Vdávala jsem se v 35 letech a mému vyvolenému bylo 24 let. Ale milovali jsme se a nedbali na názory ostatních. Půl roku po svatbě se narodily Lizonka a Lidočka. Voloďa děvčátka miloval. Pak se to začalo kazit. Voloďa začal stále častěji chodit do práce pozdě. Někdy ani nepřenocoval. Chápala jsem, že se snaží kvůli holkám a mně. Ceny zboží v obchodech rostly, ale my jsme to nepocítili. Volodymyr mi nechával 3000 hřiven týdně na výdaje v domácnosti. To nám stačilo. Já jsem se obešla bez chův a do práce jsem nespěchala.
Moje mateřské city převládly. Musela jsem udělat velkou chybu. Za rok jsem se zotavila o osm kilogramů a měla jsem pocit, že neustále přibírám. Jakmile dcery usnuly, měla jsem hlad. Jak holky rostly, výdaje se zvyšovaly. Voloďa začal nechávat téměř 4 000 týdně. Stále častěji pracoval na částečný úvazek a domů se vracel, popravdě řečeno, jen spát. Moc jsme se neučili. Ráno jsem ho vedle sebe nenašla.Poté, co jsem usnula, se potají odebral do kuchyně, kde spal na gauči. Ráno jsem ho tam našla přikrytého dekou. Říkal, že odešel, protože v noci kouří a nechce nás budit. Jedné z mála nocí jsem se Volodju zeptala, kolik celkem vydělává. Odpověděl suše otázkou: „Co, nestačí ti to?“ Ráno jsem na kuchyňském stole uviděla 5 tisíc a pochopila, že nás Volodja miluje. Tak to pokračovalo téměř půl roku. V pondělí pravidelně nechával 4–5 tisíc. Byl pryč dva dny. Večer přišel. Veselý. Usmíval se.
Sbalil si do kufru kalhoty a košile a zamířil ke dveřím. Stoupla jsem si před dveře: „Odcházíš?“ „Ano, odcházím.“ „Proč?“ „Vrátí se mi to.“ „Co se ti vrátí?“ „Tvoje jídlo.“ „To není moje.“ Z obchodu. – Jedno jídlo je tvoje. – Které? – To už není důležité … – A děti? – O ně se postarám… Za týden mi na kartu převedl 5 000 hřiven. Šla jsem a vybrala je. Nejsem marnotratná. Chápu, že někde daleko od hlavního města žijí lidé, kteří za takové peníze mohou žít s celou rodinou. Za 5 tisíc měsíčně. Ale já nemůžu. Nechci vychovávat děti, které potřebují jen jídlo a oblečení.
Chci vychovávat dívky, aby byly světu užitečné a hodné. Neměly by myslet na kus chleba a na to, co si ráno oblečou. Měli by dostat prostor pro volbu. Zavolal jsem Voloďovi a řekl mu, že se chystám podat žalobu o výživné. Vypadal nevzrušeně: “Jen do toho, já čekám. Ale jestli chceš, nemusíš se špinit se spravedlností. Můj záznam v trestním rejstříku mým dětem v budoucnu neprospěje.
Uzavřeme dohodu. Budu ti platit 12 000 hřiven měsíčně a ty mi budeš dávat potvrzení o každém převodu. Možná ti dám ještě tisícovku na dárky pro děti. Pokud půjdeš k soudu, dostaneš třetinu mého oficiálního příjmu. To jsou jen tři tisíce hřiven. Přemýšlejte o tom. „Víc nedostaneš.“ – Volodymyre, ale dával jsi mi celkem 20 tisíc. Někdy jsem tě využíval. Teď je to jiné. Omlouvám se. V tomhle životě musíš za všechno platit. – Rozumím. Není ti líto dětí, Voloďo?
– Kdyby nebylo dětí, nedostali byste ani halíř. Zavěsil telefon. Sedím a přemýšlím. Co mám dělat? Život je tak nespravedlivý. Tyhle šedé platy jsou prostě nesnesitelné. Můj právník mi řekl: „Souhlasím, je to pro vás výhodné. Jinak dostaneš tolik, kolik ti řekl tvůj bývalý manžel.“ Zavolal jsem Voloďovi a řekl mu, že souhlasím. Drze mi odpověděl: „Kdo o tom pochyboval?“ „Zítra večer v sedm hodin přijďte do kavárny Spusk a přineste účtenku na pět tisíc. Prozatím.“ Seděl v kavárně a večeřel. Podal jsem mu účtenku.
Vytáhl svůj chytrý telefon a provedl výpočty. Seděl v botách a tvářil se tak špinavě. Bylo mi ho líto. Zeptala jsem se ho: “Volodymyre, nedáš dnes dětem žádné dárky? A máš v životě nějakou ženu? Musel si uvědomit, jak se dívám na jeho boty. Spolkl kousek řízku, dal si nohy pod židli, na které seděl, a odpověděl: “Pochoutky jsou na později. Za dva týdny sem přivedete své dcery a domluvíme se. Chci vidět, jak je uživíš. Možná je čas požádat o opatrovnictví. Ale nesahejte mi do duše. Na světě je mnoho žen, nejsi sama.
Poslechla jsem ho a odešla. Koupil jsem si nějaké jídlo a víno. Arménské víno. Doma jsem brečela a brečela… Beznaděj. Příští týden musím dát Lídu a Lisu do jeslí a já do své staré práce. Nevím, jestli mě znovu přijmou, nebo ne. Možná si budu muset hledat novou práci s šedým platem. Je mi jedno, jestli to bude šedý plat. Je čas dokázat mu, že nepotřebuju almužnu. A on bude muset platit alimenty. I kdyby to byla třetina mého platu, stejně zítra podám žalobu. Nechte ho žít.