Je mi 50 let. Mé nejstarší dceři je 25 let a nejmladší 15 let. Své děti jsem vychovávala sama. Můj manžel odešel, když byly ještě malé. Nedávno se moje nejstarší dcera vdala.
Hned po svatbě zemřela její tchyně, která dlouhá léta trpěla nevyléčitelnou nemocí. Tchán se se ztrátou manželky těžce vyrovnával a začal ji ošetřovat. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom ho vrátili do normálu. Jeho dcera s ním často nechávala vnuka. Měl ho velmi rád a nikdy v jeho přítomnosti nekňučel.
Společně jsme se starali o vnuka a chodili s ním do parku. Díky tomu jsme se velmi sblížili. – Mami, tvé oči září. Mám z tebe takovou radost!” řekla moje mladší dcera. Brzy se ke mně nastěhoval, ale nevzali jsme se. Žili jsme v klidu a míru, aniž bychom o čemkoli přemýšleli. Byli jsme tak zaneprázdněni naším vztahem, že jsme si ani neuvědomili, že se děti rozcházejí. Byly oddělené.
Dcera neustále říkala, že ji manžel podvádí, a její manžel tvrdil, že jeho žena ochladla a nemiluje ho. Obecně jsem neměla chuť do jejich vztahu zasahovat. Můj zeť si sbalil věci a odešel za svou milenkou. Všechno by bylo v pořádku, kdyby mi jednoho dne dcera neřekla: “Musíš se s ním rozejít.
Váš vztah s ním je nemorální. Nepotřebujete ho.
Ve stáří se musíš starat o vnoučata, ne hrát milostné hry. Mladší dcera mi poradila, abych si toho nevšímala, protože sestra po rozchodu propadla depresi. Snažila se se starší sestrou promluvit, ale marně. Jak se ukázalo, nejenže se mě dcera snažila přimět, abych se s ním rozešla, ale proti našemu vztahu byl i jeho syn. “Jestli ji neopustíš, už mě neuvidíš,” řekl otci. Byli připraveni udělat cokoli, aby nás rozdělili. My však nadále žijeme v míru a harmonii.
