychovávat sama?! To jsou nemalé výdaje, to nezvládneš! A vůbec, dítě potřebuje otce, úplnou rodinu!“
„To by tě nemělo trápit!“ – Alina hrdě zvedla hlavu. „Zapíšu ho na sebe, takže se nemusíš bát! Děti rostou skvěle i v neúplných rodinách! A ty budeš úplně volný, bez jakýchkoli závazků!“
„Jo, to tvoji rodiče budou mít velkou radost!“ Vadim se rozhodl zkusit to z jiné strany. „Co si o mně pomyslí?! Vždyť je to moje dítě, jako slušný muž bych si tě měl vzít! A svým rodičům jsem to už řekl: mají velkou radost.“
— Vadime, řeknu svým rodičům všechno tak, jak to je, že si tě nechci vzít. Takže se neboj: tvoje reputace neutrpí! Zůstaneš slušným mužem. A ty to nějak vysvětli svým rodičům.
— Co s tím má společného pověst?! Mluvím o dítěti! A vůbec: miluju tě, Alino, to přece víš! Chci, abychom byli rodina, abychom společně vychovávali naše dítě: holčičku, která bude podobná tobě, nebo chlapečka s očima jako já!
— Ale já už to nechci! Ani kluky, ani holky! Všeho nech, domluvíme se později! Jsem unavená, jdi pryč! Necítím se dobře! – Alina vstala z lavičky a bez ohlédnutí vešla do vchodu.
Vadim zůstal u vchodu. Nemohl pochopit, co se stalo s jeho milovanou, vždyť ještě před pár měsíci plánovali svatbu, diskutovali, které příbuzné pozvou a které ne, vybírali restauraci… Ale něco se zjevně pokazilo.
Alina vstoupila do vchodu. Dveře se za ní zavřely. Dívka k nim přitiskla čelo. Chladný kov jí trochu zchladil rozpálené tváře. Bylo dobře, že venku byla tma a Vadim neviděl její zarudlou tvář, slzy v očích. Kdyby je viděl, nikdy by nevěřil jejím slovům o tom, že ji nemiluje. Což o to, ona sama nevěřila: byla špatná herečka. Jak těžké je lhát! Jak těžké bylo vzdát se dobrovolně toho, o čem posledních několik měsíců snila! Hlavní bylo, aby jí uvěřil.
– Alino, něčemu nerozumím: hodláš se zařadit mezi svobodné matky?! – Elena Vitalijevna, dívčina matka, se na dceru pozorně podívala: – Co se to s tebou děje?!
– Nic se neděje! – Alina zvedla hlavu: – Já už si Vadima prostě nechci vzít!
– Jak bys mohla ne?! Ještě před měsícem jsem chtěla, plánovala jsem to! – Elena Vitalijevna přimhouřila oči: – Nesnaž se mě oklamat!
– Nesnažím se! Právě jsem se do Vadima nezamilovala. To je ono!
– A co tvoje těhotenství?! Možná bys tedy neměla mít dítě. Alino, je ti 19 let! Když jsi se odmilovala do Vadima, proč bys s ním měla mít dítě?! Než bude pozdě, měla bys jít na potrat! – Žena pokrčila rameny.
– Nemůžu jít na potrat! – Už jsem byla v nemocnici tolikrát! Mám problém: mám nějaký Rh konflikt. Když půjdu na potrat, je tu šance, že v budoucnu vůbec neporodím… Není to tak jednoduché……
– Takže se chystáš mít dítě? A nechceš se vdát?
– Ano, je to tak! Porodím, ale nevdám se! – Alina se podívala na matku: “Tak to je!
– Alino, přemýšlela jsi o tom, jak uživíš sebe i dítě?! Nejméně tři roky si nebudeš moct najít práci!
– Mami, ty mě vyhodíš, až porodím, že jo?! – Alina neodvrátila zrak.
– Ne, samozřejmě že ne. Ale dítě potřebuje spoustu věcí: kočárek, postýlku, jídlo, věci… Nemáme přece peníze navíc! Samozřejmě tě nenecháme o hladu a nevyhodíme tě z domu, ale moc s tím nepočítej! – Elena Vitalijevna si povzdechla: – Nechápu, proč vás Vadim nepotěšil! Je to dobrý chlap, seriózní, zodpovědný, dobře vydělává… Bude mít dítě rád, nic neodmítne ani jemu, ani tobě! Přemýšlej o tom, Alino, neodmítej! V sázce je nejen tvůj život, tvé štěstí, ale i tvého syna nebo dcery! Nechápu tě: všechno bylo normální, byla jsi šťastná……
– Mami, já s ním nebudu spokojená! Nemáme žádnou budoucnost, víš! Je mi moc líto, že to tak není. Jsme teď od sebe! – Alina s pláčem utekla do svého pokoje. Elena pokrčila rameny: s její dcerou se dělo něco divného. A ty divné věci začaly před měsícem a půl…..
