Co se děje?
Marina smažila rybí řízky, když zazvonil zvonek. Šla otevřít. Myslela si, že se děti vrátily z procházky. Nechala je jít na procházku před dům, zatímco vařila večeři.
Marina otevřela dveře a na prahu stál její manžel Vťaťa. Údivem jí téměř vypadly oči z důlků.
„Co jsi přišel?“
„Já tady vlastně bydlím…“
„Před pěti lety jsi šel pro chleba a nevrátil ses! Co teď chceš? My jsme tě už dávno pohřbili!“
„Pohřbili jste mě brzy. Já ještě žiju! Pustíš mě dovnitř?“
Marina se na vteřinu zamyslela, ale pak ho nakonec pustila dovnitř. Utíkala obrátit kotlety, aby se nepřipálily, a tajně poslala SMS, komu bylo třeba.
Vťaša si umyl ruce, šel na toaletu a pak také přišel do kuchyně.
„To voní!“, řekl se smutným úsměvem.
„Slintej si, já ti to nezazlívám!“, odpověděla mu jeho žena, nebo spíše bývalá žena.
Marina hledala manžela půl roku. Myslela si, že se mu něco stalo. Vyplakala všechny slzy, čekala na něj, a pak si uvědomila, že prostě odešel a opustil je. Rozvedla se s ním poté, co byl prohlášen za nezvěstného. A do té chvíle toho vůbec nelitovala. Ani teď toho nelitovala. Spíš ho pustila dovnitř ze zvědavosti. Chtěla vědět, kde byl tolik let.
„A ty jsi pořád tak milá!“ poznamenal ironicky Vťaťa.
„Kde jsi byl?“ zeptala se přímo.
„To je důležité?“
„No, ráda bych věděla, co se stalo, proč jsi se vykašlal na syny a na mě.“
„Nevykašlal!“
„Tak co tedy?“
„Tak se to stalo!“
„Hloupě. Velmi hloupě. To ani není odpověď!“
Marina a Vitya byli manželé čtyři roky. Po roce a půl žena otěhotněla a porodila dvojčata, chlapce. Samozřejmě to s nimi nebylo snadné, ale zdálo se, že to zvládají. Nejtěžší to měla ona. Zatímco manžel vydělával peníze, musela se starat o dvě malá miminka.
Žádná z babiček nechtěla přijet a pomoci. Oba vyrůstali v ne zrovna nejlepších rodinách, takže na podporu příbuzných se spolehnout nemohli.
Marině se zdálo, že ona a Vitya se mohou alespoň spolehnout jeden na druhého, ale i v tom ji překvapil. Chlapci ještě nebyli ani dva roky, když jejich otec vzal svou brašnu a šel pro chleba. Slíbil, že se vrátí za deset minut, ale zmizel na pět let.
Letos by měli Saška a Paška už jít do školy. Je srpen. Marina měla velké potíže je oba připravit do školy, ale už všechno zařídila. Zbývá jen čekat na září.
„Co ode mě chceš slyšet?“ zeptal se Vitya nespokojeně.
„Pravdu! Opravdu mě zajímá, kde byl pět let muž, který mi nasadil prsten na prst, slíbil, že mě bude milovat a chránit, zplodil dvě děti a pak prostě zmizel.
“Uleví ti ta pravda?
„No, já nevím. Ty to víš líp! Možná tě unesli piráti a odvezli na opuštěný ostrov. Nebo tě srazilo auto, ztratil jsi paměť a pět let jsi žil cizím životem. Já přece nevím, co se ti stalo.“
„Máš bujnou fantazii…“
„Chápu správně, že moje výmysly jsou daleko od pravdy?“
— Ano, všechno je mnohem banálnější…
— Povíš mi to?
— Jestli odklidíš všechny těžké předměty! — řekl Victor žertovně.
— Neboj se. Nebudu tě bít! Vyprávěj!
Chvíli přemýšlel, sbíral odvahu, a pak přece jen vylíčil svou verzi událostí.
„No, když se narodili kluci, v domě byl takový hluk. Marin, já jsem šílel každý den. Přicházel jsem z práce a nemohl jsem si odpočinout. Byl jsem emocionálně i fyzicky vyčerpaný. Nervy mi selhaly…“
Marina ho poslouchala a každé slovo ji šokovalo. On byl unavený? Ona se celé dny starala o dvojčata, skoro nespala, někdy nestihla ani jíst, ale ještě k tomu zvládala většinu domácích prací, a on, chudáček, byl unavený a vyčerpaný? No no…
„A co dál?“ zeptala se klidně.
„Šel jsem do obchodu a najednou jsem si uvědomil, že takhle už dál nemůžu. Jel jsem na nádraží, koupil si lístek na autobus a odjel.
“Tak jednoduše? A kam?
“Myslel jsem, že zajedu k Jaškovi, trochu se rozptýlím, odpočinu si a pak se vrátím…
— A nevrátil ses! Nech mě hádat. Potkal jsi tam ženu, která neměla dvě děti!
— Jak to víš? — překvapil se.
— Nevím, jen jsem hádala. A co dál? Žil jsi s ní všech těch pět let?
— Ano.
— A proč ses teď vrátil?
— Stýskalo se mi!
— Nechceš tomu říct pravou barvou? Vyhodila tě? A ty sis řekl, že se teď můžeš vrátit domů?
— Možná… Ale je to taky můj domov…
— Býval! Teď už ne!
— Tak proč jsi mě pustila dovnitř? – divil se.
— Máme ještě jednu nevyřešenou otázku.
— Jakou?
— Hádej!
— Prostě to řekni…
— Naše děti!
— A co s nimi?
— Myslíš, že se o ně mám starat sama? Vždyť jsme je měli spolu. Zapomněl jsi? A narodili se v legálním manželství!
— Marin, já nemám peníze…
— To není můj problém!
— Co tím chceš říct?
— Ještě nevím!
Zase někdo zazvonil u dveří, ale tentokrát Marina přesně věděla, že to ještě nejsou Saška s Paškou. Nezavolala je a dostat syny domů nebývá snadné. Šla otevřít a za vteřinu se vrátila s okrskovým policistou a dalším mladíkem v uniformě.
„Je to on?“ zeptal se policista.
„Ano, sám jste chtěl, abych zavolal, když se objeví!“
„Tolik let uplynulo…“
„Vím! A co teď?“
„Nevím, je to složitý případ! Ať to vyřeší soud! Mezitím pojďte s námi, Viktore Semenoviči!“
Vťa seděl s vytřeštěnýma očima. To rozhodně nečekal.
„Ty jsi mě udala poldům?“ zeptal se zlostně.
„A ty sis myslel, že z tebe budu smývat prach?“ odpověděla mu lhostejně bývalá žena. „To sis spletl!“