Alina se podívala na město, které se jí rozprostíralo u nohou. Dole lidé běhali po svých záležitostech, procházeli se, povídali si, smáli se a plakali. A ona byla tady nahoře, v dusné místnosti… Jestli se rozhodla správně! Možná by bylo lepší souhlasit a vzít si Vadima. Vždyť on ji miluje a ona miluje jeho.
Ale jak může žít ve lži?! Co když Vadim někdy zjistí pravdu?! Nemůžeš čekat, že tvůj přítel bude mlčet. Nemůže žít s takovou hanbou. Ať si Vadim myslí, že se do něj prostě nezamilovala a opustila ho. Ať si myslí, že ona – přelétavá, bláznivá, neschopná… Nebo že za všechno můžou hormony: říká se, že těhotná žena někdy dělá rozhodnutí, která se vymykají logice. Takže ona není pozadu…
… Zdálo se, že Vadim se s Alininým odmítnutím smířil, i když se ji stále snažil čas od času přesvědčit. Přicházel za ní s květinami a dárky, které dívka nepřijala, mluvil s jejími rodiči. Elena Vitalijevna jen mávla rukou v reakci na chlapcovu žádost, aby nějak ovlivnil její dceru:
– Nevím, Vadime, co se s ní děje! – řekla: Já ti nepomáhám! Alina se pevně rozhodla, že si tě nevezme.
– Vaši dceru opravdu miluji, nevěřím, že se do mě tak rychle zamilovala! – Chlapec zavrtěl hlavou. Nemohl však nic dělat: Alina s ním odmítala komunikovat…
… Čas plynul. Vztah mezi Vadimem a Alinou se nezměnil. Když mu zavolal, Alina hovor přerušila nebo ho prostě nezvedla. Dívka se nakonec stáhla do sebe, prakticky nevycházela na ulici, nechtěla s nikým komunikovat. Vůbec nevypadala jako šťastná budoucí matka…..
– Vadime, Alina je v nemocnici! Naléhavě potřebujeme peníze – situace je velmi těžká! Pomozte mi! – Elena Vitalijevna vzlykala do telefonu. Vadim se za nimi vydal ve stejnou hodinu.
– Rozumíte, všechno je velmi vážné! – Starší lékař si mnul ruce a upravil si brýle: – Je tu Rh-konflikt! Vaše žena nebrala léky, které jí byly předepsány, proto měla takový výsledek.
– Co znamená Rh konflikt? – Vadim nedokázal okamžitě pochopit podstatu problému: zdálo se, že lékař mluví jazykem, kterému nerozumí.
– Mladý muži, měl jste si uvědomit, že ohrožujete svou ženu a budoucí dítě! – Lékař se zamračil: – Rhesus konflikt je nevyhnutelný, pokud má žena negativní Rh faktor a vy pozitivní! V takovém případě tělo matky vnímá plod jako cizí těleso a snaží se nebezpečí zbavit! Proto musela být pod neustálým dohledem a užívat léky! Nyní je život dítěte ve velkém ohrožení!
– Ale já mám stejně jako Alina negativní Rh faktor! – Vadim se protáhl. Najednou si něco uvědomil.
– To není možné! Otec dítěte má pozitivní Rh faktor, ty jsi popleta! Otec dítěte… – lékař náhle zmlkl, odkašlal si a pod věrohodnou výmluvou spěšně odešel.
Vadim se posadil v hale. Měl o čem přemýšlet. Zaplatil všechny potřebné analýzy, nakoupil potřebné léky. To, co řekl lékař, mu situaci trochu objasnilo.
– Jeleno Vitalijevno, – pozval Vadim ženu do kavárny poblíž nemocnice, – chci se vás zeptat na jednu věc: víte, že Alinino dítě není moje?! – zeptal se muž a pozorně si prohlížel ženinu tvář.
– Tedy ne od tebe?! Od koho to je?! Proč se mě na to ptáš, Vadime?! Alina na svatbě netrvá, naopak. Nemusíš na ni teď házet špínu!
Muž řekl ženě o rozhovoru s doktorem.
– Alina má Rh konflikt a otec dítěte má pozitivní Rh faktor. To je jisté, nemůže dojít k omylu,” dokončil své vyprávění, “ničemu nerozumím! Ani mě nenapadlo házet na Alinu bláto, ale opravdu chci všemu rozumět!
– Alina byla těhotná čtyři měsíce, – řekla Elena Vitalijevna a zamyslela se, – v té době jste byl často na služebních cestách.
– Teď jezdím často pryč, tak co? – Vadim pokrčil rameny.
– Nepřerušujte mě! Tehdy se ti Alina začala vyhýbat, pamatuješ? Tehdy otěhotněla! Nemyslíš si, že je to divné!
– “Asi jsme se pohádali kvůli něčemu banálnímu, kvůli něčemu, co řekla její kamarádka,” pomyslel si Vadim. Později jsme se usmířili, ale v tu chvíli bylo všechno jinak. Něco bylo špatně. Alina jako by hádky vyvolávala schválně, snažila se mi…. vyhnout.
Ani Vadim, ani Elena Vitalijevna nemohli vědět, co se před čtyřmi měsíci s Alinou skutečně stalo. Sama mladá žena o tom nikomu neřekla – nemohla to nikomu říct! Považovala to za svou vlastní vinu a hanbu…..
… – A já ti říkám, že tvou Alinku snadno přesvědčím! Je to hračka – už se mi to povedlo s nejednou z nich! – Anton se pohrdavě ušklíbl: – Ale k čemu ji potřebuju?! Tahle holka není můj typ, co bych s ní měl dělat?! Jediné problémy…
– No, nebuď si tak jistý! Je bláznivě zamilovaná do Vadima! Ty nic neuděláš! – Julie šibalsky přimhouřila oči: – Ne každá hodná holka se do tebe zamiluje! Vsadím se, že Alinka ne! Není tvůj typ, takže není tvůj typ!
– Vsadím se, že dneska zůstane se mnou! Jen potřebuju tvou pomoc,” Anton se zasmál, “potřebuju tvou pomoc! Chceš přece, aby skočila do postele s Vadimem, ne?! Nejsem hloupý. A sám nemám nic proti tomu, abych si s touhle skromnou holkou užil. Jen tak pro změnu! Jestli se se mnou hádáš, pojeď se mnou o víkendu na daču. S tebou to bude větší zábava než s tou tvou skromnou holkou.
– Klid! – Julie přimhouřila oči, – Vadim je pro tuhle žebračku příliš dobrý! Hned ho dostanu na peníze! – Yulia si odfrkla: – Nechápu, proč jí věnoval pozornost! Vždyť jsem mu věnovala všechnu pozornost! Podívej se na mě a na ni!
– Máš na čele napsáno, že miluješ peníze! A večírky! A ona je hodná holka, dokonalá manželka! Co je na tom k nepochopení? – Chlap si odfrkl: “Jsem pro tebe dokonalá partie!
– Jsi pro mě dokonalý víkendový úlet! Máš pravdu, mám rád peníze! Pojďme si navzájem pomáhat. – Julie přimhouřila oči: – Ty dostaneš Alinu a můj obrovský vděk, – mrkla dívka na kluka, – a já dostanu Vadima!
Tak zněla dohoda.
– Říkám vám pravdu! Viděl jsem dneska tvého Vadima s nějakou holkou! Něco jí šeptal do ucha. Myslím, že to byla ta, se kterou byl před pár týdny v kavárně, říkala jsem ti to! Měla by sis na něj dávat pozor. Ty mu věř, nikam nechoď, a on neztrácí čas, – nenápadně sypala Julie kamarádce do uší to, čemu musela dříve nebo později uvěřit. Tedy alespoň musela začít pochybovat o lásce svého přítele. A pak by přišla řada na Julii!
– Yule, pojďme se dnes večer pobavit! – Alina najednou navrhla: – Vadim zase někam jede a já na něj musím čekat doma! Už toho mám dost! – Máš pravdu, kamaráde! – Julia se zaradovala. Ani nečekala, že její slova budou mít takový účinek: – Pojďme do kavárny!
– Pojďme! – Alina mávla rukou.
Dívky odpočívaly v kavárně, když je “náhodou” oslovil Anton, který se představil jako Juliin starý známý. Nalil Alině šampaňské a Yulia mu nabídla, že budou ve večeru pokračovat u něj doma. Alina z nějakého důvodu souhlasila. Pak dlouho přemýšlela, co ji pohnulo k tomuto podivnému činu, protože Antona viděla poprvé. Právě Yulia ji tak přesvědčila, a Yulia byla stará kamarádka, dalo se jí věřit. Alespoň tak si to Alina v té chvíli myslela. U Antona se znovu napili šampaňského a zatančili si.
Pak Julija někam zmizela. Ukázalo se, že dívka prostě odešla domů. Nechala kamarádku u Antona, aniž by ji upozornila, že odchází. Co se stalo pak, si Alina špatně pamatovala. Ráno se probudila v jedné posteli s Antonem, posbírala si věci po pokoji. Hrozně ji bolela hlava a třásly se jí nohy. Anton se na její vyděšený obličej křivě usmál: “Vyhrál jsem sázku! – Řekl: “Teď už můžeš vypadnout!” A pak se na ni podíval.
Alina ještě nikdy necítila takový stud. – Julie, proč jsi mě nechala u Antona? Proč jsi odešla? – volala kamarádce cestou domů.
– Chtěl jsi zůstat! Proč bych tě měl násilím tahat domů? Jsi velká holka, měla bys myslet hlavou. Jak to šlo?! – usmála se její kamarádka.
– Já si nic nepamatuju! – Alina se rozplakala: – Miluju Vadima, co jsem to udělala! Co mu mám říct?!
– Je to vaše chyba! – Yulia řekla tvrdě: “Musíš myslet hlavou! A tvůj Vadim není špatná volba. Pohledný, s penězi… Jestli ho neopustíš, všechno mu řeknu! Mám dokonce i fotky z kavárny. A z bytu, kde jsi tak pěkně tančila. Anton je svědek. Máš měsíc na to, abys to vyřešila. Je čas!
– Yule, to myslíš vážně?! Co to má znamenat?! Myslel jsem, že jsme přátelé.
– Ve skutečném životě, má drahá, je každý sám za sebe! – Julie se zachichotala a vypnula. Od té chvíle měla Alina pocit, že žije v pekle. A pak tu bylo to těhotenství. Nechtěla o něm nikomu říct – prostě ho potichu přerušit, ale její matka našla test a sdělila tu novinu Vadimovi, s nímž Alina v té době téměř zpřetrhala všechny vazby. Všechno začalo nanovo. A pak se ukázalo, že na potrat jít nemůže…
– Poslyš, Yule, už jsem ti to říkala stokrát: nemám tě ráda. Je mi to líto! – Vadim si povzdechl: – Miluju Alinu! Proč mě sleduješ?!
– Ale ona tě nemiluje! Sama mi to řekla! – Julie si promnula oči: – Jsem připravena tě utěšit! Bude se ti to líbit!
– Já tě nemiluju! – Vadim pokrčil rameny.
– Tak do toho! – Dívka zabručela: “Tvoje drahá Alinoška je teď stejně zkažené zboží! Kvůli tomu s tebou nebude chtít být – na to má příliš velkou pravdu. Hlupáku!
Vadim se zamračil. Pak už Juliiným slovům nevěnoval pozornost: myslel si, že jen žárlí na svou kamarádku, věděl, že ona sama by ráda zaujala místo vedle něj. Julie mu to opakovaně naznačovala, aniž by se styděla za to, že se kamarádí s Alinou. Vadimovi se Julia vůbec nelíbila. Moc dobře chápal, o co jí ve skutečnosti jde: o jeho peníze a krásný život.
… A teprve teď, po rozhovoru s lékařem, si konečně uvědomil, odkud nohy rostou…..
Alina přišla o dítě.
– V zásadě budete moci otěhotnět, ale s každým potratem nebo interrupcí se procento pravděpodobnosti snižuje! – Doktor mávl rukou: “Teď je to 70-80 procent. Za to, co se stalo, si můžeš sama, má drahá!
Alina věděla, že je to pravda: nebrala léky, které jí v nemocnici předepsali, nebyla sledována. Ale měla to udělat! Dívka hořce plakala a zahrabala se do polštáře. Z nějakého důvodu to bylo velmi bolestné: nechtěla to dítě, věděla, že není od Vadima, ale bylo, a nešetřila ho. Bylo to ještě bolestnější: sama zabila své nenarozené dítě! Slzy jí tekly a stékaly po tvářích…..
Vadim stál u dveří oddělení. Dál už jít nemohl: Alina, tak nešťastná a křehká, se na něj dívala svýma obrovskýma očima plnýma neprolitých slz a utrpení.
– Musím ti všechno říct! – řekla tiše, – teď už nemám co ztratit…..
Vadim poslouchal příběh své milované a cítil se dotčený a uražený. Nezlobil se na Alinu: stejně jako on sám se prostě stala obětí okolností.
– Alino, miláčku, odpusť mi! Asi jsem ti věnoval příliš málo pozornosti, nevšiml jsem si, že jsi osamělá. Neplač, společně to zvládneme! – Objal svou milovanou. Alina se rozplakala, ale už to byly slzy úlevy, spláchly její bolest a zacelily rány duše…..
